Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Cesta domů



Úvodník: „Knihy jsou podobné domovu, do kterého se vracíme i za největší bouřky.“
Bernard Bolzano

Článek:

Seděl jsem na pláži a zadumaně pozoroval vlny. Jedna vzpomínka střídala druhou, jako bolestné připomenutí toho, že mé dětství už je nenávratně pryč. Tak dlouho jsem váhal se sem vypravit. Jako kdybych celou tu dobu čekal na to, až budu dostatečně silný se sem vrátit. A přesto mě přemohl pocit, že jsem slabší než kdykoliv jindy. Nevěděl jsem, kolik času mi zbývá, ale věděl jsem, že se nacházím na správném místě.

Představa, že se s ním opět setkám, mě naplňovala úzkostí. Ale něco ve mně mi říkalo, že to musím udělat.

Margaret se na mě zasmušile podívala a zeptala se: „Není ti špatně?“ Najednou jsem si uvědomil, že tady nesedím sám. „Ne, jen jsem se zamyslel,“ nasadil jsem bezstarostný výraz. „Je tady chladno,“ odvětila. Měla pravdu. Už se pomalu stmívalo a my měli zpoždění. Otec nás už jistě čekal. Zhluboka jsem se nadechl a vydali jsme se na cestu.

Když jsme přicházeli k našemu domu, bylo to, jako bych nikdy neodešel. V květináčích na zábradlí zářily všemi barvami pořád ty samé květiny, na schodech praskala pod nohama stále ta stejná dvě prkna a klepátko na dveřích zůstalo nadále utržené. Nic se tu nezměnilo. K mému překvapení, to zjištění bylo podivuhodně uklidňující. Než jsme stihli zazvonit, otevřel nám otec.

Navzdory mému očekávání ve dveřích nestál ten statný muž s ostře řezanými rysy ve tváři a nepřístupným výrazem. Byl to jen chabý stín onoho energického člověka, kterého jsem znal celý život. Za tu dobu co jsme se nevídali, zestárnul tak o deset let. Neuměl jsem si to vysvětlit, ale v tu chvíli jsem k němu nedokázal cítit ani špetku nevraživosti.

„Tak jste dorazili,“ řekl s úlevou v hlase. „Už jsem si myslel, že nakonec nepřijedete. Pojďte dál.“ Očividná radost, se kterou nás vítal, mě zaskočila.

Sundal jsem si kšiltovku. Koukl jsem na sebe rychle do zrcadla. Jako kdybych to ani nebyl já. Stále jsem si nemohl zvyknout na tu holou hlavu a bledou barvu v obličeji. Otce, který nic nevěděl, to očividně rozrušilo.

„Jak se cítíš chlapče?“ oslovil mě. V jeho hlase byly patrné těžce skrývané emoce, které se draly napovrch. „Už mi bylo i lépe,“ odpověděl jsem vyhýbavě. Neměl jsem náladu to rozebírat. Naštěstí nepřišly žádné další otázky.

„Dáte si čaj?“ držel v třesoucích se rukách konvici, která už od pohledu měla to nejlepší za sebou a rozhlížel se po své chaotické kuchyni. „Mám i kávu. Nescu nebo presso, co to bude?“ „Dáme si čaj,“ zachránila mě Margaret. Tušila, že jakákoliv komunikace je momentálně nad mé síly.

Tak jsme si všichni sedli ke stolu. To ticho bylo ubíjející. „Jaká byla cesta?“, zeptal se zdráhavě otec. „Poklidná ale dlouhá. Margaret naštěstí řídila. Můžu se jít podívat nahoru?“ přerušil jsem konverzaci hned v počátku. „Samozřejmě,“ přikývl otec.

Sářin pokoj zůstal tak, jak ho zanechala. Otevřel jsem její šatní skříň. Na obličeji jsem ucítil lehký vánek s příměsí levandulové vůně. Jako by kolem mě rychle prošla, pohladila mě po tváři a zase zmizela.

Nedokázal jsem si odpustit, ale vědomí toho, že jsem onemocněl, mi poskytovalo aspoň částečnou útěchu.

Sedl jsem si na její postel. Kdyby tady byla, s úsměvem by se na mě podívala a jak ji znám, určitě by řekla něco, co by mě přimělo cítit se líp.

„Taky tam často sedávám,“ vyrušil mě otec stojící u dveří. Neudržel jsem se: „Vím, že to byla moje vina! Kdybych nebyl líný, dojel bych tam já, tak jak jsi po mně chtěl. Bohužel pro nás oba, nic co bych mohl udělat, nám ji nevrátí. Dával jsi mi to dostatečně najevo každý den. Často jsem měl dojem, že už pouhá má přítomnost tě obtěžuje.“

„Takhle nemluv!“ vykřikl otec a snažil se zadržet slzy.

„Po smrti Sáry se mi zhroutil celý svět. Nedokázal jsem se s tím vyrovnat tak, jak bych měl. Nedokázal jsem o tom mluvit a my dva jsme si vlastně nikdy úplně nerozuměli.“

Poněkud klidněji ale stále pohnutě pokračoval: „Byli jste se Sárou tak rozdílní, a přesto kdykoliv jsi vešel do místnosti, něčím jsi mi ji připomněl. Bylo tak jednoduché se na tebe zlobit. Dokud jsem byl na tebe naštvaný, nemusel jsem si přiznat pravdu. A ta je velmi jednoduchá. Já jsem rodič a nechal jsem ji jet! Nechal jsem ji jet a věděl jsem, že ještě pořádně neumí řídit. Tvoje vina není o nic větší než ta moje,“ s pláčem sklopil hlavu a stíral si ze tváře slzy.

Po chvilce se ztěžka nadechl, aby mi vše dopověděl: Představa, že bych nedejbože mohl zažít tu bolest znova, byla neúnosná. Myslím, že ten vztek který jsem na tebe měl, mi pomáhal věřit, že už mi na nikom nezáleží tak jako na ni. Nemohl jsem být větší hlupák. Než jsem si to všechno uvědomil, stal se ze mě starý opuštěný blázen, který se bál zavolat svému jedinému synovi, ze strachu, že už s ním nikdy nebude chtít mluvit.“

Najednou se na povrch vynořily všechny zakázané pocity a rozbrečel jsem se jako malý kluk. Přisedl ke mně a lehce mě objal kolem ramen. „Margaret říkala, že doktoři to vidí optimisticky. Vůbec nepochybuji o tom, že to zvládneš!“ pronesl s pevným odhodláním v hlase. Nebyl jsem si jistý, nakolik uklidňoval sebe a nakolik mě, ale to vlastně nebylo vůbec důležité.

Ten večer jsme šli všichni brzo spát. Když jsem se převaloval na posteli, přemýšlel jsem, jestli se náš vztah s otcem dá opravdu napravit. Nevěděl jsem, jestli to bude možné, ale věděl jsem, že v tom jak jsme žili, už nechci a ani nemám sílu pokračovat. A jak jsem tak usínal v Sářině pokoji, usínal jsem s vědomím, že se věci vydaly tím správným směrem.  

Zdroj foto: pixabay.com (jill111)



23.06.2016 - Kamila Suchá