Přátelství navzdory Hitlerovi
Judita Matyášová
Nakladalteství Mladá fronta, 2013 (1.vyd)

Judita Matyášová vzala na svoje bedra velmi náročný úkol. Rozhýbala obrovskou řadu lidských osudů, které spojila druhá světová válka. Většina čtenářů políbených alespoň trochou historie, jistě ví, jaké strasti samotný konflikt zanesl do obyčejných rodin. Důmyslně naplánová likvidace židovských obyvatel se netýkala pouze české kotliny, ale měla zasáhnout postupně celý svět. Židovské organizace a několik osvícených jedinců tento lidsky absurdní plán snad pouze tušila, ale i tak bylo naplánováno "odklizení" židovských dětí do bezpečí. Některé cesty podnikly rodiny samotné, další se spolehly na židovské obce podporující vystěhování alespoň části dětí.

"Přátelství navzdory Hitlerovi" vypráví osudy dětí cestujících na počátku války do studeného Dánska (později do &Svédska). Tak jako tematicky podobné knihy mapuje i ona konkrétní osudy několika desítek zachráněných.
Ve skutečnosti vycestovalo na tuto severní cestu kolem 80 dívek a chlapců. Jen těžko si představit, kolik úsilí se muselo vynaložit na vyslání byť jen desítek lidských životů. Kolik bylo vyběháno úředních povoleních, vynaloženo financí na zajištění samotné cesty. Často za tím vším stojí plno jmen, která dnes zůstanou v pozadí, přesto je tato kniha malým pomníkem i jim. Příběhy vás dojmou svoji lidskostí, a sílou života. Přes veškerou smrt, kterou s sebou doba nesla, jsou ti všichni zachránění živou vzpomínkou. 

Velmi příjemné je i zjištění, že kniha obsahuje také postup celého dosavadního pátrání autorky. Veškerá její práce smrsknutá do několika málo kapitol je bravurní a neskutečně velká. Jenom ti, kteří pracují s dobovými materiály, diktafonem a hledají souvislosti v titěrnostech aby "našli", ví, co úsilí za vším stojí. Pevně věřím, že toto úsilí ocení i čtenář.
Setkává se totiž s knihou, která je napsaná svižně, čtivě a upřímně. Bez zbytečného patosu můžete pročítat myšlenky a vyprávění dnes již kmetů. Budete překvapeni, jak příjemně lze psát o citlivém tématu. Mohu jenom doporučit. 

Druhá kniha není v pořadí méně významná. Její historická hodnota je srovnatelná s první nabízenou. Obsahuje jeden ústřední příběh, na který se nabalují další a další. 
Alice Herzová Sommerová nosila do nedávné doby smutné znamení. Tato významná pianistka patřila k nejstarším přeživším Češkám. A co vlastně přežila? Holocaust. Dobu, kde pro změnu jiné znamení předurčovalo smrt. Letos Alice zemřela, v úctyhodném věku, a jako pocta byla opět vydána kniha Století moudrosti, která je příhodně "donazvána" Lekce ze života Alice Herzové Sommerové. Jaký byl její život?

Prožívala běžné dětsví, otec vedl továrnu, maminka se starala o děti. Aby ne, bylo jich celkem 5 a samotná Alice pocházela z dvojčat. Již od mládí projevovala neobyčejný talent. Hrála na klavír, kdy byla přijata na německou konzervatoř jako nejmladší studentka. Rodina mladou dívku podporovala. Však kladla důraz právě na vzdělání. K rodinným přátelům patřili spisovatelé Franz Kafka a Rainer Maria Rilke, hudební skladatel Gustav Mahler a zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud. 

Přišla ale druhá světová válka a Alice, již jako matka malého syna a manželka, odjela se svoji rodinou do Terezína. Patřila do německy mluvící židovské rodiny, a tím byl její osud předurčen. Během všeho strádání v Terezíně se zapojila do kulturního dění. Dokonce i její malý syn našel uplatnění ve známé hře Brundibár. Žili, a to bylo důležité. Manžel takové štěstí neměl a konce války se nedočkal. 

Život pokračoval i tak dál, Alice se synem odjeli po válce do Izraele a po mnoha letech do Londýna, kde tato mimořádná osobnost i přes svůj věk trénovala hru na klavír několik hodin denně. V malém bytě na severu hlavního města poskytovala rozhovory, učila na klavír a podle pamětníků oplývala neobyčejným optimismem. 

Dovolte mi vyprávění ukončit, převypravovala bych celý příběh, a to ráda nechám na autorce. Zhostila se tohoto úkolu velmi dobře. 

"Ve věku 108 let Alice ráda vypráví příběhy ze života velkých myslitelů - od Gustava Mahlera po Sigmunda Freuda a Viktora Frankla, od Martina Bubera k Leu Baeckovi - , kteří na ni nesmazatellně zapůsobili. Svou hudbou, jako koncertní klavíristka i učitelka, ovlivnila nesčetné studenty, jejich děti i děti jejich dětí, stejně jako svým talentem utěšovala spoluvězně v koncentračním táboře Terezín. Od války Od války byla Alice rovným dílem učitelkou i studentkou. Z poloviny věnovala svůj čas neúnavnému hledání znalosti a pochopení toho, kdo jsme jako lidé, jako společnosti i jako jednotlivci. Ale říká: "Nikdy nepřestanu doufat." Tenhle postoj silně souzní se mnou, neboť věřím, že naděje je přímo spojena s názorem, že život má význam, a pokud věříme, že význam má, pak máme důvod žít. Alicin nezdolný optimismus mne povzbuzuje. Věřím, že přežila proto, aby se svět mohl dovědět její příběh, náš příběh, o pravdě a kráse tváří v tvář zlu.(...)"     Z předmluvy Václava Havla