Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Zpřetrhané provázky



Úvodník: Jsou knihy, které by si měl každý přečíst, protože jsou hluboké a mají co říct. Knihy, které chytnou za srdce a něco v nás rozproudí. Zabrnkají na tu správnou strunu a vy víte, že tohle je to ono. John Green takové knihy píše. Přesto, že se drží v rovině poměrné jednoduchosti, prostě mu to vychází. V každé Greenově knize, kterou jsem doposud četla, jsem si vždy něco našla - a to je nejspíš jeho umění. Greenovy knihy jsou jako zrcadlo, v němž každý objeví alespoň malý střípek sebe sama. Nejinak tomu bylo i u Papírových měst - i když jsem si to zpočátku vůbec nemyslela.

Článek:


Margo Rothová Spiegelmanová byla zázrak. Pro malého Quentina Jacobsena, který byl jejím sousedem, to byl ten nejnádhernější a nejúžasnější zázrak. Díky přátelství rodičů si tihle dva mohli společně hrát a brouzdat na kolech po čtvrti. Jednoho dne však narazili na výjev, jehož by devítileté děti měly být ušetřeny - muže, jemuž se zpřetrhaly všechny provázky.
 
Q má před sebou nejdelší den svého života a také poslední dny na střední škole. Všichni kolem šílí kvůli tomu pitomému maturitnímu plesu, kam on nepůjde ani náhodou. Jedině s Margo, ale to nejde. Margo je legenda, její jméno je spojováno s neuvěřitelnou spoustou dobrodružných historek. Navíc od společných jízd v dětství uběhl dlouhý čas a přes to, že Q. na Margo pořád myslí, ona je už trochu jinde. Než se tedy zjeví večer v Quentinově okně...
"Já ti řeknu, co na tom není krásné. Odsud nevidíš rez a popraskanou barvu nebo tak, ale poznáš, co je tohle místo doopravdy zač. Vidíš, jak je to všechno falešné. Tohle místo dokonce není ani dost tvrdé na to, aby bylo z plastu. Je to papírové město. Jen se na to podívej, Q: podívej se na ty slepé uličky, na ty ulice, co se kroutí na všechny strany, na ty domy, postavené tak, aby se rozpadly. Na tu spoustu papírových lidí, co bydlí v papírových domech a pálí budoucnost, aby jim nebylo zima. 
 
Papíroví kluci a holky, co pijí pivo, které jim koupil nějaký idiot v papírové samoobsluze. Všichni jsou úplně vyšinutí tou mánií vlastnit věci. A všechny ty věci jsou tenké jako papír a křehké jako papír. A lidi taky. Žiju tady osmnáct let a ani jednou jsem nenarazila na člověka, kterému by záleželo na opravdu důležitých věcech."
Greenovy knihy mám opravdu ráda, proto jsem nemohla Papírová města nechat bez povšimnutí. S nadšením a očekáváním "té velké myšlenky" jsem se vrhla do čtení. Nutno říct, že jsem se nudila. Vážně. Četlo se mi dobře, ale přes to tak nějak zdlouhavě. Kniha je rozdělena na tři části - a první dvě pro mě byly téměř o ničem, chvílemi jsem měla chuť s knihou praštit. A pak to přišlo!
 
Pak přišel Green se vším všudy, zazněly fanfáry nebeského chóru a bylo to tady. Najednou celá kniha dostala jiný rozměr a i když jsem po dočtení měla zvláštní pocit, že to jako celek tak trochu neladí, mýlila jsem se. Ladí, celé to do sebe skvěle zapadá a ten kontrast nuda/akce tam k něčemu je, přesně podtrhuje smysl celého příběhu. 
 
A tak mě Green zase dostal a strhl na svou stranu. Ač jsem měla pocit, že se mu to Papírovými městy nepovede, ukázal mi, jak dokáže překvapit. 
 
Autor: John Green
Překladatel: Veronika Volhejnová
Počet stran: 288
Nakladatelství: Knižní klub
Rok vydání: 2014
Obrázek: úvodní: BUX.CZ
      konec článku: Nikola Slavíčková

http://nest-full-of-daffodils.blogspot.cz/




09.12.2014 - Nikola Slavíčková