Zatímco v předcházejících dílech se Hynek Klimek tématicky zaměřoval na víly, obry, vodníky, draky, čerty, trpaslíky, čarodějnice, hradní a také lesní strašidla a jeden by si myslel, že jiný druh strašidel už zdokumentován být ani nemohl, tentokrát se autor Strašidlářů podíval na zoubek strašidlům městským. Nová specifická kategorie, kterou také musí - jak je v Strašidlářích zvykem - provázet vhodná osoba. Tentokrát je to ostravská hříšnice Maryčka, hospodská tanečnice, která i peklu díky svým tanečním kouskům utekla, ale její duše nesměla do nebe, a tak uvízla na pozemském světě. Ve Strašidláři přebírá Maryčka roli vypravěčky, která děti seznamuje s příběhem jak vlastnm, tak s příběhy všech ostatních městských strašidel.

Útlá šedesátistránková knížečka obsahuje čtrnáct tajemných příběhů z různých míst Čech. Všechny pak mají společný základní prvek, totiž že jsou postavené na reálném podkladě, na skutečných pověstech z různých krajů. Leckdy dokonce odkazují na určitou souvislost s historií (např. třicetiletou válku) a zasadí tak příběh do konkrétní doby. Kniha tak dostává vzdělávací ráz, což by bylo fajn, kdyby byla psaná více zábavněji. 

Proč je kniha spíše poučná než zábavná? Chybí mi tu dostatek přímé řeči, která by oživovala suché vyprávění. A kupodivu mi tu také chybí akce, jež by v příbězích viníků a hříšníků přinesla čtenářům skutečné dobrodružství. Vzhledem k tomu, že v textu najdeme také dost těžká slova (ztepilý, přitakala, souzní) a často i složitější stavba vět - tedy prvky archaického vyjadřování, domnívám se, že přes doporučení na obalu knihy je skutečně vhodný věk čtenářů pro tuto knihu až kolem deseti let. Myslím, že sedmiletý čtenář či posluchač nepochopí všechny souvislosti a určitě bude třeba širšího vysvětlování rodičů či starších sourozenců.

Velmi pěkně působí ilustrace Zdeňky &Studlarové, které jsou vhodně laděné a není jich v knize ani příliš (aby to nebyly obrázková knížka, ale knížka s obrázky), ani příliš málo. Velmi povedené jsou také doplňující mapky v úvodu a na konci knihy, jež místně určují, kde jednotlivé postavy z každého příběhu žily a kde chodí dodnes strašit. Kdo se chce bát, toho by Strašidlář mohl motivovat k tomu, aby si o strašidlu ze svého kraje třeba více zjistil ze zdrojů v místní knihovně.