Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Špionážní styky s Jorikou a Jakubem
Úvodník: Z knihy Styky s Jorikou: U jediného ze stolů někdo seděl. Dva milenci. Usrkávali koňak. Nešlo o Joriku s Jakubem, ale podobně se k sobě tulili, zatímco skutečná Jakubova hlava spočívala na křížovce. Dřímal na pultě. Kdo ví, co dělal v noci, když jsem spal, i šel sem k němu, dotkl se ho a vyhrkl: „Policie."
Odlepil obličej z papíru a bludiště kolonek a mě napadlo, že předtím tak docela nespal a možná mě registroval dokonce už ve dveřích. Neboť nebyl včerejší. Teď se flegmaticky zvedl, udělal krok či dva k regálu a podal mi žvýkačku. „Už je objednávat nebudu,“ podotkl.
Článek:
„A proč ne? Žvejkaček objednej jich právě nejvíc.“ A vytratil jsem se před muzeum k fontáně. Vyšel za mnou ještě rozespalý, prohodili jsme pár dalších slov a sledovali jaksi podezřelý stan proti nám za silnicí. Okolo stanu čiřikal dav, zpod jeho plachty duněl metal a motal se tam dokonce nějaký pikolík. „Kdo asi jednou napíše pokračování filmu Vrchní, prchni?“ zeptal jsem se.
„Ty?“
„No, Zdeněk Svěrák by mi to nikdy nedovolil,“ potřásl jsem hlavou a Jakub se zamyslil jen krátce, než se řečnicky optal: „Já?“ Po pauze dodal: „Docela jistě by to byl trhák, Lorenci. Jsem si jist."
„Jenže dnes by, Kubo, nešlo krást Vránovým stylem.“ A zarazil jsem se. „Tak mě napadá: Vy ve vaší branži asi Vránu moc nemusíte. Co?“ Nicméně můj potenciální kamarád kupodivu anarchisticky zavrtěl hlavou: „Já...“ Usmál se do dálav anebo k rockovému stanu. „Dělal bych to taky.“
„A Jorika?“ Má vlastní otázka mi v tu chvíli přišla nesmírně odvážná.
„Jorika?“ zopakoval jméno, které mě lehce rozechvívalo. „No, asi taky nemáš iluzí, co? Jsme vcelku Češi, ne? Takže... Ale v naší rodině nekradem! Ale víš co? Přeptej se Joriky sám.“
„Ona je to ovšem spíš práce pro chlapa.“ povídám. „A navíc by měl vypadat jako Abrhám... Ale měl to hrát Nárožný.“
„Vážně?“ Zavrtěl s podivem hlavou. „Ještě přijdu," zdůraznil. Zmizel. Bylo pro něj, myslím, typické, že se svedl chovat současně naprosto přirozeně i korektně a slušně. Proč mě to překvapovalo, nevím, ale opět jsem si představil Mariánké Lázně s tamní hotelovku nedaleko Páralova bytu a... „Co se tam vlastně učí? Jak se nosí tác?“ povídám, když se vrátil.
„Tys jseš vůl!“ Neboť podobnou otázku slyšet už milionkrát. Ale já vzpomínal, jak nás tenkrát přepravoval z gymnázia autobus, abychom se právě v Mariánkách naučili stolovat. Jakub se tomu zasmál. „A vyšlo to?“ ptal se.
„U mě ne.“ A pořád jsem pamatoval, kam tehdy za tabulí usedla Zuzana. A Páral?
Ten ještě v dotyčných lázních tenkrát nežil.
„Do prdele, proč se nikdo z toho stanu nezajde napít taky sem?“ zeptal se najednou Jakub.
„Já nevím.“
Jakub se zachmuřil. Nelíbilo se mu to. Vzhlédl. Před muzeum se právě už potřetí vrátil ze své liduprázdné, neprosperující kavárny, a tu mi teprve došlo, že se nevrací za mnou, ale čeká Joriku.
*
Bylo to tři dni předtím, když jsem se u nás v městečku zastavilo v restauraci, kde Jakub pracoval každý lichý týden a kde měli zrovna taky prázdno. Zrovna stál vzadu u létajících dveří do kuchyně a debatoval s kolegyní.
„Dvaatřicet piv, z toho šestnáct hned,“ povídám, ale pak mi stačilo jedno a tři dni nato jsme před muzeem stáli úplně nasucho, když se z parku vynořila Jorika. Anebo se ještě stále nevynořila? Anebo šlo o další můj sen? Ale ne. Přicházela skutečná, ale kabonila se jako Belzebub. Snad kvůli mně? propadl jsem tajnému zoufalství a jako vždy je vcelku mistrně maskoval, což možná nepředstavuje hned charakteristické chování budoucího sebebvraha, nicméně to není ani dvakrát pohodlný postoj! A přece jsem tam stál vedle Jakuba a možná nebo určitě jí vadilo, že bude při vstupování do budovy míjet i mě. Ale nedokázal jsem se už rozplynout a jen se trápil: Co všechno pro mě u Joriky skončilo! A přece jsem si živě pamatoval, co mohlo zůstat. Za jiných okolností. A půvabná Jorika?
Patrně už ani neví, že jsem ji tenkrát políbil...
Zmizela s Jakubem v muzeu a já zůstal venku a nedokázal se vetřít za nimi do kavárny, což mi přišlo zlé, a připadalo mi, že se pak nic nedělo tři dni, ale byly to tři minuty. Byly to ovšem posléze i skutečně tři dni a taky musely nějak uplynout i bez těch dvou, že ano. Načež jsem zase začal aspoň částečně existovat a vsedě na vysoké stoličce v restauraci u nás cosi vykládal, zatímco Jakub poslouchal minimálně na půl ucha a Bůh se všemu zvysoka smál. A škoda, že nevykládám současně i Jorice, mrzelo mě. &Skoda, že tu Jorika taky není. A romanticky jsem snil. Ach, kdyby se tak Jorika a Jakub této mé historky o sobě samých nějak ujali! A představoval jsem si, že mě tím psychologicky podpoří, a to i při psaní, asi jako to ani Ivana a Ivan nikdy neudělali. Avšak toto už není kniha Ivana a Ivany. Toto má už být Joričina knížka. Joričina - ale tím jich obou. I když chápu, že mají, a to je svět, skutečnější starosti. Nesní. Žijí. A asi tak každý desátý člověk v našem okolí shání práci, takže já sám přece nemám žádný problém. Ne? A neměl bych vnitřně umírat a všichni, všichni musíme žít i bez ohledu na to, kolik obloh se nám zhroutilo, jak mínil David Herbert Lawrence, takže já i tenhle román dopíšu nejlépe sám, zatímco někomu jinému daleko a jinde dojdou síly. Při psaní, anebo na trati v Le Mans, anebo třeba při závodě milionářů Diamond Race. Jim dojdou. Ale mně? Mně ne. Mně nesmí síly dojít. A kdyby? Zachvěl jsem se.
„Tak přece žádná škoda,“ hlesli totiž Jakub a Jorika v mých zlých představách a ona by koneckonců jistě radši četla třeba tuhle... Monyovou. Ne? Proč jsem tak labilní?
A tu pravil můj vnitřní doktor Jekyll: „Ale kdyby tě náhodou vzali ti dva milenci vážně, Lorenci, ty už bys o nich nikdy nedokázal napsat ani pomlčku.
Copak to nechápeš? A proč bys tu pomlčku a ani nic jiného o těch dvou nedokázal napsat? Protože už by ti nic nechybělo.
Snad to byla pravda a mám za to, že nás na Zemi v každé chvíli čeká X verzí budoucnosti, a zrovna tak věřím, že někdy někde existovala šance na X variant Styků s Jorikou, a stejně tak se domnívám, že i příběh, kterým teď se mnou listujete, původně mohl být divadelní fraškou, ve které se z Joriky vyklubala agentka, aby realizovala ne už milostné, ale i všeliké špionážní styky. „A navíc je agentka dvojitou,“ napil jsem se. „A už zejtra trojitou.“
„Jo? A dál?" zapálil si Jakub, i když malinko znuděně.
„Dál to ještě nemám. Dál přesně nevím."
„Desáté?" zavolal na bledého štamgasta v pozadí a pousmál se. „A ty?“
„Tohle mi stačí.“ Dopil jsem. „Už to mám! Jorika poletí na Barbados, anebo radši támhle do Bruselu, a tam zabrání profesoru Moriartymu v unijním převratu, který by nadrobil hotovou paseku. Takže půjde i o konspirační román,“ plánoval jsem v záchvatu euforie. „No, a Jorice naletí spousta, spousta lidí, ale nejen jako svůdnici, jelikož jenom červenou knihovnu nechci psát!“
„Napiš něco jako od Forsytha. Ne? Jo, hned tam budu.“
„Jako od Forsytha? Ne, na toho já nemám. Ale víš, Jorika bude, dejme tomu, kandidovat do Evropského parlamentu, a to za monarchisty, no, a právě díky tomu členská základna Koruny české vzroste o tisíc čtyři sta procent, protože právě tolik lidí hypnotizovaně poběží za novou ikonou Jorikou hlasovat, ale tam v Belgii ji unesou, takže na chvíli zmizí a ty budeš, Kubo, bez ní, dokud nerozkryješ, že po ní vlastně už dlouho toužili Rusové, a ti ji jako nějaké plnohodnotné brikety uklidí a uloží do Speciálu...“
„Kam že?“
„Do speciální podzemní skrýše ve Varech pod Puppem, takže to vidím tak, že tam leží spoutaná a zajatá, zatímco na vysokých místech vzniká plán její záchrany.“
„A dál?“ myl sklenici.
„Na samým dně toho bunkru, který zbyl po nacistech, se pak Joriku bohužel pokusí obtěžovat sám Vladimír Putin.“
„Osobně?“
„Jo. A tu přicházím já, dobře znám svůj čas... Anebo přijdeš ty, to si lze snáz představit. Takže ji vypátráš... Jo, dám si ještě.“
„Takže ji vypátrám. O. K. Jenže co přesně udělám?“ A přestal pracovat, i když konsternován ani zdaleka nebyl.
„Co uděláš? Hm, já myslím, že vlastně nic moc. Jen odkrágluješ Putinova nejvěrnějšího psa a Vladimíra jako takového v pohodě složíme někam na žíněnku. Ne? I jen džudo bolí a František Koudelka z Jáchyma to ostatně může zmáknout osobně. Inu, holt dobrej oddíl.“
„Dobře. Jak myslíš. A Jorika?“
„Neboj se, tu ze všeho vysekáme a Rusko následkem toho zkrachuje, Finsko jakbysmet, alůe půjde o fiasko veškerého severovýchodu, inu, asi jako když odchází ojetá a neobjatá lednička.“
„Cože?“
„Ale nic. Sakum pakum prostě vše zkolabuje i včetně internetu, no, jako bych to viděl, a pak se tunelem pod Beringovou úžinou...“
„Který ovšem ještě není vyvrtaný!“ zvedl Jakub vývrtku.
„Není, ale to nám přece nevadí. Ale zkrachuje prostě politika Kremlu a vrtule světa se otočí o tisíc šest set grádů, načež bohužel vyloví z jednoho sila atomovku a... Dál to ještě nemám.“
Zasmušile řekl: „Ale všiml sis vůbec, že se Forsyth skoro nikdy nedívá do mysli svým postavám?“
„Co? To... myslíš vážně? A... že by nešel ani do &Sakala?“
„Ne. A dobře dělá. Proč se toho taky nedržíš?“ A zamyšleně mě pozoroval, asi jako bych byl myška.
obrázek: kackazvykacka.blogspot.com
08.11.2014 - Ivo Fencl