Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Oldřiška Ciprová + dětské ponožky



Úvodník: Bylo to jen dva dny po mých narozeninách, což znamená, že 18. dubna 2016, kdy jsem se ocitl na autogramiádě herečky a spisovatelky Oldřišky Ciprové (*21. 5. 1979). V knihkupectví Kosmas. Má matka ji učila na střední škole, to se Oldřiška ještě jmenovala Lišková, a jednou mi bylo doma bezelstně prozrazeno služební tajemství, že dotyčné dobře jde ekonomie. Tento měsíc v tom krámě jsem na to ale nevzpomínal, když jsem dovnitř zaskočil pro svůj každoměsíční příděl (knih), a Oldřišku Ciprovou jsem uviděl poprvé v životě. Aniž bych se do ní okamžitě zamiloval, jak to chodívá v románech. To ne; ale nabyl jsem dojmu, že vypadá až magneticky magicky. A neuvěřitelně mladě. 

Článek: Cvakal tam také fotoaparát paní fotografky a zdálo se mi v první chvíli, že slavná kráska (na Světě knihy bude 14. května) překvapivě ukročila od svých historických próz ke knížkám pro „pouhá“ batolata. Ale ne! Omyl! Ona pokračuje. Přede dál na veškerých stavech a navíc začala s něčím novým. Pár ryze dětských knih z poslední doby přitom samy děti asi nikdy číst nebudou. Jak to?

Jde o publikace vhodné víc k oddanému předčítání ze strany jejich rodičů a horko těžko si lze představit, že by kterákoli naše plynule už čtoucí ratolest v tomtéž věku ještě pátrala po odpovědích ohledně obouvání, převlékání se do pyžama, zhasínání v pokojíčku atp.
Snad jen problém s povinností učit se na další den do školy zůstává po léta v životě dorůstajícího nezměněn. Ale ještě něco... se nemění.

Už tradiční taj tajů a problém problémů: Kam se jen všechny ty ponožky ztrácejí? Děsné i děsivé tajemství sice už ve své trilogii (2008-2013) vyřešil klasik Pavel &Srut, ale zapovězeno není se ho chopit po svém. V knize Copak snídá Ponožkovník? Pohádky pod polštářek (2015) se to děje. Už ve třetí kapitole Pohádka o Ponožkovníkovi. Problematikou učení se pak zaobírá kapitola šestá. Pohádka o Učílkovi. Knihy jako Copak snídá Ponožník? se ovšem nedají vysílat na trh jako škvarky a ilustrace prostě uvnitř nesmějí chybět. Zdejší obstarala Lenka Němcová, autorčina stálá spolupracovnice, a rovněž ona se objeví na podpisové akci při Veletrhu.

Nicméně letitý fenomén Oldřišky Ciprové našel startovní bloky už před takřka dvaceti roky. A v hlubinách české historie. Asi to sice nebude fenomén srovnatelný s tím Vondruškovým, nicméně pár bezvadných paralel by se taky našlo. Ale pátrání povolám povolanějším (i když Jiří Pechar to bude mít pod svou rozlišovací schopností) a raději rovnou připomenu pár faktů a titulů.

Především navazující na sebe dvojici historických Oldřiščiných próz Bůh zemřel, když se narodil (2001) – A nebe truchlilo (2005), ale i knihu Čas žít, čas milovat (Mladá fronta, 2008). Už ty příběhy se odehrávaly za Přemyslovců a staly se předehrou k četným více i méně romantickým románům, kde se bezelstná autorka ne snad srdceryvně, ale přesto zarytě zaměřuje na osudy panovnic; osudy, jež možná občas idealizuje. Zda idealizuje jen mírně, si lze ověřit i v dílech Zatoulaná královna. Hrdá vdova po Václavu III. (2009), Nevěsta železného krále. Cesta za láskou Kunhuty Uherské (2010), Únos urozené panny. Břetislav a Jitka (2011) anebo Princezna veronská. Nevěsta knížete Boleslava (2012).

Osudy Konstancie Uherské se autorka poté obírala v Hříšné královně. Druhé ženě Přemysla Otakara I. (2013) a pokračovala Kunhutou &Staufskou, Bílou princeznou. Nevěstou pro budoucího krále Václava I. (2013) i Emmou Reginou Uvězněnou královnou. Tajemstvím opředenou ženou Boleslava II. (2014). A kněžnou Idou Wettinskou v Kněžně Idě. Pasti na českého knížete Spytihněva (2015). Jen zatím řádku završují prózy Láska a majestát. Román o Elišce Přemyslovně (2015) a Doubravka Přemyslovna: pohanské Polsko jí bude ležet u nohou (2016). – Ale vraťme se k dětem.

Je tomu asi dva roky, co se Oldřiška Ciprová pokusila etablovat i do role autorky knih pro předškolní děti Kam chodí spát Usínáček: pohádky do postýlky (2014), Kde se vzala duha?: pohádky pod peřinku (2015) a Copak snídá Ponožkovník? (2015). - Zkusila ale současně oslovit i mládež a děti starší, a to Deníkem praštěný ségry a šílenýho bráchy (2015) a rovněž svým „Metráčkem pro jedenadvacáté století“ (jak tu knihu já nazývám) Zhubni a nezblbni (2016). Konečně i knížkou Dračí úlet (2016) a aby toho nebylo málo, má ještě jeden stav. Už počínaje rokem 1999 je totiž Oldřiška také schopnou principálkou Divadla Maebh, které založila s kamarádkou Evou Dobnerovou. Pojmenovaly je tenkrát dost narychlo a spontánně a určitě ne ideálně podle keltské královny starých obyčejů a Oldřiška od té doby napsala už deset her, ty čtyři první dokonce ve verších.

Těžko říci, jak by její úsilí hodnotil třeba Vrchlický, ale rozhodně začala výpravným kusem. Jmenuje se Falkenštejn a Přemyslovna (1998), vznikl na základě její Balady o Janu Falkenštejnovi (1997) a později ho čekala cena poroty za „autorský počin roku“ na Karlínském Jevišti. Do titulní role autorka obsadila... sebe... a pokračovala fraškou ze středověku, i když s poněkud máchovským titulem A nastal lásky čas (1999). Roku 2004 zveršovala ještě tradiční Popelku, kde hrála krásnou a krutou královnu, a další její hra svým titulem připomíná známou sentenci Buška z Velhartic: Zprvu trpké zdá se (2006). Až Podařený večírek (2008) však rezignoval na verše a přišly dva pokusy o detektivní komedie. První se jmenuje B. O. T. A (2009) a autorka díky tomu kusu získala roku 2010 cenu Karlínského Jeviště za výkon v roli Sandry.

Druhá, &Spička nosu (2011), je trochu ve stylu Agathy Christie, aniž ale jest třeba mladou dramatičku za to trestně stíhat. Sem si napsala roli těhotné herečky. Co následovalo? Dosud tři další veselohry Kde je Lily? (2012), Pohřeb (2013) a Nach-či (2015); ale vraťme se z divadla do nedávné Oldřiščiny knížky pro ty nejmenší a do tamní domácnosti.

Ta žije škálou všech barev a šotků i malých víl. Bytůstky má na starost vílí královna. Mezi její podřízené tak patří i Nepořádník (trestá děti, které po sobě neuklidí), Mýválek z krabičky od mýdla umístěné v koupelně (šmíruje děti ukryt zrcadlem, zda nešidí hygienu), Učílek (přistrkává malým pod nos nenapsané úkoly - a často marně), Zhasínálek a Pyžamík, to jest vor nade vše milující sladký spánek, který by si ale moc nevychutnal, kdyby se předtím pokaždé nepřevlékl do „voňavého pyžámka“. – A že má pyžam ve třech skříních na tisíc.

Vedle těch pěti roztomilých šotků však děcka zpracovávají i tři víly Česalka, Zouvalka (kontroluje srovnání bot) a „buditelka“ Vstávalka, která je dcerou dvou šťastných rodičů, jež urputně budívala původně. Tak dlouho, až to královna zanalyzovala a holčičce poskytla širší a smysluplnější moc. Osm těchto hezkých pohádek Oldřišky Ciprové má i rámec. Středu co středu totiž ty příběhy vypráví své malé sousedce Violce druhák Matýsek, který se nedávno přistěhoval do druhé půli jejich dvojdomku. Právě on také má jasno v tom, že celkem je skřítků víc, ba „moc“. O dalších ale bude vyprávět až jindy.

Pochyb není, pravda, už teď o tom, že je na Zemi dost věcí, které mají děti (na rozdíl od nás, dospělých) za jen málo důležité. A i řádka těch věcí existuje, na něž ti malí zatroleně rádi zapomínají. Hlavně zrána a navečer. Připravuj se do školy! Ukliď! Vstaň ráno! Myj si krk! Učeš to vrabčí hnízdo! Zhasni! Nerozsvěcej! - Na rozdíl od básníka &Sruta ale je vypravěč Pohádky o Ponožkovníkovi přesvědčen, že se dotyčný šotek velice rád obléká do dětských ponožek, které už původním mrňavým majitelům nikdy víc nevrátí. A to ani poté ne, co se z nich svlékne. To radši ponožky kamsi na neznámé místo ukrývá, a když naše dítě prahne nevinnou ponožku najít, ještě se mu titěrný padouch ze zálohy tichounce vysmívá... „Ponožky si nasazuje na nožičky, na ručičky, a dokonce i na hlavu,“ konkretizuje onu děsuplnou úchylku autorka a skrze Matýska přichází s následujícím vysvětlením:

„Když já prostě ponožky zbožňuju. Mají tolik barev a jsou různě velké a široké. Letní, zimní. Prostě mám ponožky rád a přijde mi legrační, jak člověčí mláďátka musejí mít vždy jen dvě stejné a bez toho jsou nahraní. A jak mají naučené, že vzít si každou ponožku jinou, není správné. Přitom je to pěkně postavené na hlavu. A ta legranda pozorovat děti, jak se do těch ponožek soukají; to je taky neskutečná zábava!

A čeho si nelze nevšimnout? Toho, že minimálně v tomto punktu kniha Oldřišky Ciprové není jen mravoličnou učebnicí, ale naopak přidá do hlav kapku nezdárnějších myšlenek jak vystřižených z punčochaté Pipi od Astrid Lindgrenové. Proč ne. Samé poučky nezabírají a Ciprová ví, jak na to.



Oldřiška Ciprová: Copak snídá Ponožkovník. Pohádky pod polštářek
Ilustrace Lenka Kuralová Němcová.
Vydalo nakladatelství CPress v Brně ve společnosti Albatros Media. Praha 2015. 64 stran.
ISBN 978-80-264-0951-9

Foto obálky: www.kosmas.cz


 




07.07.2016 - Ivo Fencl