Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Překlep



Úvodník: To M.S. za názvem firmy není Microsoft, jak tvrdí děda a řehtá se přitom jako kůň.

Článek: Netrpělivě jsem se zavrtěl na svém hybernačním lůžku, ale v tu chvíli už se víko neslyšně odsouvalo stranou a současně mě v atmosféře mé rodné planety Země vítal příjemně sametový ženský hlas. Ztuhlost svalů po tříměsíčním spánku jsem rozptýlil několika cviky a s chutí jsem se vrhl na snídani, připravenou palubním robotem. Při jídle jsem v duchu rekapituloval moji právě končící misi. Ne Zemi vedu koncern AirBuildingEven M.S. Jak název napovídá provádíme výzkum, ale i praktické vytváření atmosféry vzdálených planet všech galaxií se sudými čísly tak, abychom umožnili život na těchto planetách za podmínek, na které jsme zvyklí. To M.S. za názvem firmy není Microsoft, jak tvrdí děda a řehtá se přitom jako kůň. Znamená to mezigalaktická společnost. Jsem autorem téměř dvaceti patentů ve zmíněném oboru a právě jsem se vrátil z úspěšných, praktických zkoušek toho posledního, osmnáctého. Při těchto myšlenkách můj raketoplán přistál a letištní vozítko mě dopravilo k terminálu, kde už na mne čekalo taxi. Všechno kolem přistání proběhlo rychle, bez problémů a tak jsem si ani nestačil všimnout, že za chvíli po mně přistál v tuto neobvyklou dobu další raketoplán. Bylo těsně před půlnocí, ale mně se spát nechtělo, měl jsem naspáno do zásoby a tak jsem taxi se zavazadly poslal domů, recepční už všechno ostatní zařídí a vydal jsem se pěšky k blízkému baru.
Stačil jsem vypít prvního panáka oblíbené whisky, když do baru vstoupila žena. Nic neobvyklého, ale žena byl v tomto případě slabý, nevýstižný výraz. Nádherné stvoření, evokující představu jedné ze tří bohyň před Paridovým soudem. Svým příchodem také hned vzbudila velkou pozornost a neskrývaný obdiv všech přítomných. V baru bylo ještě dost volných míst, ale ona si to namířila přímo k mému stolu, jen ledabyle pozdravila a klidně si přisedla.
„Ahoj, mám toho dost, spala jsem tři měsíce, před chvilkou jsem přiletěla a mám žízeň jako trám. Co to piješ? Whisky? Prima, dám si taky“ a lusknutím prstů přivolala obsluhu. Jedním douškem dohonila můj náskok v pití a dali jsme se do řeči.
Nebudu to prodlužovat. Byla to opravdu nádherná, vzrušující žena s velkým Ž a protože ani já na tom nejsem špatně, skončili jsme v jednom zapadlém, zapomenutém, ale přepychovém motelu. Stačil jsem se dozvědět, že se jmenuje Payk Adamsová. Legrační náhoda, jmenuji se totiž Adam Payk. Ráno při snídani mi na sebe prozradila, že je ředitelkou společnosti AirBuildingOdd M.S., samozřejmě se shodným výrobním programem, jaký má moje firma. Další zajímavá shoda a v budoucnosti jsem se dočkal ještě mnoha dalších. Po krátké známosti jsme se vzali a Payk se nastěhovala ke mně. S odstupem času si vzpomínám, že ke svatebnímu obřadu přišla o čtvrthodiny pozdě. Nevěnoval jsem tehdy tomu velkou pozornost, nakonec jako žena si to mohla dovolit, obzvláště v tak významné chvilce, kdy jsem byl celý natěšený a rád jsem na ni počkal.
Payk byla nejen krásná, něžná, divoká, milující, rozmarná a chytrá, ale povahou jiná, než ostatní ženy, které jsem znal. Velmi ráda chodila se mnou na golf, na baseball, na ryby, do hospody na pivko a dokonce jsem jednou byl svědkem, když jednoho hosta, který si dovoloval na servírku seřvala jako malého kluka a na závěr ho perfektním direktem uspala a poslala na podlahu výčepu. Ráda jezdila autem a to nejen rychle, ale i naprosto perfektně, bez chyb, takže jsem ji občas říkal Schummi, podle jednoho slavného závodníka, o kterém jsem se jako malý kluk učil ve škole. Kdybych si nebyl tak jistý jejím nádhernou, nezapomenutelnou ženskostí, mohlo by mě napadnout, že je nejmíň poloviční chlap.
Tím jejím pozdním příchodem na svatební obřad vlastně všechno začalo. Ona totiž chodila vždycky a všude pozdě, tedy pokud se něco týkalo nás dvou. Když jsem se vracel z baru nebo z nějaké obchodní schůzky, nikdy nebyla doma, ale s jakousi podivnou, až chorobnou pravidelností se objevila vždy jen o chvilku později, než já. Jednou mě požádala, abych jí dal druhý den opravit hodinky. Vylíčila mi jak ji při polední přestávce předjela nějaká řidička takovým způsobem, že málem došlo k nehodě. Popsala mi jak „té čúze“ zablokovala cestu, vystoupila děsně ji vynadala a přitom si o dveře auta rozbila ty hodinky. Chvilku jsem tupě zíral, protože přesně totéž se stalo i mně a taky jsem přišel o sklíčko u hodinek. Po chvilce jsem se zmohl jen na otázku:
„Hele a byl tam policajt?“
„Jasně a hned dva a děsně dobře se bavili“, zasmála se.
Trochu mi ztuhly rysy, protože ti dva policajti, které jsem i já zahlédl se také moc dobře pobavili, když jsem já na tu ženskou za volantem ječel: „Jak to jezdíš, ty čúzo? Věnuj se radši kuchyni!“ Když jsem pak na sklíčku hodinek Payk uviděl přesně stejnou, paprskovitě se rozbíhající trhlinu, jako na těch mých, porovnal jsem jenom čas, kdy se zastavily. Zajímavé. Na mých bylo přesně dvanáct a na hodinkách Payk bylo dvanáct a čtrnáct minut.
Od té příhody jsem začal pečlivě sledovat čas. Ano, přesně. Domů se vracela vždycky o čtrnáct minut později, než já. Jednou ráno o víkendu mě napadlo, pozvat ji na rybolov a přesně za čtrnáct minut se objevila ve dveřích a jásala:
„Miláčku, nezajedeme ke Stříbrnému jezeru na ryby?“
„Dobrý nápad“, hlesl jsem překvapením.
„Prima, jdu se sbalit.“
Pomyslel jsem si, že bychom mohli po rybách navštívit mého dědu a za chvíli se přiřítila s nápadem:
„A navštívíme tvého dědu, je to k němu od jezera blízko a snad ti nebude vadit, když tě zase bude dráždit Microsoftem, viď že ne?“
Jen jsem mlčky přikývl a začínal jsem si myslet, že jsem se snad pomátl. Vyjeli jsem ještě před obědem a mě napadlo se cestou zeptat:
„Poslyš Payk, ty máš taky nějaké přihlášené patenty, viď?“
„Jasně, mám.“
„A kolik?“, ptal jsem se dál.
„No, počkej …. Jo, už vím, osmnáct. Když jsme se potkali po prvé v tom baru, to jsem se právě vracela z kontrolní mise toho posledního, osmnáctého.“
Dál už jsem se raději na nic neptal.
Víkend byl úplně super. Ryby braly, sluníčko se nedalo zahanbit, svítilo a hřálo jako o život, Payk byla kouzelná jako vždycky a večer děda sršel vtipem, nevynechal ani ten Microsoft. Kdyby jen tušil, že některé základní moduly od MS používáme dodnes! Payk to věděla a jen se spiklenecky uculovala. Po návratu domů jsme si víkend trochu prodloužili o den, který jsme strávili touláním po městě. Prolezli jsme snad všechny obchody, zašli jsme do lunaparku, k řece nakrmit labutě a projet se na lodičkách a oba jsme se už těšili na večer a hlavně na noc.
I při milování jsem si všiml jedné zvláštnosti, která mě trochu rozzuřovala a namáhala. Payk nikdy nebyla spokojená současně se mnou. Vždycky jsem musel vyvinout velké úsilí, aby i ona mohla vykřičet svou radost do světa. Ani jsem se nedivil, že to bylo, jak jsem zjistil, vždy o čtrnáct minut později. Když mě potom k ránu prosila, abych ji namasíroval, všiml jsem si, že na její pravé lopatce v mezeře mezi tetováním je díky její jemné, hebké kůži trochu vidět její identifikační čip. Mimochodem, to tetování měla doplněné čínskými znaky a již dříve mi vysvětlila, že v překladu znamenají „jsem tvým stínem“. Její kůže byla tak jemná, až průsvitná, že jsem při troše námahy dokázal přečíst i číslo jejího čipu. CLX46850829. Moment, to je přece moje číslo, uvědomil jsem si. Rychle jsem vstal a oblékl se, Payk jsem vysvětlil, že musím zdokumentovat jeden pokus, na který jsem úplně zapomněl a ujistil jsem ji, že za dvě hodinky jsem zpátky doma.
Cestou jsem telefonem vzbudil ředitele identifikačního centra a donutil ho ke schůzce u něho v kanceláři. Byl rozespalý a silně nevrlý, ale já jsem byl neoblomný a na schůzce jsem trval. Přišel přesně a já jsem se opatrně začal vyptávat:
„Pane řediteli, stala se mi dosti podivná věc. Setkal jsem se náhodou v jednom baru s takovým na první pohled zajímavým člověkem. Dali jsme se do řeči u piva a já jsem zjistil, že se mi nápadně podobá řečí, názory, zkušenostmi a dokonce i jeho vzpomínky z dětství byly zcela shodné s mými. Máme oba stejné záliby a dokonce i některé příbuzné. Dokážete mi to nějak vysvětlit?“
Ředitel se zamyslel, chvilku se ošíval a po chvíli odpověděl:
„Samozřejmě pane Payku, všechno vám vysvětlím, jen mi prosím slibte, že to všechno zůstane jen mezi námi.“
Ani nečekal na moji odpověď a pokračoval:
„Jak jistě víte, jste velmi významná osobnost. Už delší dobu jsme hledali někoho, kdo by se vám alespoň vzdáleně mohl rovnat v kvalitě a významu vašich vědeckých objevů, protože jak si jistě uvědomujete, jsme jenom lidé a stávají se všelijaké katastrofy, dopravní nehody, příroda si s námi také občas pohraje a cokoliv nepříjemného může potkat kohokoliv z nás. Ani vaše poslední mise nebyla tak zcela bez problémů a nám se nepodařilo najít nikoho, kdo by vás v případě nějaké vaší nehody mohl nahradit. Dostali jsme tedy příkaz z vědeckého řídícího centra, abychom pořídili váš identický klon, který by vás v případě nějaké nehody mohl zastoupit a pravděpodobně jste se zcela náhodně setkali.“
Oba jsme se na chvilku zamysleli a mne napadlo, k čemu by jim byl můj klon, když je známo, že klon sleduje do detailu všechno podle svého originálu, tedy i v případě mé smrti by byl konec i s mým klonem. Ředitel jako by tušil na co myslím pokračoval:
„Samozřejmě chápu, že se díváte nedůvěřivě, ale i tu nepříjemnou vlastnost klonů, že totiž přesně kopírují svůj vzor, jsme dokázali vyřešit. Všechny události vašeho klonu přicházejí o něco později. Pečlivou analýzou jsme zjistili, že stačí deset minut k tomu, abychom byli schopni v případě vaší nehody zabránit tomu, aby se vašemu klonu nestalo totéž. Vzali jsme v úvahu všechny možné a představitelné problémové případy a spočítali jsme právě potřebných deset minut na varování a technicky jsme tuto věc vyřešili geniální zpožďovací linkou mezi dvěmi spirálami DNA vašeho klonu. Přidali jsme ještě z bezpečnostních důvodů čtyři další minuty pro nepředvídatelné události.“
Bylo mi v tu chvíli všechno jasné a když ředitel ještě dodal, že neočekával s jakým pochopením vše přijmu a že pro jistotu ještě druhý den prověří příslušný klonovací soubor, zda je v pořádku, pomyslel jsem si jen: „Jasně, ty najdeš pro chybu a já budu mít do smrti doma chlapa. To určitě!“
Pro jistotu jsem ředitele dovezl domů a když jsem se přesvědčil, že se chystá pokračovat ve spaní, začal jsem cestou do své kanceláře žhavit telefon.
„Co je!?“, ozvalo se otráveně v telefonu po dlouhém zvonění.
„Ahoj Fanku, tady Adam, všeho nech a za půlhodiny tě čekám ve své kanceláři. Moc tě potřebuju.“
Bez odpovědi zavěsil, ale věděl jsem, že určitě přijde. Byl to jeden z mých nejlepších kamarádů a jinak nepřekonatelný machr na počítače a přísně ortodoxní hacker, který ctil stavovskou čest, ale dokázal snad úplně všechno. Dostavil se přesně, s otráveným výrazem a hned začal hartusit:
„Doufám, že jsi mě nevytáhl jen tak pro legraci uprostřed noci.“
„Ne, to bych si nikdy nedovolil, ale opravdu tě moc potřebuju, je to důležité a spěchá to.“
„Dobře, tak povídej.“
„Je to Franku jednoduché, potřebuju abys obešel nějaká ta hesla a naboural se do compu identifikačního centra a našel a otevřel soubor CLX46850829, tady to máš napsaný, já zatím postavím na kafe, abys mi tu neusnul a abych ti necivěl pod prsty.“
„Maličkost“, uculil se Frank a já jsem zaslechl jak začal hned bušit do klávesnice. Když jsem se vrátil, zubil se za monitorem a hlásil:
„Tady to máš, o co jde?“
Nakoukl jsem mu přes rameno, bylo to jasné. „Podívej, ten soubor je v pořádku, chci abys zachoval jeho funkci, až na dva parametry. Tady ten první, pohlaví ženské a v závěru, vidíš tu zpožďovací linku mezi osmnáctou a dvacátoušestou spirálou molekuly DNA?“
„Jasně, vidím, co s tím?“
„Zachovej funkci toho parametru ženská, ale potřebuju zrušit tu čtrnáctiminutovou zpožďovací linku. To ale není všechno. Nikdo se nesmí dozvědět, že došlo k nějaké změně, takže to chce novou image toho souboru, snad nějaký vir, ty už si poradíš a mělo by to fungovat tak, že kdokoliv a kdykoliv otevře ten soubor, budou ty parametry vypadat jako pohlaví: mužské a ta zpožďovací linka musí být jako nedotčená. Je to jasné?“
„Jasné, kámo“, uculil se Frank a začal zase bubnovat na klávesnici. Nervozně jsem ho pozoroval. Chvílemi se culil, pak se tvářil soustředěně, pátravě, zase nějaký ten úšklebek, až po chvíli ucedil skrz zuby: „Máš to tady, brácho a hezky si to užij.“
Pochopitelně mu došlo o co jde. Nakoukl jsem a opravdu z obrazovky na mě zíralo pohlaví mužské a mezi spirálami molekuly DNA se svíjela nedotčená zpožďovací linka s těmi mizernými, proklínanými čtrnácti minutami.
„Prima Franku, díky a máš to u mne.“ Zavolal jsem mu taxi a rozjel jsem se nedočkavě domů. Cestou mě napadlo, že když doma v ložnici najdu chlapa, rozjedu se zpátky a Franka zastřelím, ale uvědomil jsem si, že je to machr a nezklamal by mě. Přesto jsem se po schodech domu plížil do ložnice celý rozklepaný. Úplně zbytečně. Když jsem pootevřel potichu dveře, Payk seděla na posteli, nádherně sladce se usmívala, zářila spokojeností a radostně mě vítala.
Po nějaké chvíli jsme vykřičeli svoji radost do světa, tentokrát společně. Payk si toho snad ani nevšimla ……

Praha 31.srpna 2004





06.09.2004 - Zdeněk Pilný