Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - VALERIE A TÝDEN DIVŮ - TV tip – Objevíme „Valerii“ i v Česku?



Úvodník:

Jsou díla, která až po úspěchu a uznání v cizině najdou i u nás doma své zanícené ctitele. Osud filmu VALERIE A TÝDEN DIVŮ je podobným příkladem. Natočen byl na sklonku šedesátých let, do kin se dostal až v říjnu 1970 a brzy byl normalizační cenzurou na dlouhá léta stažen. V posledním dvacetiletí se několikrát mihl obrazovkou bez větší propagace aniž by vzbudil větší pozornost. Až…



Článek:

Až… se v českém tisku objevila letmá zpráva, že před koncertem rockera Jarvise Cockera na londýnském festivalu  Meltdown vystoupilo deset kalifornských hudebníků a naživo hráli vlastní variace k českému filmu Valerie a týden divů. Předtím už s koncertem a „Valerií vystoupili ve slavném „newyorském Ponrepu“, vedeném legendou nezávislého kina Jonasem Mekasem. Přitom jako vynikající je přijímána i původní Fišerova hudba (dokonce v Anglii loni vyšel soundrack, což se v Česku nepodařilo). Z nadšených kritických hlasů je možno vyčíst, že filmová „Valerie“ má na Západě kultovní pověst už dávno a že nevídané spojení prvků surrealismu, hororu a erotiky má zde své vděčné publikum.
 
Je škoda, že u nás je tento film téměř neznámý a určitě by si zasloužil nové uvedení třeba v síti filmových klubů. Čím tak Valerie zaujala západní mladé publikum?  Můžete se nad tím nyní zamyslet u televizní obrazovky.
 
Stylově unikátní, vizuálně brilantní snímek Jaromila Jireše z roku 1969 byl natočen podle  stejnojmenného románu  básníka Vítězslava Nezvala. Pro autora to možná byla tak trochu literární hříčka koketující se surrealismem, jejž načas obdivoval. Sám přiznal, že knihu napsal „z lásky k tajemství starých vypravovánek, pověr a romantických knih, psaných švabachem, jež se kdysi mihly před mýma očima a jež mi nedopřály svěřit svůj obsah. Zdá se mi, že básnické umění není ničím víc a ničím méně než splácením starých dluhů životu a jeho tajemstvím.“
 
Nezvalova předloha patří tak vědomě k „černým románům,“ které upoutaly surrealisty propojením fantazijních prvků s realitou, proudu vědomí s myslí, snu se skutečností. Hrůzostrašná vyprávění, v nichž vystupují nadpřirozené síly v podobě fantomů, upírů a různých děsivých oblud, ohrožujících životy i čest poctivých panen vedly surrealisty až na „zakázané území“ říše samoúčelné fantazie, kde neplatí zákony rozumu, kde nic není předem dáno a vymezeno pouty logických vztahů.

 
Režisér Jaromil Jireš přiznal, že ho na Nezvalově předloze zaujala „spojitost skutečnosti a snu, hravé zápolení hororu s humorem.“  Horových prvků je zde opravdu hodně, naštěstí jsou vyváženy humorem. Máte tu upíry, temné podzemní doupě netvora, zvrhlého církevního hodnostáře a podobně. Film zvláštním poetickým pohledem líčí osudy dospívající dívky (Jaroslava Schallerová), která se díky své zvídavosti ocitá v samém středu bizarních událostí. Dívka vstupuje do světa dospělých a s řadou otázek, které dospívání přináší, si neví rady. Vnímá dospělé kolem sebe jinak než dosud. Je třeba pronásledována záhadným „mužem v černém“ a ohrožována tajemným "tchořím upírem". Ještě, že má svého ochránce Orlíka (Petr Kopřiva).
 
 
Ve spolupráci s výtvarnicí Ester Krumbachovou vytvořil Jireš fantastickou feérii, v níž si „nečisté síly“ pohrávají s ctnostnou dívkou, která navíc hledá tajemství o původu svých rodičů. Jde o jakousi surrrealistickou koláž, hrdinka přestává rozlišovat ve svém snění mezi skutečností a halucinacemi – celé je to v jakémsi polosnu, na nějž nelze brát měřítka logiky. Tušíte záhadnou osudovost, pohybujete se v romaneskních kulisách, mluví se poněkud archaicky – prostě svět Valerie je svět „divů.“
 
Můžete možná i mluvit o jakési pohádce pro dospělé, navíc pohádce, která o více než čtyřicet let předběhla dnešní dobu. Když nás Pavel Klusák informoval o obrovském úspěchu Valerie na Západě, poznamenal: “V současnosti se, zdá se, propojila s obdivným návratem ke starým žánrům, k pohádkovým parafrázím a mýtům, jak je ve filmu vypráví Tim Burton (ve své VELKÉ RYBĚ ze závěru Valerie přímo cituje) a v hudbě třeba zpívající harfenistka Joanna Newsom.“
 
 
 
Na snové zpola hororové atmosféře Valerie má kromě zmíněné Ester Krumbachové velkou zásluhu i kameraman Jan Čuřík. Vedle hlavní představitelky Jaroslavy Schallerové (o té se zmíníme níže) ve filmu uvidíte ještě Helenu Anýžovou  (babička, Elza, matka), Jiřího Prýmka (tchoř-konstábl), Martina Weilguse (tchoř-otec ) či Jana Klusáka (konstábl Gracián). V malé roli mladíka s bubínkem se tu objeví básníkův syn Robert Nezval.
 
Nepopiratelně mimořádně velkou zásluhu na úspěchu filmu má Jirešův objev – v době natáčení třináctiletá Jaroslava Schallerová. Dokázala vyhrát konkurz, jehož se zúčastnilo 1500 kandidátek. Filmařům doslova učarovala svým romantickým křehkým zjevem, hlubokýma očima a pohybovým nadáním. Pouze její neškolený hlas třináctileté dívky se režisérovi nelíbil, a tak ji namluvila profesionální herečka Slávka Hozová. Role Valerie ji katapultovala do světa filmu. Natočila jich kolem čtyřiceti, byla často obsazována, ale nikdy nebyla profesionální herečkou, ale vždy si do ateliérů odskočila ze svého civilního povolání. Hrála hodně i v Maďarsku (Miklós Janczó či Zoltán Fábri) a v NDR – tam všude byla známější než u nás.

 
Z jejích filmů připomeňme MY ZTRACENÝ HOLKY, 30 PANEN A PYTHAGORAS, LÁSKA,MALÁ MOŘSKÁ VÍLA, KOČIČÍ PRINC či ÚTĚKY DOMŮ. Mohla vyrůst ve velkou hvězdu českého filmu, ale dala přednost civilnímu povolání – nejprve se vyučila prodavačkou a nyní podniká v oblasti kosmetiky. Nikdy si jako herečka nevěřila a přes řadu nabídek se nakonec ze světa filmu zcela stáhla. Z jejího soukromého života snad ještě připomeňme, že ve 13 letech se při natáčení „Valerie“ platonicky zamilovala – dělal sportovní gymnastiku, byl akrobat a podílel se na filmu. „Byl o devět let starší, začali jsme spolu chodit a když mi bylo 20 tak jsme se vzali“, směje se v jednom rozhovoru paní Schallerová, po manželovi Poradová. Mají spolu dva syny.
 
 Jednooký kritik Rudého práva Jan Kliment kdysi  běhal na festivalu v Bergamu od porotce k porotci a ptal se: „Co se vám na tom filmu tak líbí, vždyť je nesrozumitelný.“ Na rozdíl od něj si to nemyslíme. Nemyslela si to ani porota v Bergamu, která jej nechala zvítězit a nemyslí si to ani diváci na Západě, kde se stal senzací. Jak se později ukázalo, jeho „nesrozumitelnost“ je jeho kladem. Dnes – jak píšeme v úvodu - je senzací rockových koncertů v Londýně a jinde…Jen u nás musíme položit otázku: Objevíme „Valerii“ po letech i my doma?
 
*********************************************
VALERIE A TÝDEN DIVŮ
ČSR 1969, režie Jaromil Jireš
Uvádí Film Europe+ v úterý 17.8. od 17,40, ve středu 18.8. od 19,15, ve čtvrtek 19.8. od 20,35  a v pátek 20.8. od 17,20
 









 
 

13.08.2021 - Stanislav Polauf