Tisk článku ze serveru Rozhledna - Webmagazin.cz - Zygmunt Miloszewski: Nezaplatitelný



Úvodník: Přiznám se, že kombinovat dvě jména jako je Umberto Ecco a Dan Brown je asi jako křížit české buchty s anglickým pudinkem. V anotaci knihy Nezaplatitelný toto spojení zazní, přesto obě jména jsou vysokou laťkou pro Zygmunta Miloszewskiho. 
Přiznám se, že Browna vůbec nemusím, Ecca miluji (tedy knižně myšleno). Jaký pocit převážil v případě novinky nakladatelství Host? Je možné dnes napsat kvalitní thiller z historického prostředí a ladně vplout do přítomnosti, bez otřesu čtenáře a jeho literárních chuťových buněk?

Článek:

Zygmunt Miłoszewski je opravdovým mistrem polské krimi, ostatní autory žánru převyšuje rozdílem třídy.

Gazeta Wyborcza

V knize najdete odkazy na Indianu Jonese a Jamese Bonda, na známé konspirační teorie i desítky klasických kriminálních a špionážních thrillerů. Už samo intertextuální žonglování se žánrovými schématy činí ze čtení tohoto románu čiré potěšení.

Tygodnik Polityka

Dala jsem si tu práci a našla některé citáty a reklamní sdělení o knize Nezaplatitelný. Pročítala jsem každé slovo a nestačila žasnout. Umberto Ecco, Dan Brown (je vidět, že jeho jméno stále komerčně táhne), Indian Jones (ne, že by měl něco společného s předchozími autory) a James Bond (fíha, Sean Connery puká závistí). Docela vysoce postavená laťka, nemyslíte? Pokud k sobě postavíte tak slavná jména a k nim připíchnete na stejně významné místo kohokoliv, tak to zavání buď něčím mimořádným a nebo průšvihem.

Děj samotné knihy nás vhodí přímo do roku 1944. Němci prohrávají válku a každý myslí jen na jediné — jak si zachránit kůži. K.H. Frank, v historii notoricky známá osoba, nechá ukrýt svoji nejcennější ukradenou kořist. Vzácné umělecké předměty a spolu s nimi i cosi, co mu má po válce zaručit beztrestnost. Ty však později nejsou k nalezení. Roman Klosowicz, kurýr z nevlastní vůle, umírá a věc, která měla být ukryta, zapadá se svým nedobrovolným poutníkem do propadlišť věků. Střih a skok o několik desetiletí po proudu času.
Doktorka Sofie Lorentzová, historička umění zaměstnaná na ministerstvu zahraničí, je jednoho dne povolána do premiérovy kanceláře v naléhavé a přísně tajné záležitosti. Bylo nalezeno Raffaelovo mistrovské dílo a ona ho musí dostat zpět do Polska. Neexistuje však způsob, jak toho docílit legálními prostředky — nezbývá než ho ukrást. Sofie výzvu přijímá. Pomáhat jí bude cynický mladý obchodník s uměním, tajný agent ve výslužbě a legendární švédská zlodějka, kterou za tímto účelem propustili z polského vězení. 

Doktorka Sofie Lorentzová byla jednou z takových žen. Nikoho by nenapadlo oslovit ji „Sofinko“, a dokonce ani „paní Sofie“, protože „paní doktorko“ šlo prostě každému líp z pusy. Při pohledu zdálky nic zvláštního: drobná blondýnka s klasickou postavou, kulatým obličejem a medově zlatými vlasy zastřiženými na páže, středoevropský standard. Při pohledu zblízka překvapily její tmavé oči podobné očím Asiatů, zorničky a duhovky se slévaly do dvou černých bodů a člověk nikdy nevěděl, zda na něj hledí se soucitem, výčitkou nebo výhrůžkou. Po krátkém rozhovoru pak vyšlo najevo, že doktorka Lorentzová je osoba svárlivá, neústupná, obdařená jízlivou inteligencí a neochotná k jakýmkoli kompromisům. To všechno dohromady nutilo člověka k tomu, aby si před ní dával pozor na jazykové chyby, vyvaroval se sexistických narážek a rozhodně si ji nepředstavoval jako ženu, která v neděli ráno poletuje v lehkém župánku po kuchyni zalité sluncem a s blaženým úsměvem smaží vajíčka.

Tolik něco z děje, kousek z anotace. Hezké, že ano? Jenže ono to nějak nefunguje. Tak jako když si koupíte hezky zabalené zboží, uvnitř je to, co jste si objednali a stejně tomu něco chybí. Těžko dohledat, kde je základní slabina celé knihy.
Pročítám stránku po stránce a chvílemi si člověk připadá jak na hodinách dějepisu. Nic proti historii, ale do vcelku jednoduché dějové linky i psaní je vše násilně "prodáváno". Ruší čtenáře naprosto zbytečně od již tak kostrbatého psaní a nemá žádné opodstatnění. 

Celkově je dojem z knihy rozpačitý. Nikterak kniha neurazí, nutně ji číst nevybízím. Možná snad na cesty, kdy člověk touží po něčem oddechovějším. Pouze ale v případě, kdy chcete slevit z kvality.
Přesto i v ní se najdou krátké úseky, kde je cítit příjemné naladění na děj, určitá hravost autora. Jenom škoda, že tyto světlé okamžiky přehluší vcelku průměrná většina.

Nezaplatitelný
Zygmunt Miloszewski
Host, 2015



09.03.2015 - Veronika Švarcová