Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - V tom Hamletovi něco je!



Úvodník: Sir Laurence Olivier: „Spal Hamlet s Ofélií?“
Manažer: „V mé divadelní společnosti vždycky.“ Z Olivierovy autobiografie

Článek: Když syn českého literárního klasika David Souček vystupoval z České společnosti Sherlocka Holmese, odůvodnil to našemu presidentovi Aleši Kolodrubci tím, že opouští holmesologii ve prospěch shakespearologie, a mně to přišlo fér. Připomnělo mi to ovšem rozpustilý návod polského humoristy Jerzy Wittlina, jak psát deník s ohledem na to, že chceme být slavným spisovatelem a naše zápisky tedy jednou budou podrobeny analýze badateli asi jako ten Shakespeare.

Cituji z Průvodce bezradného člověka v překladu Oldřicha Syrovátky (1974): „Deník si začínáme psát co nejdříve. Jestliže jsme opomenuli psát si deník v době svého dětství, musíme to napravit. Ve volných chvílích si dopisujeme scházející léta. Deník nemusí zachycovat všechny dny roku. Pravidelnost v psaní deníku je pro autora nedobrým svědectvím. Prozrazuje totiž duševní rovnováhu píšícího, což ovšem vzbuzuje nevhodné podezření. Rovněž nesmí deník obsahovat podrobný popis dne. Takto si počíná každá dívka v penzionátu. Spisovatel naopak musí zaznamenat jen nejsilnější dojmy, myšlenky a svá zajímavá pozorování. Zde jsou některé příklady:
Pátek večer: Lilian! Oči Lilian. V temnotách zářící oči Lilian!
Sobota: Oběd s Richardem. Hovězí žebro 13, 50 zlotých, kompot 5,40 zlotých, káva 8 zlotých. Bez polévky.
Středa: Za Poroninem cesta odbočuje doleva, potom napravo, potom ještě doleva. Žluté tabule, umístěné na pravé straně silnice, neklamně oznamují: ZAKOPANÉ.
Čtvrtek: V tom Hamletovi opravdu něco je!
Pátek: Vrátil jsem se z Jelítkova. Přepadly mě křeče. Žaludek?

Zdánlivě útržkovité a skoupé informace jsou zcela postačující k tomu, aby byl náš deník uznán za nevídaně zajímavý a pro naše životopisce byl neocenitelnou studnicí... Bez obav můžeme být jisti, že s naprostou přesností rozluští, co to bylo za Hamleta, který kdysi na nás tak mocně zapůsobil (v jakém byl hrán divadle, kdo v něm vytvořil hlavní postavu a kdo byl režisérem). Stejně přesně se dopídí, kdo to byla ona záhadná Lilian.“

Tolik Jerzy Wittlin. - Jakkoli je shakespearologie fascinující, ona stojí za hodně i jen taková „hamletologie“, řekl bych, ba jde o námět takřka bez konce. Tragédie o kralevici dánském totiž je ryze otevřené dílo, jak by potvrdil i Umberto Eco, a její interpretaci se přitom zdaleka nemusí věnovat jen profesionální badatelé, režiséři a herci. Vezměte si třeba jen setkání Hamleta s Ofélií.

Přesněji řečeno to, které následuje bezprostředně po slavném monologu Být, či nebýt. Máme tu skoro špionážní příběh, anžto je ono setkání odposloucháváno, nicméně to, že je odposloucháváno, s jistotou víme jen my co diváci v hledišti - a na jevišti to ví Ofélie. 
Zda to ví či tuší také Hamlet?
Hra věc nevylučuje, nijak explicitně ji ale ani nenaznačuje, ba naopak; vyskytuje se v ní poznámka, podle které se Polonius a Claudius ukryjí „předtím, než Hamlet vstoupí“. Martin Hilský nicméně upozornil, že král Claudius před Hamletovým slavným monologem (a zrovna tam) poprvé přizná, že mu zavraždil otce. Přizná to větou pronesenou stranou, která v Hilského verzi zní: „Ani tvář děvky skrytá pod líčidly není tak odporná jako ten můj skutek.“

Následuje monolog o bytí-nebytí a už vzápětí se Hamlet na Ofélii oboří: „Vím, že se maluješ, moc dobře to vím.“ A nyní otázka: Není ten výkřik určen i Claudiovi?
Ve smyslu „vím, že svou nevinnost jen předstíráš“?
Možná ano, možná ne. Nicméně po celou hru nepadne jinak jediná zmínka o tom, že se snad Ofélie kdykoli chovala jako děvka. O to víc utkví Claudiova vize sama sebe co děvky, která si maluje tvář šminkou slov!

Jistě, lze oponovat třeba tak, že Shakespeare byl intuitivní génius, takže generoval více i méně vědomé analogie pro krásu textu jako takovou. Snad je to možné. Nicméně Hamlet se Ofélie po svém monologu taky ptá: „Kde máš tatínka?“
Není to už trochu moc náhod?

Nevím, ale podobně interpretačně nejednoznačných detailů se v Hamletovi najde víc (byť tento je nejvýznačnější) a ostatně celá Shakespearova hra klade otázky, které si musí zodpovědět každý sám. - Třeba?
Proč vlastně Claudius zabil Hamletova otce? Prvořadě z toho důvodu, aby se mohl oženit s Hamletovu matkou? Anebo hlavně proto, aby se zmocnil moci v Dánsku?
Či dokonce proto, aby zem zachránil od nedobrého Hamleta staršího? O panování Hamleta staršího nás drama informuje minimálně a Claudius rozhodně není žádný uzurpátor a po smrti svého bratra Hamleta otce je zvolen králem regulérně, i když fakticky právě místo Hamleta syna.
A proč nezískal větší politickou podporu syn? O tom můžeme jen spekulovat, ale není vyloučeno, že Hamlet mladší (který si mrtvého otce idealizuje, ba přisuzuje mu až božskost) o trůn ani nemá zájem. - Jeho lidskému profilu by to koneckonců odpovídalo, vždyť je to pasivní intelektuál, který pochybuje možná až moc.

Znalec Shakespearova díla Wilson Knight dokonce Claudia interpretuje jako kvalitního, schopného krále, zatímco za pravého „vyslance smrti“ má právě nihilistu Hamleta, ten „rozkladný živel. Až na vraždu Hamletova otce je svět té hry plný zdravého a robustního života, dobromyslnosti, humoru, romantické síly a blahobytu,“ vidí to pragmaticky, „a jenom na pozadí tohoto světa se pohybuje postava Hamleta zbledlá vědomím smrti.“
Přičemž schopný a chytrý Claudius onu postavu s jistou obavou sleduje. Sleduje ji, ale někdy přece vysadí. Tak třeba v momentě němohry, která je částí představení hraného co „hra ve hře“ uprostřed Hamleta. Právě díky této hře ve hře Claudius pozná, že jeho synovec ví o jeho zločinu, zvláštní však je, že to pochopí až z herci vyslovených vět a ne už ve chvíli, kdy je vražda fiktivního krále Gonzaga předvedena pantomimicky.

Neboť na onu němohru Claudius vůbec nereaguje a herce nezastaví, takže mohou rekonstruovat jeho vraždu podruhé a nahlas. Těžko říct, jak je to možné, ale při inscenování Hamleta se ona sekvence někdy řeší tak, že se Claudius od němohry zrovna a „náhodou“ odvrátí. Anebo se otočí k Hamletově matce, takže němohru na rozdíl od diváků nevidí.
Relativně by tuto scénu mohlo vysvětlit leda to, že se taky tady jedná o víc či méně bezděčnou analogii na (slavný) moment v polovině tragédie, kdy Hamlet sleduje strýce Claudia při jen domnělé modlitbě.
Vidí, že se vrah jeho otce modlí, a tak se odvrátí a nezabije ho. Nezabije ho ovšem také proto, že neslyší totéž, co slyšíme my, diváci v hledišti. Neboť Claudius se vůbec nemodlí! Claudius se sice o jakousi modlitbu upřímně pokusí, ale marně. Není pokání schopen. A tak jen medituje. Právě o té neschopnosti.

Záhad se zde tedy najde víc, nicméně snad nejpodstatnější otázkou Hamleta možná stejně zůstává totožnost Ducha. I když totiž Ducha přijmeme jako prokazatelně nadpřirozenou entitu, visí nad ním kardinální otázka. Jde o Hamletova otce - vstávajícího napůl mrtvých - anebo o satana? Anebo o čerta, který si otcovo tělo jen přisvojil?
Ano, jistě, opět lze namítnout, že na tom přece tak moc nezáleží, jelikož Duchem sdělená informace o vraždě zapříčiní masakr tak jako tak. To je fakt; ale sám anglický král Jakub I. (panující právě za Shakespeara) ve své knize Démonologie (1597) vyjádřil názor, že duchové jsou s malými výjimkami právě ďáblové, kteří se někdy vynoří po naší smrti v naší podobě.

A co je tedy v „tom“ Hamletovi?
A vězel tam i satan?
Nejméně v divadle to rozhodně stojí za zamyšlení.


03.11.2015 - Ivo Fencl