"Stephene?" Hlas mi stoupl o oktávu. Přejela jsem prsty po vlajce a znovu jsem zavřela oči. "Jsi v pořádku?" Chuť v mých ústech byla najednou ještě výraznější a vlajka pod mými prsty jiskřila a praskala. Všechno ostatní v místnosti někam odplulo.
"Něco není v pořádku, Stephene?" zeptala jsem se znovu a cítila v kostech, že dostanu odpověď. Uběhly tři údery srdce. U ucha se mi ozval šepot. "Něco velice není v pořádku."
Vyvalila jsem oči. Ohlédla jsem se přes rameno, jestli někdo nestojí nablízku, ale nikdo ke mně nebyl blíž než deset stop. Klesla jsem na kolena, stáhla jsem si roušku a přiblížila holé rty k rakvi. "Řekl jsi právě, že něco velice není v pořádku? Ach, dobrý bože, ty jsi se mnou mluvil?"
"Mary Shelley?" ozvala se za mnou teta Eva.
"Stephene, promluv na mě ještě. Co není v pořádku? Co se děje?" Do ucha mě udeřilo další slovo. "Černí ptáci."
"Co to děláš?" Teta Eva mě popadla za ramena. "Vstaň a nasaď si roušku."
"On mi něco šeptá. Slyším ho. On mluví."
"Tohle neříkej."
"Buď prosím tiše - potřebuji ho slyšet. Něco není v pořádku. Něco se děje."
Dva páry silných mužských paží mě odtáhly zpátky.
"Počkejte." Snažila jsem se vyprostit. "On šeptá. Mluví ke mně."