Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Rammstein in Paris – recenze



Úvodník: Punc neobyčejnosti vyrazila 23. březnu 2017 světová premiéra takřka pět let netrpělivě očekávaného záznamu dvou koncertů německých bouřliváků Rammstein, odehraných v pařížské aréně Bercy. Dle odvážných slov režiséra Jonase Akerlunda mělo jít o neopakovatelné umělecké dílo a jedinečný filmařský počin, nad kterým se (nejenom) fanouškům zatají dech. Pravda anebo prázdná slova?

Článek: Zachytit genius loci koncertů jedné z nejzajímavějších kapel současnosti, industriálních Rammstein, je pochopitelně výzva. Fantastická hudební show plná pyrotechnických hrátek, impozantních ohňových „výstřiků“, ale i výstřiků naprosto jiných, se už v minulosti dočkala několika záznamů na DVD, nicméně, co do uvedení do kin zažili Rammstein letos svoje další poprvé. Moje pocity letitého fanouška, tím spíš člověka, který oba koncerty v Bercy absolvoval, jsou po zhlédnutí filmu značně rozporuplné.
 
Francouzi jednoznačně patří mezi nejnáruživější fanoušky Rammstein vůbec. Jejich oddanost kapele doslova vhání slzy do očí, tím spíš v momentech, kdy sborově zpívají, pro ně jistě krkolomné, Lindemanovy texty, a to vše s důležitostí přednesu národní hymny. Měla jsem možnost zažít koncerty po celé Evropě, ale nikde jsem nezažila takové nadšení a emoce jako v pařížské Bercy. Pokládám proto za velkou škodu a velké mínus, že záznam cíleně eliminuje takřka jakékoliv záběry do publika. Ať už šlo o rozhodnutí kohokoliv, žádné jiné koncerty, vyjma snad Nimes, neukazují tak dobře, co Rammstein dělají s jindy nenápadnými, solidně působícími lidmi, jakým způsobem dokážou uvolnit jejich nejniternější emoce. Síla koncertů v Paříži tak v Akerludově díle zůstává naprosto nevyužitá, nepočítáme – li záběry na tisícihlavý dav, které však mohly být natočeny stejně tak třeba v Praze.
 
Tisková zpráva vydaná těsně před uvedením Rammstein in Paris do kin naznačovala, že cílem záznamu je především zachytit show Rammstein „takovou jaká skutečně je“. Tomu měly napomoci záběry hned z 30 kamer. Ve výsledku jsem ale měla často pocit, že z množství natočeného materiálu šla hlava kolem i samotnému režisérovi, který se často nechal strhnout a snažil se do záznamu nacpat snad všechno, co mu v tu chvíli přišlo, že by za to stálo. Jenže, méně bývá často více. Jestliže mi nevadí, resp. líbí se mi Akerlundův klip Ich Tu Dir Weh, hodinu a půl trvající film ve stejném duchu – tj. střih za střihem -  mě už neoslovuje. Některé písničky, především v první polovině, byly tak přestříhané, že jsem nedokázala ani pořádně vstřebat, co mi režisér na plátně ukazuje. Pravidlo 3 sekund coby minimálního času pro diváka, aby dokázal záběr zachytit, jakoby Akerlundovi nic neříkalo a tak po nějaké chvíli mix tisíce záběrů začíná solidně uspávat, což je u Rammstein skutečně na pováženou. Místy jsem měla také dojem, jakoby se režisér bál, že když chaotické střihy nebudou dostatečně rychlé, nedokáže vyjádřit drive jednotlivých songů. Ty si ale samozřejmě bohatě vystačí samy…
 
Co jsem si naopak užívala byly všechny zpomalené záběry, detaily na emocemi podbarvené obličeje jednotlivých členů kapely. Záznam začal být snesitelnější od momentu, kdy kapela přešla železný most zpět na malé pódium mezi diváky. Za vrchol jednoznačně považuji Ohne dich, které opravdu zachycuje to, co jsme v Paříži zažili, stejně jako konečnou Fruhling in Paris, možná trochu nešťastně odehranou za závěrečnými titulky, při nichž už mnozí z kinosálů odcházeli.
 
Poměrně nepříjemným překvapením pro mě byla kvalita obrazového záznamu, která často nezvládá jemné kontrasty. Celkově na mě film často působil až dojmem amatérsky natočených záběrů, a to, ve srovnání s tím, čím internet disponuje, velmi průměrných. Co na Rammstein in Paris naopak velmi oceňuji, je výborný zvuk celého záznamu. Na ten ovšem potřebujeme odpovídající audiosystém a ten většina kin, která v ČR koncert nasadila, jednoduše neměla, což je v tomto případě takřka klíčové.
 
Ve finále se ztotožňuji s názorem, že Akerlundův počin možná až zbytečně podtrhuje staré známé vtípky a show na úkor geniální hudby a textů, kterými si kapela podmanila svoje první fanoušky. Ohňová show samozřejmě nemůže chybět, na druhou stranu, detailní záběry na nahou zadnici klávesáka Flakeho během písničky Buck dich možná opravdu kapelu do jisté míry až zbytečně degradují.
 
Podtrženo sečteno, v porovnání s předchozími video záznamy tak Rammstein in Paris rozhodně nestavím na pomyslný piedestal, ale ani nezatracuji. Jako první vizuální seznámení s kapelou nicméně stále preferuji záznam z Nimes, Live z Berlína a ve finále také dokumentárně zpracovaný Rammstein in America. Možná se nedočkáte rozeklanného jazyka páně Lindemanna. Na druhou stranu možná pochopíte, proč by za tuhle kapelu tolik lidí po celém světě doslova dýchalo.

Hodnocení: 70%

PS: Rammstein in Paris si už nyní můžete, v několika různých edicích, předobjednat v Rammsteinshopu na http://www.rammstein.de. Předpokládané vydání bude v květnu 2017.

foto:jonasakerlund.com

27.03.2017 - Kateřina Sovová