Na prknech Národního divadla je Manon Lescaut ztvárněna historicky poprvé. Čekali jsme na ni sice dlouho, ale myslím, že to čekání za to stálo...
Už kvůli nádherným kulisám, které ode mne dostávají nejvyšší známku. Do obláčkového pokoje jsem zamilovaná stejně vášnivě jako Des Grieux do Manon. To především kvůli němu odpouštím tvůrcům i výjimku, kterou přece musí mít každé pravidlo. Zde se nechází v podobně nevkusného obrazu ženského klína, který v divákovi vzbuzuje nesouhlas - ale ano, krutě poukazuje na temnou stránku lehkovážné Manoniny povahy.
Zkrácené moderní ztvárnění Nezvalovu příběhu spíš pomohlo, než že by mu ublížilo. Zcela jinak pojatý závěr je pro mne sice trochu šokem, na druhou stranu i překvapením. Nevadí mi, přestože někteří jsou jím otráveni. Zklamáni. Já lituji jen jedné věci: že nesedím blíž jevišti. Z balkóna studuji kukátkem tváře a nevím, co sledovat dřív. O vůni kadidla se dozvídáme až z jiných recenzí, až na balkón cítit není. &Skoda. I když atmosféra Národního divadla zasáhne i na balkóny, stejný zážitek to není. Jeho sílu naštěstí umocňují Nezvalovy nádherné verše, kterými se dá proplout i se zavřenýma očima.
Manon je můj osud. Manon je můj osud.
Manon je všecko, co neznal jsem dosud.
Manon je první a poslední můj hřích,
nepoznat Manon, nemiloval bych.
Manon je motýl, Manon je včela.
Manon je růže, hozená do kostel.
Manon je všecko, co neztratí nikdy svůj pel.
Manon je rozum, který mi uletěl!
Manon je dítě, Manon je plavovláska.
Manon je první a poslední má láska.
Manon je dnes i Nezvalova historie.
Manon je čas, který nám život pije.
Manon je jemnost polibku a erotický dech.
Manon je síla zármutku, zbytečný náš spěch.
Manon je... všecko!
Zdroj fotografií Patrika Boreckého: Národní divadlo
Vstupenky: nejbližší představení