Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - O agentu Bondovi
Úvodník: Bond: „Do you expect me to talk?" Goldfinger: „No, Mr. Bond, I expect you to die."
Článek: Blíží se premiéra už pětadvacáté bondovky, i listuji publikací Akta Bond (2009), jejíž náklad Mladá fronta svého času poněkud přehnala. Což pranic nemění na tom, že zevrubnější kniha o pověstném agentu 007 u nás nikdy nevyšla.
Její podtitul zní Neoficiální průvodce po dobrodružstvích největšího tajného agenta světa. Rozšířený a aktualizovaný a text otvírá výrok Oscara Wilda „je velice smutné, že dnes existuje tak málo zbytečných informací". Autoři Akt jej doplnily následujícími slovy: Člověk se konsternován ptá, co by Ian Fleming (tento dokonalý žurnalista, který se pohyboval mezi nejvýznamnějšími spisovateli literatury své doby) řekl na to, kolik nejrůznějších produktů dnes nese jeho jméno.
Následuje Bondovská chronologie. Lze tu souběžně sledovat data prvých vydání jednotlivých Flemingových próz a momenty jejich filmových a televizních premiér, k čemuž se druží seznam adaptací komiksových. I to však je autorům málo, a tak v tabulce zohlednily také výplody Flemingových píšících pokračovatelů. A jádro knihy Akta Bond? Vlastně neexistuje. Svazek sestává ze sedmi částí Akta 001 - Akta 007.
Akta 001 mapují svět bondovských próz a začínají třikrát už zfilmovaným Casinem Royale (1953). Opakovaně jsme pak u knih seznamováni se jmény hlavních zloduchů i ústředních „bondgirl“ a nikdy nechybí převyprávění děje. Zajímavější však jsou různé Poznámky a soupisy lokalit, v kterých se ta či ona kniha odehrála. V další části hesla zvíte, co nového je v příběhu vždy odhaleno o Bondově minulosti hlavního hrdiny, a následující odstavce Hračky pro kluky jsou o vynálezech do knih zapuštěných. Další oddíly se věnují různým Dvojsmyslům a takzvaně Povýšeneckým větám. Příklad? „Jakožto rasa nejsou Albánci krásou nijak proslulí,“ řekl Bondovými ústy Kingsley Amis ve svém románu Plukovník Sun. Daleko častěji se ale agentova povýšenost týká jiných pohlaví, takže třeba román Thunderball obsahuje tirádu vysmívající se řidičkám a v Srdečných pozdravech z Ruska Bond nekorektně říká: „Kdepak! Ani zdaleka nejsou všichni intelektuálové homosexuálové.“
V heslech o knihách a povídkách narazíte i na jiné památné věty. Jsou to ty, kterými se všelicí padouši s Bondem navždycky loučili v momentech, kdy si (krajně pošetile) myslili, že jej odesílají na věčnost. - Uvítáme i rubriku Je to jenom knížka. Vypichuje místa, v kterých bondovské universum poukazuje samo na sebe. Příklad?
V jedné knize Bondovi kdosi ukazuje Ursulu Andressovou! Jinde zná jeho šéf „M" knihy Iana Fleminga!
Každou kapitolu věnovanou bondovce v Aktech vždy také uzavírá poutavý výčet všelijakých chyb a nesmyslů. Například v románu Nejvyšší čas zabíjet (1999) od Raymonda Bensona zápasí Bond s kýmsi a klidně sebere střep zrcadla. Soupeře jím bodne. Ani v nejmenším se však nepořeže!
V Thunderballu zas vystupuje agentův přítel Felix Leiter, a to úplně komplet. Nebylo by na tom jistě nic zvláštního, nicméně v dřív se odehrávajícím románu Live and Let Die připravil žralok Leitera přinejmenším o ruku. V Muži se zlatou zbraní zase má Bond sto a jednu příležitost zlikvidovat titulního padoucha Scaramangu, a přece nikdy nic neudělá. Proč? Odpověď nelze vymyslet. Navíc... Flemingovi skoro nikdy a nikde neklapou časové souřadnice (ale to už je samozřejmě jen detail).
U každé bondovky najdeme v knize i oddíly Slabiny zloducha a Krutosti, což dokumentujme na Casinu Royale (a cituji): Poté, co byl zajat, je nahý Bond vsazen do proutěného křesla, z něhož byla odstraněna sedací část, a Le Chiffre jej bije po nechráněných genitáliích klepačem koberců. - Je to zřejmě nejsurovější pasáž, jakou kdy Ian Fleming napsal.
Po románech Žít a nechat zemřít (1954), který se měl jmenovat Závan pohřebního ústavu (The Undertaker´s Wind), a Moonraker (1955), pro nějž Fleming postupně přetřásal víc než pětici titulů včetně názvu Pekelný stroj, vznikly knihy Diamanty jsou věčné (1956), Srdečné pozdravy z Ruska (1957) a Doktor No (1958). V případě té poslední se Fleming přiznal, že se tu pokusil napodobit postavu doktora Fu Manchu z románů Saxe Rohmera.
Nato přišel s románem Goldfinger (1959) a se sbírkou Velmi důvěrné (1960), která vznikla především ze scénářů nikdy nerealizovaného amerického televizního seriálu James Bond. Tituly dvou zde přítomných povídek užily později bondovské filmy, které ovšem disponují úplně odlišným dějem. Jde o snímky Vyhlídka na smrt a Kvantum útěchy. Druhá z povídek je kupodivu celá napsaná stylem Somerseta Maughama.
Sama titulní próza Velmi důvěrné (či Jen pro tvé oči, chcete-li) sice zfilmována byla, nicméně do snímku je přihozen syžet z povídky Riziko. A poslední příběh sborníku? Je to Hildebrandova rarita, původně uveřejněná časopisem Today a jen částečně využitá filmem Povolení zabíjet. - Po těchto pěti povídkách vydal Fleming román Thunderball (1961), jehož zárodkem je - pro změnu - dnes zapomenutý příběh z pera jeho kamaráda Ernesta Cure z května 1959. Fleming z něj kdysi vytvořil filmový scénář, na kterém se ovšem podíleli i další tvůrci. Bondův autor přesto předělal výsledek téhle spolupráce na čistě vlastní román a zbylí autoři podali žalobu. „Vzhledem k tomu, že konečná dohoda byla předmětem řádného soudního řízení, nemůžeme ji dále komentovat,“ konstatují autoři Akt Bond. „Faktem nicméně zůstává, že po zdlouhavé právní bitvě to byl filmař McClory, kdo získal právo zpracovat Thunderball jako film. A taky že ano. Právě tímto způsobem se stal druhou verzí téhož podkladu snímek Nikdy neříkej nikdy. Ale ještě k původním knihám.
Roku 1962 Fleming napsal ve spolupráci s jistou Vivienne Michelovou velice netypickou bondovku Agent, který mne miloval. Tento román se úplně vymyká všem ostatním a není-li přímo zradou jejich ducha, jistě je naprostou anomálií v bondovském universu, která ničím nezapadá do tradičních schémat. V základě se navíc asi jedná o pravdivý příběh.
Tato bondovka je ještě k tomu vyprávěna v první osobě, a to ženou, přičemž stylově připomíná spíše drsné kriminálky Mickey Spillanea. Dokonce ani sám Ian Fleming nebyl nakonec s výsledkem spokojen a zuby nehty se proto bránil jeho brožovanému vydání. James Bond se v této netypické knize, která nikdy nevyšla česky, objevuje teprve po její první čtvrtině, což je poněkud pozdě. A tak si Fleming tenkrát počal sypat popel na hlavu a jednu dobu dokonce sděloval lidem od tisku, že rukopis není jeho prací a „našel ho doma na Jamajce na stole". Koneckonců, i to je možné. Brožované vydání se přesto objevilo. Ne ale dřív, než pět let po Flemingově smrti, a jediný prvek, který z knihy převzal stejnojmenný film, je známý padouch s ocelovými zuby.
Roku 1962 uveřejnil pak Fleming v Sunday Times bondovskou povídku Dech života, která ovšem knižně vyšla teprve roku 1966 ve svazku „Chobotnička a Dech života“ a měla se původně jmenovat Prst na spoušti. Roku 1963 následoval román V tajných službách Jejího Veličenstva, vydaný nejprve jen v omezené edici 250i autorem podepsaných výtisků. Jeho původní název měl znít Pekelné zvony. - Ještě téhož roku uveřejnil Fleming v ročence aukčního domu Sotheby´s bondovskou povídku Majetek dámy, ale nebyl s ní spokojen. Takže nepřijal žádný honorář. Ten příběh knižně vyšel teprve roku 1967, a to taky v knize Chobotnička. Jeho titul zatím není užit jako název žádného filmu, i když k jednomu pokusu už došlo. A děj povídky Majetek dámy? Točí se okolo manipulované dražby tzv. Fabergého vejce.
Roku 1963 vyšel poprvé román Žiješ jenom dvakrát alias „kniha přímo posedlá smrtí". Silně odráží tehdejší Flemingův zdravotní stav, nicméně titul je jiného původu. Jde o doslovný překlad slova gokubi, které Japonci užívají ve významu přísně tajné.
Roku 1964 následovalo uveřejnění skoro neznámé povídky 007 v New Yorku. Lze ji objevit pouze v americké verzi Flemingovy jinak nebeletristické publikace Vzrušující města, která je kompilací cestopisných reportáží pro Sunday Times. V Anglii ta zapomenutá povídka s Bondem poprvé vyšla teprve koncem roku 1999. - Vydání následujícího a opět poněkud slabšího románu Muž se zlatou zbraní (1965) už se Fleming nedožil, jako ani ne uveřejnění Chobotničky (1966). Ale následovaly další a další bondovské romány od R. D. Mascotta, Kingsley Amise a hlavně Johna Gardnera, který svou předlouhou sérii odstartoval knížkou Povolení obnoveno (1981). &Stafetu od něj převzal Raymond Benson, ale až roku 1997.
My ale příliš dlouho setrvali u první části Akt Bond, i všimněme si zbytku knihy aspoň v rychlosti. Část druhá je věnována filmům a začíná Doktorem No (1962). Struktura hesel je podobná jako v prvním díle, ale najdeme třeba i odstavce o scénách před úvodními titulky, o písních a reklamních upoutávkách. Připomenu jen dvě zajímavosti.
1. Christopher Lee alias Muž se zlatou zbraní Scaramanga byl Flemingův vlastní bratranec.
2. Povolení zabíjet (1989) se mělo původně jmenovat Povolení zrušeno (v originále Licence revoked), ale neprošlo to. Proč ne? Průzkum filmového studia odhalil, že většina amerických diváků nechápe význam slova revoked.
A jsme u třetí části. Věnuje se bondovkám v televizi a tudíž hlavně první verzi Casina Royale z 31. října 1954. Zloducha Le Chiffre tu hrál (Slovák) Peter Lorre a místo bití do genitálií sledujeme „korektnější“ mučení kleštěmi. Je cílené na prsty u Bondových nohou a surová realita této scény v koupelně je působivá. V televizi se ovšem pak Bondovi nevěnovali dalších čtyřicet let a teprve v září 1991 začali vysílat animovaný seriál James Bond Junior, který Akta Bond sice neprobírají díl po dílu (celkem jich vzniklo 65), ale stejně to dělají na můj vkus až příliš zevrubně.
Část Akta 004 sleduje komiksové Bondy. Jejich historie začíná rokem 1958. Pátý díl Akt je věnován počítačovým, ale i deskovým hrám na téma Bond a je to s podivem, ale první „deskovka" je kupodivu teprve z roku 1983. První hra počítačová, a to ještě pro Commodore 64, už z roku následujícího.
Akta 006 neboli Jemu podobní považují za nejfantastičtější kopii Bonda paperback Jima Hatfielda The Killing Zone (1985). Je to specifická kniha. Ve finále 007 umírá!
Ale nemylte se, román je v mnohém skvělý a existují dokonce názory, že byl oficiálními vydavateli původně a regulérně objednán, nicméně z nějakého důvodu jej odmítli.
Snad pro onu smrt? Stál si autor za ní? - Autoři Akt se ovšem přiklánějí víc k názoru, že se skutečně jedná jen o tzv. fanouškovské dílo. Proč? Tato kniha především nikdy nevyšla vázaně a vydal ji zcela izolovaný nakladatel. Krom toho využil její autor postav majora Gogola a Ani Amasové, které vznikly výhradně pro potřebu filmu, i kříží tím Bonda psaného s Bondem filmovým, což oficiální vydavatel zakázal.
Sami Lane a Simpson ostatně téhle „drzé“ knize ani nevěnovali samostatné heslo a stroze jen konstatují, že se hemží pornografickým násilím. Přesto museli uznat, že je dobře napsaná.
&Sestá kapitola Akt se také zabývá druhým zfilmováním Casina Royale (1967), ve kterém hrál Bonda David Niven, jinak Flemingův dobrý kamarád. Ian dokonce Davida navrhoval už pro první bondovský film.
Le Chiffre představoval v druhém Casinu sám Orson Welles a druhého ze zloduchů Woody Allen. Ten se navíc podílel na scénáři, to však i Peter Sellers či autor Hlavy XXII Joseph Heller. Vznikl tak vysoce kuriózní film typu „pejsek a kočička pekli dort", ale není tak špatný. Dozajista by dnes působil ještě lépe, kdyby Sellerse během natáčení hned dvakrát neutekl. Když se nevrátil podruhé (hlavně nemohl vystát Wellese), práce už nešlo do finále dotáhnout nijak moc rozumně.
Akta 007: Neviděný Bond jsou už jen závěrečným oddílem knihy, kam autoři řadí nerealizované první verze scénářů. V jedné takové zkouší Max Zorin změnit kurs Halleyovy komety, ale víc pozornosti si dle názoru Lana a Simpsona zaslouží „ztracená" bondovka Per Fine Ounce (1966) od takřka geniálního autora thrillerů (např. Řeka diamantů) Geoffrey Jenkinse. A taky „ztracený“ film Warhead (1977), nazvaný původně James Bond z Tajné služby. Nebyl realizován, byť nemusel být nezajímavý. Končit měl v nitru Sochy svobody, kde Bond odpraví Blofelda, jenž v soše má hlavní stan organizace SPECTRE.
Realizaci tohoto „odvážného“ scénáře ovšem zabránili právníci a dále také odchod Seana Conneryho.
Závěrem knížka Akta Bond připomíná i nikdy nerealizovanou filmovou verzi už zmíněné povídky Majetek dámy (1990), která se - klidně - mohla stát třetí bondovkou s Timothy Daltonem. O čem by byla? Přesně nevím, ale kdosi tu určitě měl mít snahu překazit předání Hongkongu Číně.
Akta Bond je skvělá kniha! Ale má to háček. Současně je i typickým příkladem toho produktu, který může být vysoce funkčně nahrazen svou internetovou verzí.
Interaktivní odkazy jsem při listování skutečně občas postrádal.
Pětadvacátá bondovka má mít premiéru napřesrok.
Andy Lane, Paul Simpson: Akta Bond. Přeložil Martin König. Mladá fronta. Praha 2009. 408 stran. ISBN 978-80-204-1790-9
16.04.2017 - Ivo Fencl