Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Vrabčáci z předměstí



Úvodník:

Až jednou diváci chtěli slyšet ji a na její "alfons enfants de la patrie, le jour de glorie est arrivé" zazněl první potlesk...

Článek:
Jako dítě jsem odmítala četbu knihy "Bílý Tesák", protože jsem vždycky brečela. Časem mě dojímaly jiné věci a ani dvacetiletá mediální masáž importovanou kulturou glorifikující násilí, která z nás nejspíš měla vypiplat tupé loutky, na mne následky nezanechala. Když mě opět až k slzám dojal nedávno opakovaný televizní film o chudém děvčátku, doplňujícím pouliční produkce svého nezaměstnaného otce nastavováním klobouku. Až jednou diváci chtěli slyšet ji a na její "alfons enfants de la patrie,le jour de glorie est arrivé" zazněl první potlesk, známá Marseillaisa v podání poloslepé holčičky na ulici dostala úplně jiný rozměr a její nenapodobitelný hlas ji pak z prachu a špíny ulic dostal až na hvězdné nebe - ano, píši o Edith.
 
U nás byl kdysi chudinský folklor také dojemný a působivý a některé pouliční písně zpívané slepými harmonikáři jsou v upravené podobě oblíbené dodnes. K tehdejší společnosti neodmyslitelně patřili chudáci, sirotci, malíři  portrétů, flašinetáři, chodící reklamy, pouliční umělci, klauni, koledníci i žebráci sedící na kostelních schodech - a soucitní lidé všem pomáhali přežít. Moje babička, ačkoliv moji prarodiče nepatřili k dobře situovaným lidem, často o minulosti vyprávěla s tím ,že ani jeden žebrák neodešel od jejích dveří, aniž dostal najíst a napít, a já jsem na ni byla pyšná, ačkoliv jsem si něco takového ve svém mládí neuměla vůbec představit. Až dnešní doba vypiplala znovu všechny ty chudé, naše media se dmou pýchou jak jsme tím světoví, i když - všechno je jinak.
  
Procházka po pražském Karlově mostě nás může pomyslně vpravit do poměrů doby povídek malostranských. Stojí tady klaun, chlapec na chůdách, kousek dál hraje na harmoniku smrťák a v přilehlých čtvrtích potkáš chodící reklamy, markytánku nebo rytíře v brnění, který v letním vedru určitě trpí. Ocitneš se tak v době o sto let nazpátek a asi je to světové, protože jak v Římě, tak v Paříži, Madridu či Londýně, zaujmou turisty postavy z historie a pouliční umělci, básníci, malíři a hudebníci. Jenomže když chceš dělat klauna na Karlově mostě nebo na Staroměstském náměstí kata Mydláře, musíš mít k tomu povolení od úřadu, pronajmout si kus dlažby a zaplatit poplatek. Z chudoby a nadání musejí něco mít i úředníci - kam by jinak přišli? Slepý harmonikář sice může smutně hrát, když si na to pronajme kus dlažby, ale například za oblíbenou "cikánko ty krásná, cikánko malá", musí ještě zaplatit poplatek za autorská práva dědiců skladatele této písně. Slepí i vidoucí harmonikáři nemají u nás teď na růžích ustláno a dříve časté hudební produkce městských sirotků před činžovními domy, jsou zcela vyloučené. Stejně tak žádný dnešní caballero nemůže pod oknem své milované zahrát navečer serenádu, dokud nebude řádně zaregistrován jako podnikatel s místem podnikání - chodník tam a tam. My prostě na všechno jdeme od podlahy - věcná chudoba ano, neboť nám dodává nádech světovosti - ale formální nikoliv.             

Ani pouliční malíři to u nás nemají teď lehké, jak užasla jedna moje známá poté, co několik měsíců bez problémů malovala portréty na pověstném pařížském Mortmartru, ačkoliv je duchem krajinářka, obdivující díla Julia Mařáka a Josefa Hodka. Ale v Karlových Varech narazila na zákon, protože si k namalování okolní krajiny postavila stojan. Na lavičce si prý smí nenápadně skicovat, ale na stojan už musí mít povolení a pronájem půl metru chodníku. A jak jsou na tom dnes chudí malí koledníci? K papírovým korunkám na hlavičkách musejí předložit schvalovací papírek s razítkem Charity a příslušného úřadu a teprve potom můžou spustit "my tří královééé jdéééme k vááám"...

Kdybych si tak v poslední hodině svého života mohla zazpívat "ne, nelituji -  ničeho nelituji" stejně jako Edith ve svém nejkrásnějším šansonu! Pařížský vrabčák z předměstí svou šanci na ulici dostal, ale pražští vrabečkové si ani nevrznou. Kdo se u nás dnes narodí v chudobě a musí žít v prachu ulic, dříve nebo později také v prachu ulic skončí. Žádná šance se z toho dostat neexistuje - tak snad jen ten slepý harmonikář může alespoň zahrát ..."pryč a pryč je všecko, pryč jsou naše naděje..."


Zdroje fotografií: pixabay.com





24.08.2015 - Dagmar Hermannová