Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Zlý kluk podle dobrého Kinga



Úvodník: Kolikátou to vydal Stephen King už vloni knihu povídek a novel? Upřesnit odpověď není tak snadné a musíte vynechat i samostatně vydané povídky jako Cyklus vlkodlaka; ale pokud chceme jmenovat skutečné soubory, vznikne následující seznam. Noční směna (1976), Creepshow (1982, což ale jsou ryze komiksové příběhy), Čtyři roční doby (1982), Mlha (1985), Temné vize (1988, ale ty byly sepsány za výrazné spolupráce Dana Simmonse a George R. R. Martina), Čtyři po půlnoci (1990, česky ve dvou svazcích!), &Sest příběhů (1997), Srdce v Atlantidě (1999), Krev a kouř (1999, „pouhá“ audiosbírka), Všechno je definitivní (2002), Za soumraku (2008), Černočerná tma (2011), Bazar zlých snů (2015). Přičteme-li sbírku, kam shrnul čistě filmem proslavené povídky, tak se dá říct, že se jedná asi o patnáct svazků.

Článek: Jak dobrý je nejčerstvější z nich? Na to se neodpoví snadno. - „Založením jsem romanopisec, to připouštím,“ píše autor sám už na straně jedenáct. „Mám zvláštní zalíbení v dlouhých románech, které umožní jak spisovateli, tak čtenáři ponořit se do příběhu natolik, že se z fikce stává téměř skutečný svět. Když má taková tlustá kniha úspěch, nedojde mezi spisovatelem a čtenářem jen k flirtu – oni spolu uzavřou sňatek. Když dostanu dopis, kde čtenář píše, jak mu bylo líto, když došel na konec Svědectví nebo Dallasu 63, cítím, že se ta kniha podařila...
Povídky (oproti tomu. Pozn. IF) vyžadují jistou akrobatickou obratnost a tu získáte, jen když budete do úmoru cvičit. Snadné čtení je výsledkem tvrdého psaní, říkají někteří učitelé, a je to pravda. Chyby, které se v románu dají přehlédnout, v povídce bijí do očí. Přísná kázeň je nezbytností. Spisovatel musí držet na uzdě nutkání pustit se po fascinujících vedlejších cestičkách, a držet se hlavní trasy... Lhal bych, kdybych tvrdil, že mi vždy vyhovovala přísná disciplína, která je u kratších literárních útvarů zapotřebí.“
Bazar zlých snů je osmnáct próz o délce do 56 stran a dvě básně - Kostnice a Tommy, nicméně i Kingovy zde přítomné verše mají epický charakter.
„Nikdy nepociťuji omezování svého talentu tak zřetelně, jako když píšu povídky,“ přiznává a sporu jistě nebude o tom, že jsou některé kratší „kusy“ z Bazaru slabší; podle mě třeba Posmrtný život. Přesto nejde o knihu-odkladiště odpadu, a nutno zdůraznit, že sem byly zapečeny navzdory názvu také texty ze snů dobrých, čehož příkladem jsou ryze humoristické Opilé rachejtle (str. 431-439).
„Ano, mám rád hororové příběhy,“ upřesňuje King, „ale také miluji detektivky, čistě napínavé povídky, námořní příběhy, vyloženě literární romány a poezii. A čtu a píšu rád rovněž příběhy, které mi připadají legrační, což by nemělo nikoho překvapovat, protože humor a horor jsou siamská dvojčata.“
V textu Blokáda Billy si navíc střihl i „baseballový“ horor a „nemusíte být námořník, abyste měli rádi romány Patricka O´Briana,“ připomíná v jeho úvodu, „a nemusíte být žokej – dokonce ani sázkař - , abyste měli rádi detektivky Dicka Francise.“
A co je pro Stephena Kinga této knížky mimo jiné typické?
Bezesporu to, jak velmi se do jeho příběhů propíjí pronikavá láska k literatuře a mnoha jiným spisovatelům, kterým přečasto salutuje či vzdá jiný hold. Snad nejvíc je tohle patrné v příběhu Ur, který původně vznikal na komerční zakázku Amazonu a jako reklama na „Kindle druhé generace“, přičemž právě Kindle a volná četba z internetu tu jsou i předmětem zápletky!
Zmiňme ale i Smrt sepsanou „se vzpomínkou na Elmore Leonarda“, příběh Batman a Robin mají spor vytvořený „pro Johna Irvinga“ a ryze carverovskou story Premium Harmony. O Carverovi přitom King (opět úvodem dotyčné povídky) píše:
„Každopádně mě ohromila průzračnost jeho stylu a krásné napětí jeho prozaické linky. Všechno je na hladině, ale ta hladina je tak čistá, že hned pod ní čtenář vidí celý živý vesmír... Ano, ten muž byl opilec, ale jeho styl byl jistý a srdce veliké.“
Další z povídek nazvaná Herman Wouk stále žije připomene pak mimo jiné i to, že v titulu zmíněný autor (*27. 5. 1915) se skutečně dočkal ještě vydání této Kingovy knihy a v tomtéž roce mu bylo sto; mezi námi přitom zůstává dál a dodnes a „četl dokonce jednu verzi této povídky,“ informuje King, „napsal mi milý lístek a dokonce mě pozval k sobě na návštěvu. Jako jeho dlouholetý fanoušek jsem byl nadšený. Už mu táhne na stovku a mně je šedesát sedm. Jestli se toho dožiju, mohl bych to pozvání přijmout.“
K další krátké próze Duna - inspirované strašidelnými slovy Omara Chajjáma o pohybujícím se prstu, jenž píše a píše, a když konečně přestane psát, nedá mu to a jen se jinam posune a píše opět, Stephen King palčivě dodá: „Ta povídka má jeden z mých velmi oblíbených konců. Možná se nevyrovná Srpnovému žáru od W. F. Harveyho - ten je klasika -, ale je ze stejného ranku.“
Jak dál připomíná, i za některými jeho romány přece stála silná inspirace četbou; tak například Rose Madder ne náhodou místy působí, jako by ji sepsal Cormac McCarthy. Odnepaměti však se nechává ovlivňovat i filmem, byť často pokleslým, a typickým příkladem toho zde zůstaly Nekrology - sepsané pod vlivem snímku Pohřbívám živé, v němž ovšem Kinga uspokojila jen první hodina. Do dneška si proto přeje, „aby někdo natočil remake a dotáhl jeho premisu, ze které vstávaly vlasy na hlavě, až do konce“.
Knížka Bazar zlých snů uvedená citací z písničky kapely AC/DC obsahuje před každou povídkou kratší či delší autorův komentář o vzniku díla a každá z tady umístěných prací je někomu věnována. Jistému Russe Dorrovi hned dvě: Zlý chlapeček a Zelený bůžek agonie, a text Pod psa pak Kingovu synovi, spisovateli Joe Hillovi. (A vzhledem k tomu, že King jeho úvodem tvrdí, že si naprosto nevzpomíná, jak na nápad k této povídce přišel, jak dlouho ji psal a dokonce ani na to ne, kde ji psal, ale i vzhledem k charakteru příběhu samého, lze přitom možná až pojmout podezření, že je prací Hilla samého; kdo ví.)
Kniha jako celek nakonec obstojí, nicméně nejvíc vám asi utkví šestatřicetistránková povídka Zlý chlapeček, již mám plným právem za jeden z vůbec nejhrůznějších hororů všech dob. I v rukou jiného dobrého autora by původní bizarní nápad (který nechá vzpomenout například na deziluze plné Twainovy úvahy o satanovi) působil jako šok, co však s ním za pomoci jedinečných detailů provedl pan King, vám může snad i zastavit srdce. A nechci přehánět, ale opravdu věřím, že kdyby napsal tuto povídku někdo u nás, může na ní v klidu vybudovat mnohaletou literární kariéru! Problém je ovšem v tom, že ji - takto dobře – naprosto nikdo napsat neuměl. A zde pozor a ještě než budete Zlého chlapečka číst, uvědomte si, že příběhy tohoto druhu již nikdy nevydrhnete z paměti. Také Chlapeček je pak jedním z těch děl o k smrti odsouzeném, které čeká mocně působící filmová adaptace, ba v tomto případě snad i celý seriál. Už Vykoupení z věznice Shawshank ostatně vzniklo z obdobné krátké povídky a Stephen King připomene přímo v Bazaru ženu, která při setkání s ním naprosto nevěřila, že tak útěšný příběh jako ten o Shawshanku také napsal. V Chlapečkovi však nevévodí útěcha, nýbrž ryzí bezútěšnost a tenhle příběh nechá vzpomenout nejenom na Kingův román Nezbytné věci, nýbrž i na Capoteho Ručně vyřezávané rakvičky, na Twainova Tajemného cizince či na filmovou sérii Nezvratný osud. Brrrrr!
A navíc autor horor umístil do souvislosti s písní Bad Boy, v níž hlavní vokál zpívá chraptivým a naléhavým hlasem - John Lennon.

Stephen King: Bazar zlých snů.
Překlad Linda Bartošková.
Pavel Dobrovský – BETA. Praha 2016.
472 stran. ISBN 978-80-7306-842-4
Foto obálky: knihydobrovsky.cz






18.08.2016 - Ivo Fencl