Chytrá dívka Laureth se jednoho dne rozhodne, že už dál nebude snášet nepřítomnost svého otce a přesvědčená svým odvážným nápadem je o to více, když se dozví, že otec je pro všechny nezvěstný. Jeho osobní deník, kam si zapisuje své spisovatelské poznatky, se náhle objeví až v New Yorku. Tisíce mil od domova a tisíce mil od místa, kde by měl správně být.

Ustrašená dcera za pomoci svého sedmiletého sourozence neváhá a společně odjíždějí na letiště, odkud se do města, které nikdy nespí, vydávají. Plán je jasný, po přistání se sejde s člověkem, který otcův zápisník našel a od toho se bude odvíjet příběh dál. Jenomže, dostane se šestnáctiletá Laureth se svým malým bratrem do letadla? Zvlášť když malý Benjamin není pouze společnost, ale také průvodce, bez kterého se slepá Laureth neobejde?
 
Na tuto knihu jsem byla velmi zvědavá, z průzkumu kolem sebe jsem zjistila, že jsem nebyla jediná. Svým způsobem zajímavá obálka a autor, jenž svůj pisatelský um dokázal především v hororových knihách, je kombinace, kterou jsem si nechtěla nechat ujít. Budou, ale tyto argumenty stačit, pro skvělý čtecí zážitek?

Hlavní hrdinku Laureth je nemožné nemít rád. Svou milou povahou a odhodláním si omotá snad každého čtenáře kolem prstu. Její slepota je prostředek k politování, ačkoli v tomto případě je podám tak, že Laureth čtenář nepolituje, ba naopak, je ohromen její nebojácností a pohledem na svět ve tmě. Její společnost Benjamina je zpočátku zarážející, ale i vtipná. Jako osoby mi byli blízké a já se těšila z toho, jak vše oba dva zvládnou.

Autora Marcuse Sedgwicka styl psaní je dokonalý. Čte se lehce a díky tomu stránky odsýpají, jak na běžícím páse. Postavy umí napsat vyvinuté a ničím nerušící. Tím bohužel veškerá pozitiva končí.

Děj se může zdát rozporuplný – na jednu stranu je jednoduchý a hodný svého titulu čtení pro mládež – na tu druhou v sobě skrývá úseky, které jsou složité na čtení i pochopení. Tato kombinace od odložení knihy, je zachráněna právě díky autorovu stylu psaní.

Příběh měl dobrý potenciál, byly chvíle, u kterých by se mohl čtenář nadchnout, třeba jako prazvláštní um malého Benjamina, či osoby, u kterých je hmatatelné očekávání v něco většího. Při vší smůle, ale tyto kladné prvky dál vyvinuté nebyly a děj opět zapadl do linie, která postrádala smysl.

Nereálnost z příběhu přímo sálá a čtenář by mohl být zmaten, v jakém, že žánru je kniha podána. Filozofování v knihách mám já sama povětšinou ráda, ovšem v případě titulu Já nejsem neviditelná, jsem z něj byla otrávena. Kdekomu může připadat, že do děje byl zasazen na poslední chvíli jako takzvaný záchranný kruh, aby z příběhu udělal něco lepšího, bohužel to se nepovedlo. A s takovým názorem se ztotožním. Bohužel.