Už od prvního dílu (Král zvedá meč) se setkáváme s postavou dominikána Pavla, který se šťastnou náhodou stává služebníkem krále Karla IV. Na první pohled se to zdá nepravděpodobné, přesto je Pavel mnohem výraznější, než samotný panovník. Je jako duch. Nepozorovaně se dokáže dostat kamkoli, mluvit s kýmkoli. Vypadá to, jako by ani neměl nepřátele. Kde by je také vzal, když, ačkoli je duchovní, chová se jako rytíř? A poradit si od něj nechávají i ty nejvýznamnější osobnosti.
Ačkoli se předchozí díly odehrávaly především v českém království, tentokrát má čtenář možnost společně s Pavlem zavítat do německých zemí, Avignonu nebo Říma. Právě poslední jmenované město je pro vývoj příběhu nejdůležitější. Dominikán tu má zjistit, nakolik je politická situace příhodná záměrům jeho pána, který do města nechce vtrhnout jako jeden z jeho předků.
Čtenář znalý předchozích dílů ví, že nastanou situace, ve kterých je důvod pochybovat o dominikánových záměrech. Copak by mnich mohl zároveň pracovat jako nájemný vrah, jehož služeb využívá papež? Některé věci se ani při nejlepší vůli nedají označit za běžné nebo normální. O duchovních má člověk docela jiné představy.
Jan Bauer ve své podstatě pracuje s doloženými historickými událostmi, které však vysvětluje podle toho, jak se mu to zrovna hodí do děje.  V převážné většině to jsou případy,  o nichž mluví nejedna kronika, ale žádný dobový zdroj nepřináší dostatečně důvěryhodné vysvětlení. Proč  například  král Karel ochrnul a nemohla k němu ani Anna Falcká? Možností je spousta a první vysvětlení, které člověka napadne, je: a nemohl ho někdo otrávit? S takřka shodným vysvětlením přichází také autor. Liší se jen v několika detailech, které se i přesto zdají být poměrně reálné.
Přes veškerou autorovu snahu se všechny postavy zdají být ploché. Skoro jako loutky, jež po zatahání za provázek udělají požadovaný pohyb. Dominikána Pavla si tak čtenář představuje jako chladnokrevného zabijáka, z Otce vlasti se  stane panovník, který za sebe nechá jednat ostatní, Anna Falcká získává roli zamilované husičky schopné pro manželovu lásku udělat cokoli… Jediná postava, která se projevuje jako svébytná myslící bytost, je římský tribun Cola di Rienzo, toho času Karlův zajatec. Projevuje lidské vlastnosti a emoce; má strach, nebo je hrdý na svůj (domnělý) původ… Vypadá to, že přes všechno autorovo úsilí si žije svým vlastním životem, do kterého nikdo nemá právo zasahovat. Je to snad autorův záměr, o kterém se podrobnosti čtenář dozví až v následujícím díle?
Nezbývá než konstatovat, že si Jan Bauer pohoršil. Jako autor populárně-naučné literatury je výborný, ale v souvislosti s historickými romány se to říct nedá.