Postava Ježíše je v naší historii tisíckrát omílané téma, uctívané, nenáviděné. Snad nikdo nevyvolává tolik emocí jako je tomu právě u jednoho ze zakladatelů raně křesťanské víry. Břeh Jordánu nepoznal za celou svoji historii oslavovanjšího učence a kazatele. Tisíce obrazů těch nejznámějších umělců nesou jeho podobiznu i utrpení, kterým prošel za svá slova.

O samotném životě Ježíše se lze pouze dohadovat. Maximálně můžeme vycházet z několika teologických spisů nebo historických záznamů tehdejších učenců. Přesto většina z nich i tak byla psána již nějaký ten kousek po smrti učence.
Dětství prakticky neznáme. Jediné, co víme s jistotou, jsou jména rodičů - Josef a Marie. Vše ostatní již sledujeme ve vleku teologických dogmat, věrných zapisovatelů či jiných historických studií v průběhu věků.
Zázraky střídají ještě větší. Slova jsou připisována vizím nebo proroctvím. Blízkost se tím ale dnes vytrácí a většina běžných smrtelníků vidí v Ježíšovi někoho mimořádného, vzdáleného všemu přízemnímu.
Co když je vše ale trochu jinak? A nebo ne až tak jinak, ale příběh jeho života ukrývá i ryze hmotnou podstatu? Běžné emoce a pochybnosti. 
Colm Tóibín ve své knize Mariina závěť vytváří obraz převážně matky a syna. Vyprávění ženy, která ztratila to nejcenější, co může žena ztratit, své dítě. Zmítána pochybnostmi v sebe sama rekapituluje poslední úsek svého života.
 

"Oni si myslí, že nechápu, co že to ve světě pomalu narůstá; myslí si, že nevím, kam směřují jejich otázky, že jsem si nepovšimla krutého stínu podrážděnosti, který přicházívá v jejich tvářích jako skrytý pod kápí, anebo ukrytý v hlasu, když řeknu něco mlhavého nebo pošetilého, něco, co nás nikam nevede. Když jako bych si nepamatovala na něco, co si podle nich pamatovat musím."
 

Hodnotit vnitřní zpověď člověka je převelice těžké. Zároveň tak trochu sebevražda postavit na niterném monologu celou knihu. Vždy mě děsí, když muž-spisovatel se snaží vcítit do rozvedené ženy, znásilněné prostitutky, umírající matky nebo žena-spisovatelka hodnotí postoj muže-majitele korporační společnosti, podvádějícího svůdníka či palogického lháře. Tato snaha uchopit druhé pohlaví a jinou věkovou hranici zavání průšvihem.
Colm Tóibín zvládl tento rozkol velice slušně. Až by se čtenáři mohlo zdát, že výpověď opravdu prociťuje spisovatelka v letech. Děj až tak není v knize důležitý, pouze jemné náznaky ukazují, že i v celosvětově známém příběhu mohou být nějaká "ale". Místy se přistihnete u rozjímání. K plusu knihy to vše rozhodně patří.
Bohužel má příběh i svá mínus. Hned prvním je sazba písmen a grafika zpracování textu. Setkávám se s podobnou hříčkou s potencionálními kupujícími čím dál častěji. Text, který je komorní výpovědí, má odsazeny řádky mnohem dále než unese. Množství stran se tím samozřejmě natahuje, tloušťka knihy také. Jenže ono to rozhodí bohužel i samotného čtenáře. Něco, kde máte cítit blízkost, spojení, vás neustále "rozhazuje". Pocitově rozlaďuje neustálým přejížděním do dalších a dalších řádek. Možná se zdá tato poznámka jako banalita, ale podobný příběh by zasloužil lepší grafické zpracování. Tím se i zesiluje pocit, že monolog Marie už je tak trochu předlouhý. Což by se dalo označit jako druhé mínus příběhu, které ale nedokáži s jistotou odhadnout. Věřím, že pokud by se opravdu trochu zapracovalo na menším odražení řádků, komornějším zpracování, určitě by vše získalo i křehčí dojem.

Přesto kniha patří do rukou čtenářů. Když už neapeluje na příběh, jako výpověď člověka zaujme. Ukrývá místa, která chytnou za srdce.

Mariina závěť
Colm Tóibín
Mladá fronta, 2015