Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - S Jorikou na Šmajdu
Úvodník: Z románu Styky s Jorikou
Článek: Podobné osočení bylo možná absurdní, ale co když ne? Aspoň já váhal. A vlastně to může být i nenápadnou, ale klíčovou otázkou této knihy. Jsem důvěryhodný vypravěč?
Anebo spíš parafrází muže, který vypráví Vraždu Rogera Ackroyda, dejme tomu? Opravdu se přihodilo vše, co tu předkládám jako pravdu, a skutečně se to seběhlo líčeným způsobem, anebo jen registruji vlastní vnímání? A abych byl ještě ostřejší, jak je to např. s románem Sběratel? Skrz autora (John Fowles) nám jej vypráví únosce jisté, inu také Joriky, ale nepřednese román celý. Nikoli. Ústřední sekvenci podá ona. Realitu tedy máme pozorovanou oběma hledisky a zvíme, jak diametrálně se liší.
Taky tady u mě snad měla Jorika dostat slovo. Ne? A spisovatel Truman Capote se sice kdysi nechal slyšet, že by John Fowles udělal lépe, kdyby ženský střed Sběratele vyškrtl, ale kdo ví. Třeba se mýlil. My rozhodně pokračujme.
30. září jsem dorazil od Západočeského muzea do parku na Borech, jako už tam přede mnou přijel zpěvák Miro &Smajda, i spatřil jsem slavného Slováka nejprve jen přes hlavy navnaděného davu. Ihned jsem se k němu začal prodírat dívčinami, když tu jsem (se štěstím) spatřil Joriku.
Pokud nešlo opět jenom o sen, jaké jsem vám už líčil v předchozích kapitolách. A asi šlo. Tak anebo tak však jsem svůdnou barmanku uviděl a obklopovali ji spolužáci i kamarádky z nedaleké pětihvězdičkové hotelové školy. Inu, čekal jsem to. Ale stejně jsem se zarazil a své vlastní šance v této bance vyhodnotil jako nulové. Lorenci, uteč!
To jsem si radil, ale i tak se dál dral zástupem, jako bych toužil vrhnout se na pódium co rapl, odstrčit Mira a vystřihnout místo jeho songu něco osvědčenějšího, třeba od Deep Purple. Píseň Mad Dog. Anebo vlastně něco českého? Až půjdeš po cestě..? Zasmál jsem se, protože v tom tkvěla ironie, a jak jsem tak postupoval davy po jiné z cest než té Petra Nováka, nespouštěl jsem oči z Jakubovy bývalky.
Ne, už nevím, zda jsem pojednou žárlil, ale všímal jsem si, rozhodně jsem si všímal, kdo, kdy a kde a jak Joriku i jenom naťukl očima. I když...
A co? Jen ať ji miluje celý svět. Proč ne. Jorika má na tu lásku světa právo.
A přece jsem stěží vydýchával pomyslné i nepomyslné nároky jejích spolužáků alias číšnictva. A Jorika tam stála. Stála stále mezi nimi a oči měla jen pro idol na pódiu. Nu, a abychom závažnost celičké situace doobjasnili i starším, už jen dodám, že se ve &Smajdově případě jedná o mladíka, který onehdy v televizi tančil jak Michael Jackson, a když před kamerami ladně přeskakoval zábradlí pódia, bacil se do varlat a hlavou napřed letěl na zem, ale po nárazu plynule vyskočil jako nějaký panáček vstáváček a bez výchylky i playbacku pokračoval v přednesu hitu. Uznejte: Kdo na toto má? James Bond? Jakub? František Čech? To já sám nevím, ale obklopoval mě Borský park a šeřilo se tady i v mé duši. A jako jsem býval Jakubem, zachtělo se mi pojednou býti i &Smajdou. Anebo žertuji?
„Ahoj, kočko!" povídám, a pokud mi první lásku Zuzanu odnesly vody mladistvé nesmělosti, a pokud jsem neměl u druhé z velkých lásek Ivany nikdy šanci, tady chyběla šance buď úplně nebo kvadrilionkrát.
„Ahoj!" reagovala přesto Jorika. „Jste to vy?“
„A vy?“
„Copak mě nevidíte? Lorenci!“
„Omlouvám se, ale i tuhle v muzeu jsem už vás jednou... jednoduše nepoznal."
„Já si na to vzpomínám. Jo, tuhle v kavárně. Ale už to není má kavárna,“ posmutněla Dulcinea.
„Nikdy nebyla,“ odvětil jsem poněkud pragmaticky.
„To je fakt.“ A Joričin neviditelný tygr se mi v tu chvíli otřel o nohu. Srst měl hebčí než had a Miro pěl, kaštany parku voněly, má krev mi pulsovala ve spáncích jako mladíčkovi a...
„Už se ti nelíbím?" dodala Jorika a náhle mi tykala (skutečně jen sním?)
„Líbíš.“
„No, aby ne. Nejsem ještě stará matrace!“
„A dlouho nebudeš. Ale co Kuba?“
„On tu není." Rozhlédla se. Mám pocit, že i kopretinově vzdychla.
„Ale přijde,“ napodobil jsem jednu její pradávnou hlášku (všechny jsem si pamatoval jako svátosti). „Joriko?“
„Ano?“
Tu mi vklouzla do náruče jak nějaká liška anebo jako když loupete pomeranč. Přivinula se a zafičel vítr a jakési haldy listí okolo nás začalo exponenciálně přibývat, až jsme oba vespolek pod těmi kopci zmizeli a spali a spali. Jako broučci. A snili jsme až u dna tratoliště krve i malířských barev a měnili se ve společný zpěv. „Ale tohle se neděje, Joriko,“ povídám plaše.
„Ale jo, Lorenci, děje. Děje. To my... píšeme dějiny. A tohle je naše prima sezóna.“
„A promiň, ale Jakub mi prozradil, že spolu už nechodíte.“
„Taky že ne. Taky že jsem mu dala kvindle! Ale ty jsi přišel.“
„No, já spíš přijel tramvají a Marcela...“
„Co je s Marcelkou?“
„Říkala, že jakýkoli můj a tvůj vztah je zhola nemožný.“
„A je?“
„Nevím. Ale jsem jenom Cyrano i divadelní Celestýn, nemyslíš. A takové už je i stáří, Jorindo Betlachová. Pozveš mě dál?“ napodobil jsem Pepíka Kemra a ve stejném duchu i pokračoval: „Jsem ještě panic jako ten Kodym a hovořím jen sprškou odkazů, tak jakpak bychom spolu mohli žít? Kuba ostatně přijde.“
„Opravdu?“
„I když si dává na čas.“ A má svou hrdost a ne jako ty (blamáž), pomyslil jsem si.
„Možná si Kuba dává na čas,“ řekla pomalu krásná Jorika, „ale jak ho znám, takže vím své. On prostě čepuje. No, a dukátky jsou, Lorenci, přednější než já. Nemyslíš? Dukátky se musejí kutálet, jak mi jednou říkal, ale to nás učili i támhle, že jo. Takže mu nic nezazlívám.“
Tu jsem Jorice začal vyprávěl, jak Jakub reagoval před muzeem, a vylíčil jsem jí i okamžik, ve kterém vydechl onu otázku: A kde, prosím tě, Lorenci? Kde mám Joriku hledat? „Podle mě byl zoufalej, víš? I když to skrýval.“
„Nesmysly. Lorenci! Jako obvykle si vše akorát namlouváš.“
Zavrtěl jsem hlavou. Řekla: „Je chytrý. Hrál to na tebe.“ Znovu jsem zavrtěl hlavou.
„Jak by mohl? Má tě rád. A vy jste ti praví. Vy se k sobě hodíte - a já to poznal.“
Rozhlédl jsem se, zda Jakuba přece neuvidím. Přání ve snu přece často bývá otcem události a... „Ahoj,“ řekl. Stál tu. Ale jen čtvrt vteřiny trvalo, načež mi došlo, že to není Jakub, ale Miro &Smajda.
„Dcera?" zeptal se mě onen čarovný Slovák a já ponuře slyšel sám sebe lhát: „Jo. A jako tátu mě má na mou duši nejraděj.“
&Smajda se zasmušil. Byla to snad čára přes rozpočet? Byl urostlý a postával tu nyní s úctou. Ze záňadří pojednou vylovil benevolentně fotku a důstojně ji Jorice nabídl. &Spičkami prstů se dotkl jejího obnaženého ramene a pousmál se. Pak šel dál a vůbec na nikoho nečekal, jak zpívá Ondřej Hejma. A vracel se středem. Mířil k pódiu Svět. Veškeré holky Plzně ho přitom sledovaly s pootevřenými ústy a s chvějícími se rty, jak se mi to nikdy nestane (ani jako divákovi, ani jako objektu zájmu), ale Miro se od nich - protentokrát - unaveně odvracel, i když jinak si fanynky obyčejně předcházel. „A já jsem zase tvůj fanda,“ mrkl jsem v tu chvíli kradmo na Joriku.
„Ach, copak nemáš holku, Lorenci?“
„A co Miro?“ obešel jsem trapnou otázku. „S jakou pravděpodobností Miro nemá holku?“ A vzal jsem Joriku za ruku a najednou jsme zase stáli hned za &Smajdou. „Pozeraj,“ povídám. „Čudujem sa...“ Ale zaseklo se mi slovenské ovládání. Od vojny přece jen již uběhla hezká řádka let, to jsem sloužil v Breznu a hovořil onou řečí plynule. Teď... V krku mi vězel knedlík. Začal jsem tedy znovu a po našem.
„Nechci nikoho dohazovat, Miro, a nejsem Kecal, ale divím se, že sis tady Joriky nevšiml víc.“
„A ty s ní tedy ani nechodíš? Když už nejsi její táta?“
Zavrtěl jsem hlavou a absurdní snová pohádka pokračovala tím, že se po &Smajdově boku vynořila extrémně přitažlivá manažerka: „Miro?“
„Ruším zbytek šňůry," odpověděl.
„Volačo sa prihodilo?“ rozhodila paže ve spravedlivém úžasu, ale gentlemansky jí stiskl ramena: „V Blave, Marika, v Blave, hej?“ A odvrátil se a nějaká útlá dívka mu z davu hodila růži a vysoký, kostnatý mladík Mira dohonil a snaživě mu podával kytaru, jako by kamaráda toužil probrat z kataleptického spánku. Idol obou republik se nicméně nedal: „V Blave, somár, všetko v Blave! Teraz to ide dolu vodou." A nevšímaje si více kolegy, uchopil mě za předloktí: „Pozeraj!“
Podíval jsem se, kam to Miro cílí prstem, a jak jsme tam stáli, šlo zřetelně pozorovat hupkajícího tygra, svobodně se prohánějícího mezi kaštany. &Smajda se mě vzápětí způsobně optal: „Jakou má Jorika nejradši písničku?"
„Stejnou jako ten její tygr.“ A prozradil jsem název. Miro už se ničemu nedivil, odchytil odněkud notu (asi od tygra) a vzápětí zpíval, a to právě jako Vašek Neckář. Píseň pro Joriku. Takže i sobech zapřahaných do saní a její samotě a Miro a ona se setkali před mýma očima, ale odvrátil jsem se, protože do role voyeura se pokaždé ukrutně nutím. Co však vím? Že Miro &Smajda teatrálně poklekl a podal Jorice růži, kterou už předtím zachytil, a ona se kousla do rtu: „Ojedete mě?"
„Miluji tě."
ikonka: www.wallpapershd1080p.com
10.09.2014 - Ivo Fencl