(zdroj fotografií: Martina Bittnerová, Stanislav Krátký)
Při plahočení se krajinou, které ušlechtile nazýváme turistika, každého potkají dva zásadní problémy - začnou bolet nohy a kručet v břiše. Samozřejmě můžete vytáhnout z batohu paštiku, nebo řízky, ale minout v případě Kokořínského Dolu hospodu U Grobiána by byla osudová chyba. A proto tentokrát nechte proviant doma.
Vzhůru na hrad!
Správný nadšenec ještě před vplutím do zmíněné osvěžovny pochopitelně navštíví nedaleký hrad Kokořín. Na tom, že se nerozpadl, má zásluhu poněkud "umělý" šlechtic Václav &Spaček, titul si vysloužil za své obchodní aktivity. Skutečnou přestavbu stihl provést a především dokončit až jeho syn. Jejich společnou podnikatelskou doménou se stalo doručovatelství, tudíž je zde všudypřítomný symbol známé pošťácké trubky. Leckterého návštěvníka jistě napadne, proč raději své peníze neinvestovali do svých zaměstnanců a raději za ně zachraňovali rozeklanou památku. Na to se nabízí jednoduchá odpověď – inu kapitalismus. Dlužno říci, že se rekonstrukce docela povedla až na to, že v roce 1950 stát celé to honosné dílo &Spačkovic rodině sebral a vrátil jí ho až před pár lety.
Romantika u piva
Místo si ale uměli vybrat, protože na Kokořínsku se cítíte přímo pohádkově a z této romantiky můžete rovnou vplout ke Grobiánovi. V parnu přijde vhod pivo, jež čepují z obnoveného pivovaru Podkováň. Není to sice značka pro zaryté fajnšmekry, ale produkuje např. slušnou dvanáctku střední hořkosti, která neurazí a k jídelnímu lístku vyloženě pasuje. Interiér Grobiána si na nic nehraje, jde v podstatě o velkou místnost s několika dřevěnými stoly, u nichž se v rychlém sledu střídají hosté a půllitry cinkají o sebe.
Babiččina kuchyně
Pokud vyznáváte makrobiotickou stravu, u Grobiána si nepochutnáte. Jídelníček je strohý a zaměřený na pokrmy vhodné ke chmelovému moku. Obligátní dršťkovka správného hospodského řízu mohla obsahovat více drštěk, ale jinak jí nelze nic vytknout. I další jídla náleží do české klasiky, výborný guláš s domácími bramboráčky, nebo výpečky se zelím a domácím knedlíkem, kdy se zvláště zelí rozplývá přímo na jazyku. Vše je sice hutné, ale poctivě vařené. Navíc to servíruje ochotná a nevtíravá obsluha. Zamrzí jen jahody se šlehačkou, které připomenou socialistické stravování, protože podávat v sezóně kompot považuji za gastronomický omyl. Hospoda se však honosí titulem „slušná čtyřka“ a podobné úlety k tomu zřejmě napomáhají.
Pro shrnutí výsledného dojmu se slovo úlet rozhodně nehodí, neboť po zbaštění všech řečených dobrot sice asi nedopnete kalhoty, ale v žaludku budete mít jako v pokojíčku.
Dovětek
Mně osobně tak chutnalo, že jsem si bohužel nestačila ani pořídit fotky. Přidala jsem tedy jednu ze svého archivu, snad navodí tu správnou letní atmosféru.