Jeho Bod Omega stihla Lucie Mikolášková přeložit pro BB/art už v roce jeho newyorského vydání (2010) a tehdy mi to specificky postmoderní dílo, jehož redaktorem je zkušený Viktor Janiš, bez problémů uniklo. Přečetl jsem je ale konsternován letos a jen tedy připomenu, že se zde autor inspiroval už dost starým nápadem jistého Douglase Gordona Čtyřiadvacetihodinové Psycho, což byla inovace postavená dosti jednoduše na krajně zpomaleném promítání klasického Hitchockova filmu z roku 1960, které trvalo právě jeden den. Nato bylo možno začít s produkcí nanovo. Hloupost? Jak pro koho. V létě 2006 se tento dlouhý film stal kuriózní součástí expozice Muzea moderního umění v New Yorku.

Byl to extrémní experiment a psali o něm mnozí, nicméně jenom Don DeLillo vytvořil skutečně regulérní reportáž románovou a nelze popřít, že ji napsal dobře, ba v intencích Trumana Capote, který by mu ze záhrobí snad i zatleskal. Ale není to vše a DeLillo není „troškař“. Výsledkem jeho úsilí rozhodně nebylo žádné nové Chladnokrevně, i necítil svůj výkon jako dostačující. Udělal ho tudíž jenom úvodem a závěrem jakési dovnitř (i do vyprahlé pouště) zapuštěné beckettovské prózy existenciálního střihu, možnosti jejíž interpretace umocňují konotace s šokujícími pohledy na zpomaleného Anthony Perkinse.

Co by tomu všemu asi řekli už zesnulí Robert Bloch (autor původního a literárně nijak hodnotného románu) či Alfred Hitchcock? Inu, Bloch se toho dožil, pokud vím, a věc schválil, ale Hitch se asi obracel v hrobě. - Sám se bohužel nedokážu bránit pocitu, že DeLillo sice skutečně píše bravurně, ale tady už za hranou samoúčelné bohorovnosti.

A stará dobrá rada „interpretujte si sami“? Jistěže i zde obstojí, nicméně jedna ze zrovna tak regulérních interpretací může dle mého názoru znít následovně: „Ve zpomalení ve skutečnosti nevynikne nic. Izolace a kontemplace mohou být pustými floskulemi a jen symfonií bez barev. Význam mají, ale jen jako doplnění Batesových sekvencí okolo.“
Jiní, pravda, interpretují někdy až šokující DeLillova díla (jako Padající muž či právě Bod Omega) co štkající přitakávání momentálnímu světovému vítězství násilí, před kterým jako by nebylo úniku. A před kterým umělec není s to zavřít oči, takže i staré Psycho nově odhalí jako „tenkrát zrychlenou“ předpověď soudobého vzedmutí vražedného a sebevražedného terorismu.

A kdo je DeLillo? Není, řekl bych, pesimista a není ani optimista, ale umí čarovat a příběhy přesmoc nekonstruuje. Nevadí to. Naopak. Získal už medaili Williama Deana Howellse, National Book Award, Faulknerovu cenu za beletrii i Jerusalem Prize. Bez přestání jako by vnímal zlo coby cos takřka totožného s realitou a provokativně i rád staví osobnosti typu „zcela vyprázdněný spisovatel“ do zákulisních služeb sil tíhnoucích k armádě a válce. Zlo navíc registruje jaksi zevnitř a nemusí je ohmatávat jako mnozí. Podle mého názoru sice krutost přímo neobdivuje, nicméně splývá s ní. Asi vědomě, ale na tom nezáleží. Pro většinu čtenářstva to představuje totéž a je pro ně stejný, jako by zlo vzýval. Pro ty, co umějí dobře číst, je přitom i patrné, že zůstává odevzdán nevyhnutelnému konci světa a neskrývá se před tím světem (jako někteří). Česko oficiálně navštívil poprvé a naposled rok po vydání Bodu Omega a jelikož je „pouze“ spisovatel, nebyl tu nikým ani v nejmenším atakován či dokonce zavražděn (abych si zažertoval v jeho stylu). Přežil tu cestu a je to dobře, neboť spisovatelé jeho kalibru jsou vzácnější než modré azalky. Jejich dekadentní dech bývá ve skutečnosti obrodou, a to nejspíš proto, že píší, a nejsou třeba politiky.