Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Dopis
Úvodník: Milánku, vzpomínej se mnou
Článek: Je pozdě a čas se nachýlil,
přesto musím Ti sdělit
co zažil jsem nedaliko odsud
když člověk se vydá cestou do lesů.
A protože jsi asi jediný
kdo si dovede toto i vše následující představit,
musím se na Teba obrátit, bratře.
Byl takový krásný letní den
tak jako tenkrát
když mívali jsme prázdniny.
Zavedla mne do nich ta cesta,
pravá lesní, ponechaná svému osudu,
jak tenkrát cesty v polích i lesích bývaly,
ale tato nebyla jen ledajaká,
prodírala se mezi polnostmi tam za farou
a jelo se po ní pak lesem
na tgěch pár bídných políček - za borem,
říkalo se tam V rudě.
Krajina nedotčená civilizací,
prosycená vláhou velkého rybníka,
plná mokřadů, hmyzu i ptactva.
Ta má cesta vede přímo do těchto krásných míst,
dívám se do jejich lokáčů plných pulců,
boří se nám do nich kola od vozu,
ani s tím volíci nemohou pohnout,
ale taky, ty jejich pohyby jak ve zpomaleném filmu,
a než udělají krok,
ještě se rozmýšlí zda vpřed či vzad,
aspoň něco, aby se neutrápili nudou.
To nám se stát nemůže,
stačíme ještě odskočit vedle do farského lesa.
Pořádnou houbu v něm sice nenajdeš,
ale ta záplava lišek.
To bude zase večer smaženice,
jak se na ní sbíhají sliny.
A kdyby ne, tak stejně teta již vaří brambory
a ve sklepě má kyselé podmáslí, jaká dobrota.
Jenže do večeře času dost,
musíme ještě zalít hroby,
aby macešky neuschly v tom vedru.
Letmo kolem nás projde slečna z fary,
asi cosi připravit v kostele.
Pan děkan nemá moc času,
snaží se udělat něco na polích,
možná zrovna stojí za pluhem, tak si ho pamatuji,
je postavou i založením sedlák,
nestydí se za to.
Jmenuje se Tomáš Lexa.
Jeho předchůdce byl pan děkan &Simánek,
vlastně můj křestní kmotr.
Zdědil jsem po něm to krásné harmonium
s hlasem andělů.
Cítím však ve vzduchu kouř,
asi někde na Vejhoně zatopili.
Ale to v Rudě nepoznáš,
tato arkadická krajina nemá vady,
nesmrdí čoudem ani se nepráší,
jen to trochu čvachtá v sítinách,
do kterých usedá vážka
ten vrtulník přírody.
Mrzí mě jak všechnu tu nádheru
člověk vnímá až dnes, po tolika létech,
když tenkrát jsme každou volnou chvíli
věnovali rokování o technických i válečných strojích
ve stylu pana Julese Vernea -
jako správní kluci.
Bohužel tolik krásných věcí
zažíváme pak pouze ve vzpomínce.
Když naleznem tu správnou cestu,
která může být tak blízko
od našeho domu.
Stromy kolem svým vlhkým dechem
chrání před slunečním žárem
a nevadí ani lokáče bahnité vody,
hlavně když víme kam po té cestě,
do nejkrásnější krajiny mládí.
Těžko si pak srovnat v hlavě skutečnost,
že právě zuří velká válka.
Ale na nás jaksi zapomíná.
Dobře jí tak a nám ještě lépe.
P. S.
Co dodat?
Rád bych u Tebe evokoval podobné pocity.
Vždyť jsme vše uvedené prožívali spolu,
cítili tu vůni muškátů i kvetoucích lip.
Bohužel mezi ty chvíle a dnes
se nasulo tolik překážek,
jež nutno překlenovat.
Autor textu: Jan Alexander
Autor fotografie: leandrodecarvalhophoto, pixabay.com
28.10.2016 - Jan Alexander