Je těžké vyjádřit slovy, co jsem od Odalie vlastně chtěla; jazyk příliš snadno deformuje, víte, a nedokáže vystihnout podstatu. Jednou, když jsem ještě chodila na Bedfordskou akademii, jsme se učily o takových těch masožravých amerických rostlinách. Většinu ostatních spolužaček fascinovala brutální mucholapka podivná, jejíž semknuté listy fungovaly jako malinkaté pasti na medvědy. Mě ale daleko víc zaujala láčkovka s daleko půvabnějšími láčkami ve tvaru obrácených zvonků, která přežívala na prostém principu návnady v podobě sladkého nektaru. Odalie byla v mých očích přesně taková a řekla bych, že v očích ostatních lidí taky. Příslib, že možná právě vy se stanete objektem její lásky a zbožňování, byl tím sladkým nektarem, jemuž člověk nedokázal odolat; ochotně jste za ním kráčeli jako hmyz přitahovaný ke své vlastní zkáze.