Zpívali jej i jiní. O to víc fascinující je, že se - po Matuškově emigraci na Floridu - vytratil z onoho hitu jeho hlas, takže i text Zdeňka Borovce! Je to možné, nesním? říkal jsem si tenkrát. A bylo to možné.
Ba co víc, instrumentální verzi skladby Luboše Fišera umístěné pod titulky pak nahráli znovu, a to bez vědomí režiséra Františka Filipa. A mimochodem, předobraz dotyčné hrací almary, tzv. Markoušovický orchestrion skutečně existuje a spoluautor seriálu Václav Pavel Borovička jej sám objevil jen pár kilometrů od vlastní chalupy.
Líbilo se mi, jak do něj neodborně mlátí a kopou, aby hrál tu písničku, ale přesto by mě roku 1975 nenapadlo, že se seriál během příštích čtyřiceti let stane takovým fenoménem; nebo aspoň pro značnou skupinu českých diváků! Sám jsem Sováka předtím sledoval například v Dietlově desetidílné adaptaci Flaubertova románu Bouvard a Pécuchet nazvané Byli jednou dva písaři (1972), ale Chalupáři mi oproti tomu přišli „slabší“. I když...

Ano, Kemr hrál niterněji než Horníček.
Režisér František Filip v knize Legendární seriál Chalupáři (2014) vzpomíná: „Oni nebyli literatura. Sňatky z rozumu ano. F. L. Věk od Otto Zelenky, to také ano. Taky Cirkus Humberto - podle Eduarda Basse.“ Ale scénář V. P. Borovičky a Františka Vlčka?
Ten Filip vnímá leda jako „drobné spotřební zboží“ a někteří lidé mu onu práci dokonce vyčítali, takže se za Chalupáře prý styděl! „Je to dílko odpočinkové a nenáročné, i když lidské,“ odpověděl ještě nedávno Miroslavu Graclíkovi, „a zasloužili se o to především špičkoví herci, kteří odvedli dobrou práci. Jim patří dík. Oni udělali z plytkých příběhů něco.“
Těžko říct, zda Filip při pohledu ze třetího milénia poněkud nepřehání, ale říká doslova: „Nebylo to o ničem. Jen legrácky a kecy; kecy, které se odehrávají v jednotném zemědělském družstvu. Ale zase jsem si říkal, že když se to dobře obsadí, nemuselo by to být špatné.“

Ano. Nemuselo. I zde tkví jádro pudla. A toť asi klíč k pochopení fenoménu Chalupářů. I pro vedlejší role byli totiž v těch časech k dispozici prvotřídní herci jako Bohdalová, Menšík, Vinklář, Tichánková, Maciuchová, Adamíra, Popelíková, Hlinomaz, Ilja Prachař, Jana Hlaváčová, Gabriela Vránová, Lohninský, Filipovský, Frej, Sloup, Zázvorková, Petr Kostka, Vlastimil Hašek, Čestmír Řanda atd. atd. Ne, nikoli, k takovému shluku osobností by dnes už dojít nemohlo. - Mimo to bych řekl, že ani scénář nebyl tak zlý, a konečně činí na nostalgiky dojem exteriéry nafilmované během nějakých dvaašedesáti „výletů“ štábu do vsi Višňová u Příbrami, která byla vybrána i díky osobité cibulce na věži kostela. Ony „výlety“ se konaly o extrémně horkých prázdninách 1974 a ještě dnes se seriálu ve vsi věnuje síť informačních tabulí, propojených pomyslnou stezkou v délce dva a půl kilometru.
Interiéry ovšem vznikly v ateliéru v Hostivaři.
Na natočení každého z jedenácti dílů měl tenkrát třicetičlenný štáb okolo deseti dní a 35mm filmový materiál Eastman Kodak Color z dovozu byl tak cenný, že představoval zdaleka nejdražší položku v rozpočtu a neposlední úkol režiséra proto bylo „brát“ pokud jen možno první záběry! O to déle se na ně zkoušelo.

Byť je dnes seriál Chalupáři nepopiratelný fenomén, v první chvíli mě poněkud zarazilo, že o něm Miroslav Graclík a Václav Nekvapil svedli stvořit až tak objemný svazek. 384 stran! Navíc...
Léta existuje i kniha Chalupáři (2000) od spoluautora scénáře Borovičky, jinak známého „ledovým“ vztahem ke konkurentu Dietlovi, a také autorovi 68 knih, především z oblasti non-fiction, které vyšly v pěti milionech výtisků a šestnácti jazycích.
Mnozí dnes mají seriál na videokazetách a počínaje rokem 2007 vyšel jen v Čechách i ve třech vydáních na DVD. A co tedy knížka vlastně dodává?
Ledacos, toť jistotou, ale pokud jí zalistujete, tak nám i dojde, v čem tkví notná část talentu autorů. Spousty místa totiž jsou prostě věnovány jen vystižení atmosféry let, za nichž seriál vznikal, a je to provedeno i pomocí výčtu kulturních i rádoby kulturních počinů. Zvíme třeba, jaké se zrovna hrály hity v rádiu, a je to možná k nevíře, ale kniha kupříkladu obsahuje celá denní programová „menu“ ze dnů, kdy měly premiéru prvá a poslední část seriálu.
Nechybí ani zevrubné informace o účinkujících hercích, ba dokonce Matuškovi či hudebním skladateli Fišerovi. Jen ony zabírají neuvěřitelných 216 stran a například kapitola o práci na Chalupářích začíná na straně 24 následovně:
 

„Samotné natáčení proběhlo v létě roku 1974. V tomto roce, jenž započal v úterý, byl československým prezidentem Ludvík Svoboda a udála se celá řada zajímavých a podstatných věcí. Například hned v lednu byl ustaven Československý svaz žen, jehož předsedkyní se stala jedna z nejzapálenějších normalizačních komunistek Marie Kabrhelová.
Smutné drama se odehrálo v neděli 20. ledna ve Vysokých Tatrách, konkrétně v Mengusovské dolině, kde dvě laviny zasypaly skupinu účastníků školního lyžařského výcviku.“ Atd.

 

Pobavující, nicméně nelze popřít, že právě i touhle metodou lze popsat mnoho stran okolo kteréhokoli tématu. A snad to autorům odpustíme, ale sotva se dá smířit s duplicitou řady zde přítomných informací, a to dokonce někdy na té a stejné stránce. Nelze nevzpomenou na vtipy o Dumasovi v momentech, kdy býval placen od řádku.
Nicméně je pravdou také to, že sami Chalupáři fakticky sestávají z jedenácti rozvinutých vtipů. Jsou ovšem vcelku chytře propojeny, máloco se opakuje (asi jako ani Vladimír Menšík nikdy nezopakoval větu stejně) a snad jen druhý díl Kapr koresponduje ve zdravém dramatickém oblouku s předposledním Kapřínem, přičemž oba se dějově motají okolo rybníčku na návsi.

Tak či tak není sporu, že se knížku o seriálu po celé čtvrtstoletí nikdo než Borovička a teď Graclík s Nekvapilem napsat neodvážil. I obchodní chyba? Určitě. Neboť jen do roku 1989 dosáhla stejně obří sledovanosti (93 procent!) pouze Dietlova Nemocnice - a dokonce ani různé české filmy neměly na obrazovkách - s výjimkou Oříšků pro Popelku a Léta s kovbojem – tolik diváků. A po převratu?
Jen za posledních osm let Chalupáři „běželi“ jedenáctkrát. A to jenom na Nově a ČT1. Pánové Graclík a Nekvapil tudíž chápali, co činí, a publikaci navíc proložili dlouhým rozhovorem s režisérem Františkem Filipem Chalupáři jako drobné spotřební zboží, jen o něco kratším interview s Gabrielou Vránovou a k tomu dvěma krátkými dialogy s Lubou Skořepovou a Mahulenou Bočanovou (celkem rozhovory zabírají 48 stran). - Oproti tomu Jiřina Bohdalová, Jana Hlaváčová, Hana Maciuchová, Ladislav Frej anebo Petr Kostka se vyjádřit k seriálu po létech ve vší slušnosti odmítli a mnozí další herci... Ti bohužel už nepobývají na tomto světě.

A co víc?
Nakolik dílo inspirovalo Svěráka a Smoljaka při psaní (vynikajícího) filmu Na samotě u lesa (1976) je otázkou, ale pochyb, řekl bych, není, že si Kemr přinesl část Bohouše Císaře. Zrovna tak je faktem, že úvodem Chalupářů nakupuje Pražan Evžen Huml (Jiří Sovák) na vsi chalupu, přičemž její majitel představovaný Kemrem ji má teprve uvolnit. Na což nikdy nedojde.
A jsme-li již u srovnávání, vzpomeňme, že podobný model příběhu užije pět let poté i seriál Bez ženské a bez tabáku (1980) s Jozefem Kronerem, zatímco (a naopak) vliv půvabného seriálu Slovácko sa nesúdí (1974, rovněž s Jozefem Krónerem) na Borovičku lze vyloučit.
Zato svorné vrzání na housle přenesl Borovička s Vlčkem později ještě i do méně úspěšného seriálu o železničářích Dynastie Nováků (1982 opět i s Kemrem).
Co se názvu týká, míval jsem za to, že slovo chalupář předtím existovalo. Mýlil jsem se. Borovička dokonce výslovně tvrdí, že pojem vymyslil.
Sporu není o tom, že slovník českého jazyka mu dává za pravdu: zahrnuje jen výraz chalupník. Nic to nemění na tom, že štáb tenkrát své dílo rád nazýval titulem Jak se zbavit dědečka.
Muže na penzi (původně revizora) přitom měl původně představovat Jaroslav Marvan, a to proto, že i figura revizora Anděla (ze známých filmů) je nerudná. Ale Marvan byl nemocný a další adept Pivec dokonce už nedokázal chodit bez holí, jak se ukázalo. I došlo do třetice na Jiřího Sováka a předvedl se. Vymyslel i řadu replik, a to ještě stačil současně hrát ve filmové komedii Cirkus v cirkuse.
Inu, Graclík a Nekvapil nestvořili dozajista knížku neprodejnou a mj. baví i výčtem některých chyb. Jen jeden příklad. Menšík v roli řidiče autobusu (řídit ho ale neuměl) v jedné scéně nastupuje jako „poslední cestující“, ale vůz už startuje! Jinde je pak dokonce (a vícekrát) vidět skutečný, profesionální šofér.
A památná rádiovka?
Už ji rok předtím proslavil Sobota ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974) a představitel prudérního Humla ji sundá v seriálu jen jedinkrát. Všude jinde ji má a sám dokonce vzletně tvrdil, že ho ke scéně na lůžku, kde o něj pečuje Jiřina Bohdalová, inspiroval hrdina knihy Betty McDonaldové Vejce a já Klettl, který svůj pobyt pod duchnou v klobouku ospravedlňoval „stydnutím hlavy“.

Miroslav Graclík / Václav Nekvapil:
Legendární seriál Chalupáři. Příběh natáčení a osudy jeho hrdinů.
Fotografie Ivan Minář, Václav Nekvapil, Supraphon, Internet a archiv autorů.
Produkce Miroslav Graclík.
Vydal DOBROVSKÝ s. r. o. v edici Omega,
Praha 2014. 384 stran