Shůry dáno mi bylo, sestoupil mi z nebes několikrát. Já bláhová, slepě věříc v Jeho moc, byla bych ho na rukou do nebes nosila. V průběhu díla Jeho však již snovám v mysli přípravy na konstrukci rakety, která ho do vesmíru vystřelí nebo ho tam dřív sama vykopu.

 
Byl tu, ó, mocný. Stěny ložnice hladil, nejdříve tři dny, pak dnů pět. Za sedm dní svět, za pět dnů ložnice Čerbákový. Jeho čas přece relativní jest. Vidouc jeho dílo, které na rozích a hranách nedotčené bylo, pípla jsem prosbičku ve strachu z hněvu božího, zda by hrana mohla hranou býti. Zaslechla jsem hlas shůry: ,,Bych si s tím musel hrát, paninko!“ Nebe se zatáhlo. Vyhladím ti fankou ksicht do dokonalosti, prověřím Tvou nesmrtelnost. V mysli se k zeměpisu navracím a o nejvzdálenější planetě přemýšlím. Můžete si s tím hrát, prosím? 
 

Sestoupil mi také, když už mé hadry ze skříně volaly. Těsno jim bylo. A stále jest. Díval se On dotčeně, když chtěla jsem jistotu míti, že opravdu ke zjevení nové skříně své kroky směřovati bude. Vždyť jeho schopnosti nekonečné jsou, vodu ve víno promění. Hadry už se mnou nemluví. Zázraku ani po třech měsících učiněno nebylo. Abych v Něho věřit nepřestala, chlácholím se, že v parlamentu se třeba vyčerpal. Zprávy z míst oněch totiž mám a vím, že zázraku učiněno nebylo a ani osvícení dokonáno. Bůh ví, kdy bude.
 
Do Jeho mocných rukou jsem kuchyň svěřila. Vždy jsem si myslila, ze třímá-li Bibli s plánem kuchyně, nemůže se ničehož pokaziti. Do huby už nebylo co dáti, neb čas výroby se prodlužovat. Podpírala jsem se zkušeností, že i nekonečno konec má. Z nouze pokrmy studené jsme konzumovali. Biblí jsem mu před očima mávala několikrát. Měl plán vlastní. On, Bůh, ví nejlépe, co v Bibli stojí. Jeho pozadí jsem mnohokráte zkoumala. Ne, ještě nejsem ateista, věřím ve svůj namakaný kvadriceps. Dám to s rozběhem? Když měla být kuchyň dubovou deskou přikryta, pravda o nedotčenosti Jeho vyjevena byla. Člověkem jest. Žíly, tepny, krev. Krev na podlaze vylita byla. Pila promluvila. V zeleného mužíka se rázem proměnil. Pokorně se svěřil mocnějším, modrým světlem označeným, co pro Něho na čtyřech kolech přijeli. Boží soud. Boží mlýny melou. S Ním nám však naděje odvezena byla, že se ve dnech příštích nažereme.
 
Zjevil se mi také, aby koupelnu vyrobil. Sláma z bot mu čouhala, asi zbytky z Betléma. Ale věř a bude ti dáno. Nandal mi to. Žínku vzteky mačkám teď ve vaně pokaždé. Obklady jako by je bobr vohlodal. Jak se zjevil, tak i zmizel. Před obnaženou stěnu padla jsem na kolena jako před oltář, ruce k nebi jsem spínala. Proč, proboha? Hlas z nitra mého zvolal: ,,Ó, mocná, seber sílu. Víra. V sebe. V maltu, štuk a fanku. Jediné, co ti zbývá.“ Dokonáno. Vlastní aurou jsem si na stěnu posvítila. Osvícená! 

Koláž © Marie Zieglerová