Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Jak jsem viděl Kyjev
Úvodník: "Molodoj čelověk, molodoj čelověk, ...poprobujte, u menja poprobujte..," vykřikují na mne ve vlňácích zabalené trhovkyně s kašmírovými šátky pevně uvázanými okolo hlav... Stojím naproti jedné z nich a mám v úmyslu koupit basturmu, což je sušené maso s příchutí česneku a koření, které vydrží víc než dva měsíce, aniž by se muselo uchovávat v chladu. Pohybem ruky ukazuji, že bych měl zájem, ale napřed, že chci ochutnat. Prodavačky okamžitě krájí z bochníčku basturmy a každá zvlášť mi nabízí své zboží.
Článek: Pozvolna polykám, nechávaje si na jazyku rozplynout tu prazvláštní chuť. Nakonec se rozhoduji pro půl kila česnekové s paprikovou kůrčičkou. Když se pomalu otočím, mám před očima celý Besarabský rynok. Hlučí to tu jako ve včelíně. Obchodníci podupávají za svými pulty, které přetékají nablýskanými hromadami granátových jablíček, hroznů, čerstvých hrušek, sušených švestek nadívaných mandlemi a obalovaných v hořké čokoládě a jen co se maličko zahledíte směrem k jejich stánku, už na vás povykují a zhurta nabízejí své zboží, uklánějí se a přemlouvají. Raději se tedy ztrácím v úzkých uličkách a pozoruji, jak si dvě starší ženy kupují na podkovy nařezané růžové maso z lososa, zatímco jen o malý kousek dál se chladí jeseter a pstruh, mezi nimiž se krčí konzervy s kaviárem. Některé jikry jsou velké jako bobule rybízu. Ve vzduchu se mísí vůně ovoce, marinovaného česneku, oliv a peněz. Cítím se trochu unavený a snažím se najít východ. Musím jen projít kolem staršího dědy a několika bábušek, které mají namísto náhrdelníku kolem krku omotané svazky zlatavých cibulí, zatímco starý muž nabízí na nitích navlečené sušené houby. Konečně vycházím ven na Chresčatnik, což je široký bulvár veliký asi jako dvě Václavská náměstí.Tvoří jakési přirozené centrum města. Z obou stran je lemovaný řadou obchodů s konfekcí. Mám téměř pocit, jako bych se neocitl v Kyjevě - hlavním městě Ukrajiny, ale v Paříži - hlavním městě módy. Sleduji neonové reklamy zvoucí do luxusních značkových butiků: Gucci, Versace, Sisley, Leather Palace a další. Dochází mi, že jsem se zachoval naivně a omezeně díky svým předsudkům o zaostalé zemi, když jsem přijížděl do této bývalé obilnice východní Evropy. Teprve nyní tváří v tvář realitě chápu, že Kyjev je standardně se rozvíjející evropská metropole. Míjím obrovskou dvanáctipatrovou radnici, po skončení války vybudovanou německými válečnými zajatci, v dálce se rýsuje secesní budova Státní filharmonie, když zamířím k Majdanu nezaležimosti (náměstí nezávislosti), ocitnu se zakrátko před muzeem voskových figurín, kde se na jakési podivné párty sešli Oleg Blochin s Gándhím, Einstein a další celebrity. Vyzkouším si i cestu metrem. Za půl kopějky se nechá bez omezení cestovat po celém Kyjevě. Plastový penízek, který jsem dostal jako přídavek k jízdence, musím vsunout do otvoru pro mince, abych mohl bez problémů projít turniketem. Zatímco vyčkávám příjezdu soupravy, mám čas přečíst si heslo, že Komunismus má smysl pouze na pevném ekonomickém základě. Autorem je Lenin.
Když vycházím ven z průchodu, vrhne se k mým nohám žebračka prosící o almužnu. Dávám jí pár drobných. Za krátký čas ale pochopím, že patří k místnímu koloritu stejně jako bomžové (bezdomovci), kteří se živí odpadky z kontejnerů. Většinou jsou oblečení v beranicích, záplatovaných gatích a mají zarudlé alkoholické nosy.
Kyjev je starobylé město, vybudované na sedmi pahorcích, jímž protéká Dněpr. Lodě vyplouvající odtud, směřují na Krym a dál do Černého moře. Řeka obtéká množství menších ostrůvků. Na jednom z nich se rozkládá rozsáhlý hydropark, kam hlavně v létě směřují davy lidí. Periférie už není zdaleka tak krásná. Většinou jde o vysoké panelové domy s napůl opadanými obklady z dlaždiček. Řada z nich má zasklené balkóny, které tak tvoří jakési kukaně, pod okny bývá často k zahlédnutí malý ventilátor klimatizace, pokud se ovšem nevětrá tzv. fufajkou, což je maličké čtvercové okénko v jednom z okenních křídel. Velká řada domů je postavena pouze z plných cihel, jen málokteré se omítají anebo zateplují. Fasádu ve většině případů nahrazuje nátěr nějakou pestrou fasádní barvou. Elektroinstalace se dělá taky pokud možno co nejjednodušeji. Není nic neobvyklého, že zásuvka má jen dvě dírky a schází tu zemnící kolík, stejně tak, že svazky kabelů jsou zavěšeny na holých cihlách a neukládají se do žádných žlabů nebo trubek, takže jsou vystaveny přímému vlivu slunce, větru, deště. Prostě jiný kraj, jiný mrav. Stejným způsobem se zde řeší i rozvody plynu.
V ulicích panuje čilý ruch. Pouliční obchodníci, kteří sem přijíždějí z přilehlých vesnic, hned zrána rozkládají na improvizované pultíky své zboží: svazky fialek, pozdní jablka, sušená slunečnicová semena, která nabírají dřevěným kalíškem, vhodnějším spíše na hraní vrchcábů a kostek. Vykuchaná a oškubaná kuřata, která drží v rukou, stojíce na vydlážděném chodníku, zatímco jen o pár metrů dál projíždí řady aut. Jiní nabízejí v lavórech a mísách se hemžící langusty a načervenalé ráčky, a další, posedávající na betonovém tarasu, mají na dvou papírových krabicích prkno, na němž je vystavena čerstvá zelenina, ale i bonboniéry a lahvové pivo zn. Oboloň, pojmenované po jedné z městských čtvrtí. Skutečným zážitkem je pro mě návštěva místa pojmenovaného Ptičij rynok, kde se shromažďují obchodníci s živými koťaty, štěňaty, ptáky, akvarijními rybami a dalšími zvířátky. Cena za štěňátko labradora s rodokmenem je okolo 200 $. Zvířata jsou v krabicích, v autech, v klecích, v ohrádkách, ale i v náručí. A protože mně už bolí oči i uši z ustavičného štěbetání, mňoukání, štěkání a žvanění, rozhoduji se, že si zajdu do Domašněj kuchni na tradiční ukrajinský boršč s masem, červenou řepou a smetanou. Navrch si dopřávám šašlik z vepřového masa a blinčiki, což jsou tvarohem a rozinkami nadívané lívanečky. Domašňa kuchňa je prostorná samoobslužná jídelna, kde se dá za rozumné ceny kdykoliv najíst, protože funguje od časného rána až do pozdního večera. Pokaždé tu bývá plno na rozdíl od některých restaurací, kde jsou jídla mírně předražená a obsluha ne vždy dosahuje patřičné úrovně. Když se znovu octnu na ulici, padne mi do oka hlídkující policista v černé kožené uniformě s bílým pouzdrem na služební zbraň a huňatou beranicí, který se jako správný dopravák pohybuje v místech, kde se nesmí parkovat. Vyčkává, až některý z netrpělivých řidičů zastaví a odeběhne. Pak už je pouze dílem okamžiku, aby mu odmontoval SPZku. Na Ukrajině se totiž botičkami nezdržují. Vrácení zabavené značky přijde řidiče zhruba na 100 hřiven (1 hřivna = cca 7 Kč). Policie je všudypřítomná a nemilosrdná k majiteli posledního modelu BMW stejně tak jako k chudákovi, co se pohybuje v Záporožci, které jsou tu naprosto běžně k vidění. Už když jsem se přes Volyňskou oblast blížil směrem ke Kyjevu, všiml jsem si markantních rozdílů mezi tím, co se proti našemu vozu občas řítilo v protisměru a tím, co jsem následně viděl v hlavním městě. Směrem od polského Chelmu, kde jsme překračovali hranici, vede do vnitrozemí naprosto příšerná silnice plná terénních vln, výmolů, hlubokých a nečekaných děr, která spíše připomíná nějaký zkušební polygon než hlavní cestu končící až v Kyjevě. Po obou stranách se rozkládají hluboké a nekonečné lesy, z nichž sem tam vyúsťují polní cesty, u kterých se shromažďují vesničané prodávající naložené houby, kompoty s jahodami nebo klikvou. Občas minete autobusovou zastávku vyzdobenou nějakou agitační mozaikou většinou s motivem komsomolce či partyzána. Pak se náhle ocitnete v oblasti, kde se až do dálky táhne široširá planina s nádhernou černozemí, jinde jsou naopak rozlehlé mokřady a jezera, u kterých se zdržují brodiví ptáci a občas nějaký zatoulaný rybář. Velmi nemile mě překvapilo, když jsem si uvědomil, že i po setmění řada protijedoucích aut prostě nesvítila anebo projížděla pouze se zapnutými obrysovými světly. Později jsem se dozvěděl, že je to proto, že šetří drahé žárovky...
Ale Kyjev není jen městem obchodníků a vyvolávačů cen. Najdete tady spoustu nádherných pravoslavných památek. Michajlovskij sobor s typickými cibulovitými věžemi pokrytými plátkovým zlatem, který v žáru odpoledního slunce září do veliké dálky, Sofiina katedrála se zvonicí, Andrejevskij spusk připomínající pražskou Zlatou uličku, pouze s tím rozdílem, že tady se nabízejí matrjošky, kolorované miniatury, vojenské čepice, keramika, ale i různé kýče. Historické církevní památky jsou veřejně přístupné a ve velmi dobrém stavu. Některé stále slouží svému původnímu účelu, takže tu mimo čilý turistický ruch probíhají i pravoslavné církevní obřady a bohoslužby. V interiérech je obvyklý řezbářsky pečlivě vypracovaný a zlacený ikonostas a především řada svatých ikon, které jsou zobrazeným evangeliem. Ikonopisec na desce obraz sám nevytváří, ale jakoby odkrývá boží obraz, který je vlastně již hotov. Ikona se nemaluje, ale podle křesťanského pojímání píše. Je to odvozeno z toho, že ikona je zdrojem poučení i pro křesťana, který neumí číst a psát - a takových byla v prvokřesťanské době většina. Ikona je textem, vyjádřeným výtvarnými prostředky. V širším pravoslavném pojetí je i člověk ikonou boží - obrazem božím. Člověk uvnitř svého nitra vytváří společenství s Bohem. Plný význam této skutečnosti je ovšem rozumem nepostižitelný, pouze duchovní zkušenost může člověku odhalit toto tajemství. Ikonou božího království je pak samotná liturgie. Asi nejvýznamnější a nejproslulejší je Kyjevsko - Pečorskaja lávra. Komplex církevních budov s rozsáhlými katakombami, kde v prosklených rakvích odpočívá věčným spánkem velké množství mumifikovaných mnichů, kteří zde žili v minulosti. Spletí úzkých temných chodeb, kde si stěží vyhnou dva lidé, se prochází s vysokou hubenou voskovicí. Po stěnách jsou zavěšeny prosté cedulky s medailony o mrtvých. Ikonopisec a jeho jméno, zatvornik a opět jméno. Ptám se naší průvodkyně, kdo byl zatvornik a ona mi vysvětluje, že šlo o člověka, který prožil celý svůj život zavřený v kamenné cele, kde meditoval a modlil se. Pro mě velmi krušná představa. Pro věřící jsou pak vyhrazeny samostatné prostory, kam nemá nikdo nepovolaný přístup. Pokud byste se tam přesto pokusili proniknout, museli byste se umět správně pokřižovat po pravoslavném způsobu, což strážcům u vchodu postačí jako důkaz, že jste ti správní lidé. Je velmi obvyklé, že většina návštěvníků zapaluje na památku svíce za své pozůstalé. Součástí komplexu je i muzeum miniatur, kde jsem v okuláru mikroskopu poprvé v životě zahlédl okovanou blechu nebo pidikolibří vydání sbírky Ševčenkových básní. Taras Ševčenko byl ukrajinský básník, nejvýznamnější představitel ukrajinského národního obrození prožil část života ve vyhnanství.
Koho zajímá spíše novodobá historie, neměl by si nechat ujít prohlídku monumentu nazývaného Mať Ukrajina, což je titanový kolos ženy s mírně zakrnělými ňadry, svírající v jedné ruce meč, v druhé palcát. Její výška dosahuje 106 m a do jedné z rukou je možné vyjet výtahem. Na vybetonovaném prostranství rozprostírajícím se v okolí tohoto památníku se nachází muzeum vojenské techniky. Země je zastavěná tanky, raketomety, helikoptérami, letadly. Jakoby toho nebylo dost, opět je tu další v nadživotní velikosti vyvedená bronzová plastika asi třiceti partyzánů a bojovníků za mír a lepší zítřky. Jen o pár set metrů dál je další monument připomínající vzhledem stříbrnou podkovu, který symbolizuje nedávný úzký svazek Ukrajiny a Ruska v celku bývalého Sovětského svazu.
Kdo si chce připomenout asi největší jadernou katastrofu v historii lidstva, může navštívit muzeum Černobylu, který je vzdálený asi padesát kilometrů vzdušnou čarou. Muzeum pojaté jako pieta obětem této tragédie je plné dekontaminovaných předmětů z této oblasti. Mimo asi dvou stovek cedulí upomínajících na zaniklé a vysídlené vesnice z okolí jaderné elektrárny, jsou tady k vidění předměty sloužící k odstraňování následků havárie: obleky, rukavice, lopaty, vojenská technika, ale i dřevěná socha Bohorodice (Panna Marie), jabloň a lékařské nástroje, kterými byli ošetřovány první oběti. Smutné až depresivní jsou rozsáhlé plochy vylepené fotografiemi malých dětí, vojáků i civilních osob, které zahynuly buď bezprostředně při havárii anebo na následky nemoci z ozáření. Stejně tak vám nezvednou náladu ani fotografie lidských a zvířecích mutantů, kteří se začali rodit v letech následujících. Pozitivně jsem vnímal především snahu o naprostou otevřenost a upřímnost odtajnit veškeré informace týkající se celého problému Černobyl. Neboť v období, kdy k havárii došlo, byly tendence naprosto opačné, o čemž svědčí i v muzeu promítané videofilmy o opožděné evakuaci osob žijících v zasažené oblasti, o tabuizaci všech informací o výbuchu.
Abych se rozptýlil, zamířil jsem černým taxi k centru. Jak si zastavíte černého taxikáře? Je to prosté. Stoupnete si zkrátka k chodníku a chvilku máváte na okolo jedoucí vozy. Netrvá dlouho a zastaví vám nějaká postarší Lada. Jízda v ní pak spíše připomíná plavbu na hřbetu plechové ryby než svezení autem. Nechal jsem se vysadit v jedné postranní ulici, odkud jsem se posléze vydal na Sennyj rynok, který je jakýmsi bleším trhem, kde se dají sehnat rezavé žehličky, příčesky, ložiska, staré boty v páru anebo jednotlivě volně ložené. Což mi připomíná historku o tom, jak boháč potká dědu Míšu a vidí, že má jednu nohu bosou a druhou obutou. A tak mu povídá: "Buď zdráv Míšo, vidím, že sis vyšel ven, ale zapomněl sis doma jednu botu. A děda Míša na to: "Ale kdepak zapomněl, právě jsem jednu našel." A když už jsem u těch historek, Děda Míša potká Váňu, je horký letní den a děda je do půl těla svlečený. Váňa vidí na Míšově břichu dvě velké jizvy dosahující od jednoho boku k druhému. Nedá mu to a vyptává se: "To máš z války, Míšo? Z války máš ty jizvy?" "Ááále, kdepak, Váňo, to mám z dětství, jak jsem si řezal krajíc chleba."
Nemohli byste říct, že znáte Ukrajinu, pokud se nenapijete vodky. Jedna z nejlepších je značka Nemiroff ochucená medem a pálivými papričkami, která má svoji typickou a nezapomenutelnou chuť. Pije se po hořčičných sklenkách a to tak dlouho, dokud stačí síly a peníze. A když už jsem u těch dobrých rad do života: Vyhýbejte se použít Veřejné záchodky, protože namísto obvyklé evropské porcelánové mísy s prkýnkem a splachovadlem, tady najdete pouze otvor do země se dvěma reliéfy pro vaše boty a odpadkový koš na použitý toaletní papír. Do záchodvé kóje o rozměrech 1x1 m vedou malá dvoukřídlá dvířka, která vypadají jak vystřižená z nějakého saloonu na americkém Západě. Jejich velikost však zdaleka nepostačuje, aby zakryla nešťastníka, který si přišel ulevit.
Elektrotechničeskij rynok je hřeb do hlavy všech majitelů hudebních vydavatelství i samotných interpretů, protože tady se dá sehnat jakékoli vypálené CD za cca 70 Kč, jakýkoli žánr, naprosto stejně pestrá nabídka je i v oblasti videokazet a CD ROM. Pojem autorská práva má nahořklou a nevýraznou chuť nepovedeného vtipu. Vidím i chlapce, který má na krku zavěšené kartónové víko od krabice, na němž je azbukou napsáno Kuplju mobilnyje telefony. Ve skutečnosti prodává telefony prodává. Původ mohou mít různý, buď jsou pašované nebo kradené. Každopádně vycházejí levně.
Pokud vás zajímají české kulturní podniky na Ukrajině, doporučuji obrátit se na české centrum, které pod záštitou Ministerstva zahraničních věcí organizuje propagaci české kultury v této zemi. Hned naproti se nachází i česká ambasáda, ve všední dny obležená davy lidí žádajících o vízum.
Z mého pohledu je Ukrajina zemí nepředstavitelných možností, kde se velmi složitou cestou rodí mladá demokracie, zemí hrdých i ponížených lidí. Zemí, kde rostou vzácné sibiřské cedry stejně tak jako fíkovníky, do níž stojí za to se vracet…
18.02.2003 - Milan Ciler