Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Jorika z náměstí Republiky



Úvodník: Reportážní povídka o mém kritikovi, synovi a imaginární dceři

Článek: Vladimír Novotný, kterému bude 19. srpna teprve sedmdesát, je mimo jiné kritikem. Jako takový nevraždí, soudit nicméně musí a nedávno mi dopsal, že se prý zúčastní pořadu autorů Pedagogické fakulty v Plzni a posedí předtím s pár přáteli-spisovateli U Žumbery. Nepřijdu? Věnuje mi nové knížky, které sepsal.
Když se blížil dotyčný termín, otázal jsem se, zda domluva platí, protože manažerka Knihovny města Plzně mě krátce předtím upozornila, že je patronem recitace studentů profesor Viktora. Jak jsem věděl, on a Novotný jsou na kordy. „Platí ten Žumbera?“
„Platí, anebo počkej. Přijď ve 13. 45 do Orient Coffee (http://www.orientcoffee.com/o-nas).“
Dotyčný podnik má adresu „náměstí Republiky“, ale uschován je v nitru bloku. Sotva jsem tamo zapadl, vybavilo se mi, že se tady před orientálními dveřmi před pár roky odehrála schůzka mezi mnou a mladou manželkou malíře Neprakty. Jinak jsem tu ale byl poprvé a možná také naposled, protože píšu pokud jen možno doma. V skrytu, jak říká Epíkuros.
Nakoukl jsem do kavárny; Vladimír nikde. Vrátil jsem se průjezdem, v němž nějaká dvojice zaujatě páčila dveře, a zahleděl se na náměstí. Vedle mě Weinerův dům, ta taxíky se tyčil Bartoloměj a napravo zrovna brzdila tramvaj Dvojka. Nalevo před Muzeem loutek hovořil šéf nedalekého nakladatelského bloku NAVA Ota Rubner s nějakou atraktivní dámou, i čekal jsem, až domluví, abych jej pozdravil; vydal mi koneckonců čtyři knihy. Ale pak jsem dostal strach či co a ustoupil do stínu. Hle. Vladimír (i s telefonem) již vyčkával u kulatých stolků před Orientální kavárnou. Rád jsem mu podal ruku. Dosud nicméně nechápu, kudy a kdy mě minul (cožpak nevnímám?)
„Tady je to úžasný, viď,“ povídám. „A teď si představ, že vedle mají v muzeu stejný dvorek, jen bez kafe.“ A tu mi došlo, že mystifikuji. I v muzeu je občerstvení.
Aniž bych se opravil, usedali jsme, když tu Vladimír, který obyčejně působí autoritativně, přece objevil stůl v první z místností kavárny. Byl u prázdných pytlů, na jejichž lidovou cenu mě upozornil. Po deseti korunách. - Pár vteřin jsem skutečně přemítat, zda některý nepotřebuji, ale kritiky dávno nevraždím, takže nač? Tu se odnikud vynořil známý básník Robert Janda, autor knihy Omamné odéry, a visel na našem kritikovi očima. Stáli proti sobě. Hovořili spolu, ale nedolehlo ke mně ani slovo.
Vstal jsem, avšak Janda si mě nevšiml - a ostatně už opět mizel. „Vy se znáte. Ne?“ usedl Vladimír k nápojovému lístku.
„Jo; ze čtení. Nějakého. Nevěděl jsem, že bydlí tady v Plzni.“
„Má tu vedle nějakej krám,“ mávl rukou. „Co si dáte?“ To se ptal sám Goran Jozič, majitel.
Vedle bylo plno a pracoval tam ještě jeden mladší muž; oba snědí a sympatičtí. Objednal jsem si stejný druh kávy jako Vladimír, a když se mě optal, jak se mám, nevěděl jsem na chvíli, co říct; je to vždy relativní. Pak jsem reakci transponoval na peníze; není jich nikdy dost.
„A pořád to samé děláš?“ optal se. „Co vůbec teď hlídáš?“
Ohlédl jsem se a reagoval úplně stejně tlumeně jako v časech prohibice či tuhé špionáže.
„Proč šeptáš?“ zeptal se Vladimír.
„Snad ze strachu, že mě tam někdo sejme?“ Měl to být vtip. Nevyzněl.
„Kdo by tě snímal?“
„Pravda. Kdo? I známá tohle říkala. Je to prý jako z Kahudy; kdo by mě přepadal. Altner nejsem... Moc si fandím!“
Goran se vrátil s talířky a šálky. Vladimír mě upozornil, že musí být za padesát minut na úřadě. „A básníci z pedáku?“ povídám. „Markéta Zvolánková, Filip Koryta...“
„Já se omluvil. Co syn?“
„Čtvrtýho května mu bude sedmnáct. Češtinářka u nich ve třídě zrovna vykládala Pikovou dámu. Závěr si pamatovala jinak. Víš, jak to končí. To je ta stará. Tak se hlásil, snaživě, aby pointu napravil; ovšemže před celou třídou. A čím to? Já mu Dámu jednou čet´.“ A byla to pravda. Během patnácti let jsem toho ostatně Filipovi předčítal víc, což mi teď chybělo. A dost. A vlastně i on. Vybavil jsem si náhle úsilí vynakládané na dočtení Dámy, tenkrát, a jak jsem si nechtěl zadat, i když mě finále emotivně zaháčkovalo, až bych se před ním rozbrečel. „Tak ti mám strach, aby to nezačal mít u učitelky blbý; když ji odhalil. Není to paradox? Otec čte synovi a ještě tím škodí.“
Vladimír mě chlácholil. Připomněl, že existuje Čajkovského opera o oné dámě. Její závěr mi vyprávěl; byly dvě. Do Orientu vstoupila hezká dívka. Zdejší servírka, jak se ukázalo. Jako většina lidí jsem vysazený na mladé bytosti, ale zde jsem registroval takřka dítě. Nebo se pletu? Možná jí bylo sedmnáct, ale třeba taky čtrnáct, a nelze popřít, že mě v onom arabském prostoru zaujala. Jistě i Vladimíra. Měl korektury květnového Literárního života a mé texty o šedesátníku Jiřím Hlobilovi i Janu Hančovi, jenž se narodil před sto lety. Vyprávěl pak, jak jednou měl psát o moderním básníkovi, takže louskal „takto vysoký“ pilíř jeho sbírek, ve kterých ale ořechové nenacházel. „Hanč to nebyl. Ale najednou... Zarazím se... Ne! Po-e-zie! Hle, ložisko. Až dodatečně jsem zjistil, že se v tom období zamiloval.“
Ni láska však nezaručí, že bude literatura kvalitní, věděl jsem a ani nesondoval, o kterého veršotepce se jedná. V duchu jsem přesto hudroval nad Vladimírovým mlžením. Sice mi opakovaně vysvětloval jakási pravidla, podle kterých jména tutlá nebo naopak vyzrazuje, diplomacie mě však jako přímočarého berana míjela. Jaká asi bude pravděpodobnost, že někdo podá žalobu? uvažoval jsem tupě. Blízka nule! Ó, bizarní pseudonymy a iniciály; odéry i šifry. „Ty to komplikuješ. Každému soudobému, tudíž i krajně lenivému čtenáři,“ řekl jsem. „Copak můžeš udělat rejstřík?“
Prý se chce vyjadřovat obecně a ještě obecněji; mám o tom přemýšlet. „Skutečně ti na mých nových knížkách tak záleží?“ váhal. „Neposkytuju je každému.“ Ale přesvědčil jsem jej a nechal si publikace Malá plzeňská dvanáctka a Řádečky. Rok jsem ve své vsi podepsat. První sestává z tuctu recenzí na knihy tvůrců spojených s regionem včetně doslovu k dílu Oldřicha Janoty, které nakonec nevyšlo; druhá odkazuje podtitulem na Reynkův verš, přičemž Vladimír a jeho paní už sedmým rokem žijí v Chodouni u Zdic, kam se přestěhovali z Prahy. Ta kniha je pozoruhodným deníkem roku 2014, poprosil jsem o věnování a kritikus do ní tedy vepsal: Ivovi Fenclovi rád věnuje s přáním, ať napíše jednou i Řádečky své Vl. No. U Gorana 12. 4. 16. Požádal mě, abych mu o knihách dodatečně referoval; abych vyslovil nějaký názor. „A nevypadáš nadšeně,“ konstatoval, neboť se při dumání kabonívám.
„Ale jsem, jen to nemám ve zvyku dávat najevo.“ A jistě, slovy zájem vyjádříte, zatímco s mimikou to je horší. Ještě chvíli jsme hovořili, mimo jiné i o Macurově knize Ten, který bude, a tu Vladimír musel jít. Vstal jsem. Dostanete-li zadarmo knihy, i vy asi máte za samozřejmé, že aspoň kávu hradíte. &Sel jsem do místnosti vedle překvapen, že mám platit servírce, která tu ani původně nebyla. Abych na ni udělal dojem, takřka intuitivně i pošetile jsem předstíral, že myslím na chrousty, ale ji nevidím: „Dvě kávy.“
„Se sirupem?“ Nebo něco podobného řekla. Vladimír mě opravil, nápoj nazval pravým jménem, ničím okolo nepohrdal a etiketou vůbec a žil. Jen tak můžete být kritikem. Oproti tomu mnozí spisovatelé jsou do jisté míry mrtvi a kupříkladu nerozlišuji ani chuťové nuance. Nikoli každému káva něco dá a ne každý pochopí, co na jejím odéru lidi mají. Sám piji spíš Coca-Colu, pivo a víno, i když chutě u ničeho... takřka nerozlišuji. Stálo to sto dvě koruny.
Při objemu šálků mě cena zarazila. Asi neprávem. Nedal jsem na sobě nic znát, podal „Jorice“ pětistovku a začal pátrat ještě po minci. Máte-li za to, že je něco orientálně předražené, jste provázeni pocitem, že bude dyško již v ceně. Ale Vladimír nedopatření zahladil, neboť jí věnoval desetikorunu. Zamířila ke vzdálené kase a Goranův společník mě zkoumavě pozoroval. Už se houpavě vracela. S dvoustovkami. Když mi je podávala, schválně jsem je omrkl trochu lačně. Ji ne. A jsem z obliga! myslil jsem si. Byl to omyl. Mladík po jejím boku se zachmuřil. Někde hráli, vše vonělo. Pojednou mě napadlo, že jsme tu s Vladimírem kvůli ní. Jeho plán. Strach mě přešel. „A co ve škole?“ Už bych to málem řekl, ale naštěstí mi dotaz zaschl na patře.
„Přijdeš k Žumberovi?“ zeptal se Vladimír. Zavrtěl jsem hlavou. Navrhl, ať jej aspoň doprovodím. K úřadu. Kráčeli jsme sami letní pěší zónou k tzv. Brance a zrovna nás obklopovaly dvě knihovny, když dvacet metrů před námi vyběhla z té Městské její manažerka. Vzdalovala se jako všechno. „Jano!“ reagoval Vladimír, pohotovější než já, a mně se zdálo, že dozajista huláká příliš potichu. Okolo jako by dál existovala kavárna.
Ale Jana se - s úsměvem - otočila. Přicházeli jsme blíž. „Ty jo,“ povídám. „Reaguje po paměti na tvou barvu hlasu.“ „To dáme do dalších Řádečků?“ zeptal se a lze se i ptát, nakolik je součástí autorova osudu jeho kritik. Nabízím odpověď. Pokud uvěříte, že je, pak ta věc funguje. A když neuvěříte? Kdo ví, ale řekl bych, že to platí jakbysmet. Vrátil jsem se do kavárny, ač ve snu, a povídám: „A co ve škole?“
„Nic, tati.“
„Něco snad přece. A jdem zítra do kina?“
„Tak to nepůjde. Už jdu s holkama.“
„A na co? Má ten film zajímavý příběh?“
„Asi nic podle tebe. Ale nevadí. Ne? - Přece jsi mi všecky ty knížky už čet´, když jsem byla malá.“
„Ale pořád jsi.“
„Depa. Dej si u nás ještě něco, táto, ale teďka už jsem ta stará.“


26.04.2016 - Ivo Fencl