Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Láska



Úvodník: Ptala jsem se všech. Všech lidí okolo sebe. Co je to láska? 

Článek:
Některé ženy mi tvrdily: „Je to věrnost“. To byla odpověď těch žen, jenž byly zklamané nevěrnými muži. Pochopitelně. Nemám jim to za zlé, a ani jim to nemůžu mít.

Jiné říkaly: „Je to jen o chemii a pak už je to jen zvyk“. To je verze žen – feministek. Jiné odpověděly: „Prostě ho beznadějně miluješ.“ To byl příklad přesně těch žen, které věřily v pohádky. Na ten šťastný happy end jako je ve všech romantických amerických filmech.

Ptala jsem se i mužů. Co je to láska? Jejich odpověď byla pro ně typická. Stručná a hlavně praktická. Tak jak muži bývají. Říkali mi: „Je to mít rád a být s tím člověkem“. Žádné odpovědi se neshodovaly. Ptala jsem se dál, protože jsem neznala odpověď. Nevím kde ji hledat… Nenajdete ji v nejlepších dílech největších myslitelů světa, ani v žádné naučné encyklopedii…

Ani ta nejromantičtější rocková balada nedokáže přesně definovat, co je láska. Definice lásky není. Nejvíce mě však zarazilo, když jsem se po okolí pátrala po té odpovědi, kterou jsem tak moc chtěla znát, když se mě na to zeptal dotazovaný. Když mi vrátil otázku a zeptal se mě. Mě. Mě se zeptal, co je to láska.

Přesně jsem věděla, že není odpověď. Kdyby přeci existovala, někteří lidé by se v odpovědi shodovali. Jejich odpověď by se pak mohla ohodnotit body či známkou jako ve škole. Ale nikde nebyla odpověď. Nikde nebylo hodnocení. Ale až se mě někdo zeptá ještě jednou, co to je láska, definovala bych ji, jako ticho. To ticho, když mi muž, jenž je neodolatelným gentlemanem, chytne v naší oblíbené kavárně za ruku a najednou všichni zmizí. Neslyším ani kávovar vařící moji oblíbenou kávu. Vidím jen jeho. Slunce prosvituje do kavárny, ve které jsem já a ten výjimečný muž.

Definovala bych lásku jako nervozitu. Nervozitu z těch dlouhých pohledů, kdy se snaží přečíst moji duši. Přečíst celý můj životní příběh, aby mi pomohl vyléčit jizvy na duši. Dlouhé, hluboké pohledy, kdy znervózním a uhnu pohledem.

Definovala bych lásku jako smích. Jako ten moment, kdy se smějeme věci, kterou chápeme jen my dva. Nikdo jiný to nechápe a my se smějeme na tolik, až začneme plakat smíchy. A on přidá nějaký ten vtip. Protože má rád jak se směji a ještě víc má rád ten moment, kdy mě může víc a víc rozesmát, až nemohu popadnout dech. Já pak odcházím s úsměvem od ucha k uchu, kráčím si po ulici s úsměvem a nakazím všechny kolemjdoucí.

Lásku bych definovala jako nostalgii. Vzpomínky. Přesně ty věci, které mi připomenou jeho úsměv, oči, gesta… Věci, jako je plakát před supermarketem, jenž má upoutat moji pozornost, abych si koupila daný produkt. Já si přitom vzpomenu, jak mi vyprávěl o výletě, na kterém byl s kamarády, držel v ruce mobil, kde měl veškeré fotografie z výletu, na sobě svoji oblíbenou košili, která však byla rozepnutá a pod ni triko. Pamatuji se, jak se u toho usmíval. Pak ta písnička. Písnička, tentokrát od jeho oblíbeného interpreta. Když ji slyším, zastaví se mi srdce a jsem zpátky v jeho autě. Jedeme a okolo nás jsou všude jen kopce. Já se rozhlížím. Pamatuji si ten pocit. Seděla jsem vedle vysněného muže, v autě, projíždějící tou nejkrásnější krajinou a v rádiu hrál ten song…  Byla jsem šťastná. Cítila jsem se v bezpečí, tak jako nikdy jindy. Cítila jsem se krásná. Byla jsem tak moc spokojená a to i navzdory tomu, jak moc jsem byla zmrzlá.

Láska je pro mě stesk. Je to ten pocit být s tím člověk. V dobrém i ve zlém. Kdy při jízdě v autobuse, koukám z okna, ve sluchátkách mi hraje motivující hudba, ale mě je stejně mizerně. Den nestál za nic. A vědomí, že jedu domů, kde večer budu usínat sama, mě děsí. Stýská se mi po jeho úsměvu. Nejvíce ze všeho po jeho úsměvu. Chybí mi ještě víc, když můj den nestojí za nic. Chybí mi optimismus.

Lásku bych definovala jako strach. Strach dotknout se ho, protože nevíte, jestli teď chce. Strach z toho, že milujete moc. Strach z toho, že milujete, ale nejste milováni, ačkoliv okolnosti hovoří jinak. Strach z toho, že to byl jen sen. Strach z toho, že uděláte něco špatně, že špatně něco řeknete anebo, že vám ta nová halenka nebude slušet. Prostě strach. Součástí definici o lásce je i ta hranice konce. Ten pocit, když stojíte na pokraji svých sil. Jako kdyby, jste stáli na útesu. Nikdo nikde. Jen vy. Sami. Stojíte na kraji útesu a nemáte sílu udržet balance ani se ničeho chytit. Nikde není nikdo, aby vám pomohl. Bude to on, komu budete volat, až vám bude mizerně. Až vás někdo srazí na koleno, je to on, komu to toužíte říct. A to je ta poslední část mé definice o lásce. Protože ten člověk, který je vaši láskou, bude stát za vámi. Za vámi na kraji toho útesu a nedovolí vám, abyste spadli.

Zdroj foto: pixabay.com, autor Rony Michaud


25.03.2017 - Adéla