Tisk článku ze serveru Rozhledna - Webmagazin.cz - Stíny horkého léta



Úvodník:
Ta lavička je pořád na stejném místě. Kéž lavičko, kéž bys promluvila...ale zkuste tady snít o lásce

Článek:
 
Jednadvacátý červen je v kalendáři uváděn jako letní slunovrat, ale my jsme mu říkali první letní den, a o měsíci červenci kdosi napsal, že je čarokrásný. Ten nejkrásnější u nás, kdy se jaro s létem líbají jahodovými rty a vůně české země se sbíhají za zdi našich domovů. Zákoutí vydechují hořkou střemchu, opukané zdi bezinky - vůně domova. Žádná jiná vůně, kdekoliv na světě, tohle nedokáže.
      Tak docela to ale neplatí pro města. Například v naší ulici je naproti našemu domu panelák, napravo panelák, nalevo panelák, na rohu panelák, za rohem taky panelák a o kus dál zrovna tak. Opukaných zdí by se tu pár našlo, ale žádná nevydechuje vůni střemchy nebo bezinek. Městské centrum je na tom ještě o něco hůře, i když ke cti našich dědů i otců je třeba říci, že se všude snažili o městskou zeleň. Podél chodníků máme trávníky, k výsadbě stromů přidávali z pilnosti a na vlastní náklady také květiny a keře, některé městské čtvrti v létě téměř připomínají zahradu a máme i městské sady a parky s fontánami. Naši předci dobře předvídali, že i pro příští generace bude příjemné sednout si venku v parku na lavičku, kochat se pohledem na vonící, růžově nebo žlutě kvetoucí keře naproti, plné včeliček, poslouchat cvrlikání ptáčků a jen tak si tu snít - třeba o lásce. A staré babičky a dědové tady budou v létě ptáčkům sypat.
Přeběhlo pár let, městské stromy i keře zmohutněly a tráva v parcích zhoustla. Ta lavička je pořád na stejném místě. Kéž lavičko, kéž bys promluvila...  ale zkuste tady snít o lásce, když v kvetoucím keři naproti plápolá hned několik igelitových pytlíků, které nenechavý vítr zdvihl z trávníků a navál až nahoru do větví, ptáčky to nepřiláká ani náhodou a poskakovat kolem lavičky se jim taky nechce, když se tady válí obaly od různých lahůdek, dřívka od nanuků a spousta cigaretových nedopalků mezi lesklými, žlutozelenými plivanci. Včely odsud uletěly už dávno. I když jsme se dokázali zbavit konvencí a stejně jako v amerických městech, dnes ani u nás by nikomu nebylo divné, kdybychom si s rodinou nebo s přáteli rozprostřeli na trávník dek, a nedaleko zurčící fontány posvačili a pokecali. Jenomže by v našich parcích nesmělo být to, co tu a tam vykukuje z trávy a nejsou to kusy bochníku chleba, nýbrž psí exkrementy.
Smutní stařečci se hned tak nedočkají ptactva u lavičky, a co je kolem špíny! Ani renomované firmy se sídlem v přízemí činžáků, nedokážou nechat umýt mnohaletou špínu z okenních říms a vchodové dveře. A tak se senioři raději vrátí zase domů, kam jim otevřenými okny proudí přívětivý letní vzduch a v tichu domova si mohou povídat, vzpomínat, nebo si v tom horku zdřímnout. Pravda - jen do chvíle, než se do jejich ulice vřítí motorizovaný frajer a z oken auťáku se valí dnes již téměř klasické duc - duc - duc - provázené zvuky, jako když padají hrnce ze schodů. A je po spánku i po rozjímání, než se frajerovi podaří najít místo k zaparkování, nebo ulici opustí, ale za chvíli ho vystřídá další frajer a všichni mají na háku, jestli je zrovna den nebo noc.
Před časem jsem bydlela v městské čtvrti, kde byl z oken bytu výhled na nízkou rozhlednu a kostelík Sv. Jiří, na soutok dvou řek, okolní lesy a louky a krajina za oknem připomínala krásný obraz. Celou naši zem viděl jako krásný obraz kdysi dávno i jeden náš básník a také věděl, že jsou nám možná od pradávna souzeny různě dlouhé společenské epochy a epochální změny. Každá nová epocha střídající tu předchozí, úplně všechno změní do samého základu, začíná se znovu od nuly, a proto nám není dopřáno posouvat se někam dál - až by jeden brečel. Ach - Čechy krásné, Čechy mé! Obraze rámu prastarého, kolikrát vytrhli tě z něho, až oprýskaly barvy tvé a v den slavný, znovu pro zraky žárlivé, napjal tě rámař starodávný...
Tak sakra - kde je ten rámař?

 




03.08.2015 - Dagmar Hermannová