Pokud ke knize přistoupíte – v duchu nakladatelské upoutávky na obálce – jako ke knize o záchraně vzácného skla a hledání tohoto pokladu v pozdějších létech, pak brzy poznáte, že kniha obsahuje daleko více. Dokonce bych řekl, že detektivní záhada kde skončilo zachráněné sklo postupně ustupuje do pozadí v souvislosti s tím, že Sichinger předkládá mnoho jiných otázek.
Většina knihy se odehrává v současnosti – respektive v roce 2013. Skládá a prolíná se zde několik příběhů. Všechny postavy jsou nějakým způsobem spjaty se sklem a sklářstvím. Kromě jiných poznáme studentku Terezu, která dělá průvodce po německém sklářském hřbitově a vedle jejích pubertálních komplexů („Neumím žít. Všechno dělám blbě.“) ji trápí, že někde ztratila klíč od tamního hřbitovního kostela. Poznáme její matku, pracující kdysi jako brusička skla a utápějící se nyní v apatické beznaději z nenaplněného života. Ze starého sklářského rodu je i Waldman, jehož poznáme, když se vrací z Bavorska domů do Čech, kde umřel jeho bratr Josef. Kdo je a kým byl Waldman, než odešel do Německa? Jaké tajemství skrýval jeho bratr Josef, také kdysi výborný sklář, přiživující se po zrušení sklárny sklenářstvím? Je Josefův odkaz Tereze tím pravým mayrovským sklem? Kam se Josef stále s dalekohledem díval a kde vzal na luxusní auto, v němž ho bylo možno několikrát spatřit? A konečně, kdo je Němka Helena, kterou Waldman pozná v Německu a která ho zaměstná v okamžiku, kdy prozradí, že je sklář? A co jí později s Waldmanem přivádí do Čech?
Meyrovo sklo - vlevo Sklenice überfang z vrstveného opálového skla a rosalinu zdobená brusem, plastickými emaily a zlacením- Meyrovy sklárny Lenora, 40. leta. 19. stol., vpravo Nástolec z čirého skla vrstveného rubínovou sklovinou stojí na fasetované duté nožce, plášť zvonovité kupy je fasetovaný do mnohostěnu - Meyrovy sklárny, po r. 1830.
Otázky oscilují jako ve správné detektivce, aby se všechny v závěru spojily do jednotné linie a vysvětlení. Sichinger píše střídmě, lehce načrtává postavy i jejich zázemí, nesklouzává ke zbytečným popisům ani nerozvádí vedlejší motivy. Přestože vás postavy jeho příběhu hned napoprvé zaujmou, přestože čekáte na rozluštění načrtnutých záhad, stále pociťujete, že kniha není jen příběhem těchto několika postav.
Nesmírně důležité je místo, kam nás příběh zanese – Vimperk a částečně Lenora, města odedávna spjatá se sklářskou tradicí. Sichingerovi se na malé ploše daří vyjádřit jak bývalou slávu obou jihočeských měst, ale zároveň ukázat jejich současný neradostný osud. V obou skončila výroba skla a byla přerušena letitá tradice, která českému sklu otevřela cestu do celého světa. Jak vypadají výrobní haly dnes, jaký je osud těch, kteří na skle a jeho zušlechťování vyrostli – to není příjemné zjištění. Když k tomu připočtete i jiné místní zlikvidované podniky, které šířily slávu českých rukou – viz světoznámá tiskárna Stráž, pak vás při čtení knihy mrazí v zádech a přemýšlíte, proč jsme toto vše museli (nebo nemuseli?) s nástupem nového společenského řádu strpět.
.A právě v tom vidím hlavní smysl knihy – dává nám přímo protrpět konec slávy českého skla. Jestliže již zmíněný Karel Klostermann ve svém románu Skláři popsal velice výstižně zrod výroby skla na česko-německém pomezí pak Martin Sichinger – k vlastní lítosti a ke zděšení nás čtenářů – se stává kronikářem úpadku a zničení sklářské tradice.
Je tu ještě naděje? Jakýs takýs happy end se v jeho románu uděje – možná vyroste nová generace, která bude schopna na bývalou slávu navázat. Alespoň tak možno chápat zájem Terezy o studium na zahraniční elitní sklářské škole i zjištění, že přeci jen jedna huť v kraji zůstala a že by do ní Waldman spolu s Helenou mohli vnést život. Waldman v závěru Sichingerova románu říká „Tohle je šance, kterou můj táta nikdy nedostal. A já jsem poslední Waldan. Otočil se k ještě nezapálené peci. Teď už věděl, že ji osídlí lesní bytosti, které po staletí přežívají trofejní oddíly, okupanty i tuneláře, a že v temných lesích &Sumavy znovu vzplane meyrovské světlo.“
Foto: papilio.cz, ceskobudejovicky.denik.cz, 65pole,cz
Většina knihy se odehrává v současnosti – respektive v roce 2013. Skládá a prolíná se zde několik příběhů. Všechny postavy jsou nějakým způsobem spjaty se sklem a sklářstvím. Kromě jiných poznáme studentku Terezu, která dělá průvodce po německém sklářském hřbitově a vedle jejích pubertálních komplexů („Neumím žít. Všechno dělám blbě.“) ji trápí, že někde ztratila klíč od tamního hřbitovního kostela. Poznáme její matku, pracující kdysi jako brusička skla a utápějící se nyní v apatické beznaději z nenaplněného života. Ze starého sklářského rodu je i Waldman, jehož poznáme, když se vrací z Bavorska domů do Čech, kde umřel jeho bratr Josef. Kdo je a kým byl Waldman, než odešel do Německa? Jaké tajemství skrýval jeho bratr Josef, také kdysi výborný sklář, přiživující se po zrušení sklárny sklenářstvím? Je Josefův odkaz Tereze tím pravým mayrovským sklem? Kam se Josef stále s dalekohledem díval a kde vzal na luxusní auto, v němž ho bylo možno několikrát spatřit? A konečně, kdo je Němka Helena, kterou Waldman pozná v Německu a která ho zaměstná v okamžiku, kdy prozradí, že je sklář? A co jí později s Waldmanem přivádí do Čech?
Meyrovo sklo - vlevo Sklenice überfang z vrstveného opálového skla a rosalinu zdobená brusem, plastickými emaily a zlacením- Meyrovy sklárny Lenora, 40. leta. 19. stol., vpravo Nástolec z čirého skla vrstveného rubínovou sklovinou stojí na fasetované duté nožce, plášť zvonovité kupy je fasetovaný do mnohostěnu - Meyrovy sklárny, po r. 1830.
Otázky oscilují jako ve správné detektivce, aby se všechny v závěru spojily do jednotné linie a vysvětlení. Sichinger píše střídmě, lehce načrtává postavy i jejich zázemí, nesklouzává ke zbytečným popisům ani nerozvádí vedlejší motivy. Přestože vás postavy jeho příběhu hned napoprvé zaujmou, přestože čekáte na rozluštění načrtnutých záhad, stále pociťujete, že kniha není jen příběhem těchto několika postav.
Nesmírně důležité je místo, kam nás příběh zanese – Vimperk a částečně Lenora, města odedávna spjatá se sklářskou tradicí. Sichingerovi se na malé ploše daří vyjádřit jak bývalou slávu obou jihočeských měst, ale zároveň ukázat jejich současný neradostný osud. V obou skončila výroba skla a byla přerušena letitá tradice, která českému sklu otevřela cestu do celého světa. Jak vypadají výrobní haly dnes, jaký je osud těch, kteří na skle a jeho zušlechťování vyrostli – to není příjemné zjištění. Když k tomu připočtete i jiné místní zlikvidované podniky, které šířily slávu českých rukou – viz světoznámá tiskárna Stráž, pak vás při čtení knihy mrazí v zádech a přemýšlíte, proč jsme toto vše museli (nebo nemuseli?) s nástupem nového společenského řádu strpět.
.A právě v tom vidím hlavní smysl knihy – dává nám přímo protrpět konec slávy českého skla. Jestliže již zmíněný Karel Klostermann ve svém románu Skláři popsal velice výstižně zrod výroby skla na česko-německém pomezí pak Martin Sichinger – k vlastní lítosti a ke zděšení nás čtenářů – se stává kronikářem úpadku a zničení sklářské tradice.
Je tu ještě naděje? Jakýs takýs happy end se v jeho románu uděje – možná vyroste nová generace, která bude schopna na bývalou slávu navázat. Alespoň tak možno chápat zájem Terezy o studium na zahraniční elitní sklářské škole i zjištění, že přeci jen jedna huť v kraji zůstala a že by do ní Waldman spolu s Helenou mohli vnést život. Waldman v závěru Sichingerova románu říká „Tohle je šance, kterou můj táta nikdy nedostal. A já jsem poslední Waldan. Otočil se k ještě nezapálené peci. Teď už věděl, že ji osídlí lesní bytosti, které po staletí přežívají trofejní oddíly, okupanty i tuneláře, a že v temných lesích &Sumavy znovu vzplane meyrovské světlo.“
Foto: papilio.cz, ceskobudejovicky.denik.cz, 65pole,cz
*****************************
Martin Sichinger: MEYROVO SKLO
Vydalo nakladatelství 65. pole Praha
v roce 1914 jako 3. Svazek edice TAH
Vydalo nakladatelství 65. pole Praha
v roce 1914 jako 3. Svazek edice TAH
