Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Plukovník Fawcett nejen ve filmu Ztracené město Z
Úvodník: Kniha Davida Granna (*10. března 1967, New York) se stala loni režisérovi ruského původu Jamesi Grayovi předlohou ke snímku Ztracené město Z, který právě vstupuje do českých multikin. Uspěl mi možná víc, figuroval-li by v hlavní roli kdys reálně žijícího geodeta, důstojníka a dobrodruha Percy Harrisona Fawcetta (1867-19??) skutečně Brad Pitt, jak bylo avizováno; nakonec jej však nahradil dost se mu vizuálně podobající britský herec Charlie Hunnam (*1980), známý mj. z adaptace Dickensova Mikuláše Nicklebyho (http://www.csfd.cz/film/20719-nicholas-nickleby/prehled/).
A „netáhne“ jako Pitt, nicméně v případě natolik konspiračního námětu, to zase tak vadit nemusí. Vždyť Fawcettovo zmizení se takřka už století řadí k nejpověstnějším legendám všech dob. I stálo to asi studiu za risk, ušetřit na honoráři pro hlavní hvězdu, a skutečně se možná nejedná ani tak o to, kdo Fawcetta hraje, jako o to, že v tomto filmu sledujeme právě osudy skutečného muže, jehož ostatky se však už sotva kdy najdou. Anebo snad... Jak to bylo?
Článek: Percy Fawcett si říkal Osamělý vlk a mj. sloužil v Africe a v Hongkongu. Těsně po přelomu 19. a 20. století pak mapoval džungle na Srí Lance. Od roku 1906 pracoval jako geometr v Jižní Americe a roku 1908 dostala jeho jednotka od bolivijské vlády za úkol vytyčit část těžko přístupné hranice s Peru. Právě tehdy plukovník uslyšel od indiánů poprvé o kamenném městě v džungli. Nikdy víc už mu nedalo spát.
Prosmýčil státní archiv v Riu a marné to nebylo. Objevil tzv. „dokument 512“ alias zvláštní zprávu z roku 1753. Portugalští dobrodruzi v osmnáctém století pátrali po ložiscích drahých kovů a dotkli se přitom kromobyčejně titánských zřícenin s podivuhodně širokými ulicemi, s náměstími a s gigantickými chrámy. Nebo snad mystifikovali? Stěží. Roku 1920 uspořádal Fawcett první expedici, avšak jeho průvodci neunesli její strasti. - Pět let nato opustil plukovník armádu a atak zopakoval za peníze Královské zeměpisné společnosti v Londýně. Cíl? Vytyčit v tzv. Zeleném pekle pomyslně či doslova legendární město „Z“. Je ovšem také možné, že důstojník jen propadl pofiderní vizi. A nebyl by první.
Bez zajímavosti není ani to, že v něm tu vizi vznítil jiný Angličan, muž krajně melancholické letory a disponující značnou fantazií: romanopisec Henry Rider Haggard (1856-1925). Právě Haggard totiž věnoval Fawcettovi čtvrt metru vysokou sošku z temného kamene, do které kdysi kdosi vyryl symboly. „Ta soška pochází z Brazílie,“ upřesnil tváří v tvář Fawcettovi známý autor mystických příběhů (včetně románů Ona a Doly krále &Salamouna), nicméně ten samý kamenný artefakt prošel taktéž rukama jistého psychotronika a dle jeho názoru pocházel z „velkém kontinentu nepravidelného tvaru".
Tedy z Atlantidy? Percy Fawcett se o to zase tak nestaral, když mířil do neprozkoumané části náhorní plošiny Mato Grosso, jak se jmenuje i brazilský stát, a nechával se slyšet, že miluje právě tamní „zelené peklo“. Rád prý putoval necivilizovaným a zcela zarostlým územím na jihozápadě Brazílie a kamsi do středu své mapy vetkl písmeno Z. Znova a znova současně pročítal zprávu portugalského cestovatele a pomocníky našel ve vlastním synu Johnovi a jeho kamarádovi, geologu Raleighu Rimmellovi.
20. dubna 1925 vypluli z Liverpoolu. Britská veřejnost se o expedici zajímala. Londýnský tisk informoval už o předchozích plukovníkových výpravách. Nyní dobrodruhy sledoval ještě intenzivněji. Prokazatelně putovali přes město Cuibá a zachoval se i poslední dopis pro paní Fawcetovou. Je odeslán 29. května 1925 z tzv. Dead Horse Campu.
„Nacházíme se na místě, kde roku 1920 pošel můj kůň,“ připomíná v dopise plukovník. „Dodnes tu zůstaly jeho vybělené kosti.“
Dál tvrdí, že prý získal nové informace o městě u jezera. Lže? - Tak či onak už jej nikdy nikdo nespatřil a zrovna tak zmizeli jeho mladí druzi. Fawcettovi bylo v tom momentě osmapadesát a hranice mezi realitou a fikcí se začala ještě víc zamlžovat. Další a další cestovatelé přinášeli historky o setkáních s „vychrtlým starcem pralesů“ a básnili: „Kráčel jsem džunglí a potkal ho na úzké stezce. Kdo jste? ptám se.“
Plynula léta a tyto mýty nabývaly stále bizarnějších rysů. „Setkal jsem se v džungli dokonce s modrookými dětmi a ony žily mezi indiány. I jejich matky byly indiánky, tři otcové se však jmenovali anglicky...“
Jedna záchranná výprava prý dokonce u jistého domorodého kmene objevila Fawcettovy věci a jistý švýcarský lovec vyhlásil, že roku 1932 hovořil v jedné vsi s mužem, na kterého se hodí plukovníkův popis. Člověk ze vsi se mu prý představil jako důstojník britské armády a věnoval &Svýcarovi pečetní prsten, který pak Fawcettova žena identifikovala. I známý britský romanopisec Evelyn Waugh (1903-1966) zpracoval jádro záhady, a to ve výtečné knize Hrst prachu (1934, česky 1936, 1976) a v povídce z ní po právu vyňaté a známé jako Muž, který měl rád Dickense. To už jsou sny, jistěže, ale nelze vyloučit, že plukovník skutečně objevil „své“ bájné město, načež se mu tak zalíbila tamní idyla, až se rozhodl zůstat navždy. - Ano, zrovna jako jiní ve fantaskním &Sangri-La.
Vraťme se však do reality. Královská zeměpisná společnost v Londýně financovala hned několik záchranných výprav a po zmizelém pátraly i stovky dobrovolníků. Vše marné. A roku 1935 navíc začala tvrdit jistá irská psychotronička (Geraldine Cumminsová), že od Fawcetta dostává „duchovní sdělení“. Dle nich objevil pozůstatky Atlantidy. „Teď ovšem leží a je nemocen. Co chvíli upadá do bezvědomí,“ tvrdila ona dáma a už po pár dalších zprávách se plukovník odmlčel.
Mlčení trvá. Snad jen v polovině dvacátého století bylo zdánlivě přerušeno. To prý Cumminsové oznámil vlastní smrt.
Raději však připomeňme, že si Fawcett během cest všiml zvláštního detailu. V nitru žádné ze starých budov Jižní Ameriky nejsou známky očazení od olejových lamp. Fawcett možná naivně soudil, že Inkové tudíž museli znát jiný způsob osvětlení. Nefungoval snad na bázi ultrafialových paprsků? I taková vznikla teorie, ale nepopiratelným faktem zůstává, že jeden osamělý blázen zasvětil hledání ztraceného světa celičkou druhou část života a existují skutečně náznaky, že v čase, kdy jsme v Evropě žili dosud barbarsky v oppidech, obýval vysočinu Mato Grosso (Hustý Les) národ se světlou kůží. Staré keltské slovo Hy-Brazil přitom znamená, a to je také zvláštní, právě Atlantidu.
Nedaleko řeky Orinoko pak skutečně žili zvláštní „bílí“ indiáni, jejichž hlavní město se jmenovalo Atlan! Předávali si navíc pověst o zničení své dávné vlasti, která ležela na obrovském ostrově „ve východním oceánu“. A plukovník?
Výprava zamířila k pohoří Roncador a tedy do míst, kam indiáni kladou hlavní z hned několika „svých“ vstupů do podsvětí. Sestoupil snad Fawcett skutečně „tam dolů“, a to nějakým tunelem? Anebo našel „druhou vlast“ u kmene Kalapalo a u pramene řeky Roosevelt? Pravdou je, že se celý život zabýval nadsmyslovými schopnostmi a šamanismem. Na osudnou cestu si ale možná měl vybrat i další a zkušenější druhy, vždyť jeho synu Jackovi bylo v okamžiku zmizení teprve dvaadvacet a Rimmel byl jen o rok starší. Rimmel dostal na starost fotodokumentaci, ale všichni tři měli před vnitřním zrakem ono „blahobytné“ město z mramoru - a snad i samo srdce El Dorada.
Zkazky o bájném El Doradu přitom rašily už od dobytí říše Inků brutálním conquistadorem Franciscem Pizarrem (1471-1541) a „tam někde“ na vnitrozemské straně And prý dodnes leží obrovský poklad. Je také pravda, že Portugalci objevili už v 17. století ve střední Brazílii „nevyčerpatelné“ doly na zlato, stříbro a drahokamy. Stojí však za legendami jen to?
Kdo ví. A je to kraj močálů, jedovatých pavouků, hadů, zvířecích upírů a nevyzpytatelných indiánů a ony údajné objevy tu vždy uskutečnili jen jedinci. A nezachoval se ani jediný záznam přesné polohy, až na výše zmíněné dokumenty z Národní knihovny v Riu. - Nu, a za Fawcettových časů (a to si taky uvědomme) ještě nebyl svět globální vsí, takže průzkum nitra kontinentů se v podstatě rovnal dnešnímu letu na Měsíc. A tam, uprostřed Měsíce či vlastně Brazílie, jejíž pralesy tenkrát nebyly ani zdaleka vyklučeny, se i za bílého dne dalo pohodlně zmizet beze stopy. Což se i stalo. Bohužel.
Dne 20. dubna dobrodruzi odešli z Cuiabá a okolo 20. května pobyli v Baccairi u řeky Verde. 29. 5. psal plukovník zmíněný už poslední dopis z Tábora mrtvého koně a uvedl:
Můžeme se dokonce umýt, ale kvůli hmyzu to musíme dělat svižně. Období je příznivé, noci velmi chladné a rána svěží. S polednem ale přichází horko a hmyz. Až do šesti večer se pobyt v táboře stává naprostým utrpením. Podle mých odhadů bychom se do týdne měli poprvé setkat s místními indiány; nebo možná do deseti dnů, ale jak pronikáme hloub na jejich území, oba průvodci jsou stále nervóznější. Průběžně se budu snažit připravovat zprávy s nadějí, že se mi je podaří poslat po indiánech.
Píše i o Rimmelově raněné noze a zmiňuje „obrovský“ vodopád. Zpočátku se však nikdo ani moc nedivil, když se poutníci odmlčeli. Vždyť i sám plukovník prohlásil, že ho džungle pohltí „nejméně na dva roky“. Období úplně beze zpráv se však protahovalo a roku 1927 potkal inženýr Roger Courteville ve státě Minas Gerais (součást Brazílie) zarostlého, dlouhovlasého šedesátníka v safari klobouku a košili. Muž seděl u cesty a nohy měl obaleny moskyty.
„Ti si vás vzali na starost?“ prohodil inženýr.
„Ubohá zvířata. Jsou přece hladová,“ pozoroval stařec letargicky vlastní nohy.
V Londýně vyvolal Courteville tou zprávou ke svému překvapení senzaci; zprávu otiskl i list Královské geografické společnosti a do roka byla americkou tiskovou kanceláří zorganizována první záchranná výprava. Vedl ji britský námořní kapitán (a horolezec) Georg Dyott.
Z Tábora mrtvého koně šli k nejbližší řece a hle, našli mosazný štítek té londýnské firmy, která Fawcettovi dodala zásoby. Visel na krku dvouletému indiánovi kmene Anauqa. Dítě prý ho získalo darem, ale jiný indián měl (snad) nataženy plukovníkovi kalhoty. Ale pak místní vyrukovali s následující verzí:
„Tři bílí muži pokračovali přes naše území a ještě pět dní jsme pravidelně pozorovali kouř ohňů, pokaždé vzdálenější. &Sestého dne už nehořelo nikde nic.“
„Proč si myslíte, že už ne?“ zajímalo Dyotta.
„Zmasakrovali je naši sousedi z kmene Suya.“
Načež domorodci začali vymáhat od Dyotta dary, a to tak vehementně, až byl rád, že unikl. Vyšlo mu to ale teprve pod rouškou noci a roku 1930 hledal Fawcetta i mladý žurnalista Albert de Vinton. Jeho stopy však mizí v té samé vsi domorodých Kalapálů, kde se kapitán Dyott marně rozkoukával, a Vintonova výprava se propadla stejně tajemně jako plukovníkova.
Roku 1932 sdělil pak (výše už zmiňovaný) švýcarský lovec Stephan Rattin na britském konzulátu v Sao Paulu, že indiáni Fawcetta „stále ještě“ vězní u řeky Tapajós. Jak na to přišel? V jedné domorodé vesnici prý narazil na nahého bělocha, který se prohlásil právě za britského plukovníka, a Rattina úpěnlivě prosil, aby vyhledal jistého majora Pageta, který ho „jistě osvobodí“. Rattin prý tehdy Pagetovo jméno vůbec neznal, ale dotyčný existoval. Fawcettovi totiž pomáhal financovat expedici.
A „vězeň pralesa“? Prý Rattinovi ukázal prsten a jeho popis umožnil paní Fawcettové říct, že podobný její manžel vždy nosil. Nicméně mladší z plukovníkových synů Brian otce dle Rattinova popisu nepoznal. A Rattin? Vrátil se, aby plukovníka osvobodil sám, a „nikdo pak o něm už nikdy neslyšel“.
Roku 1933 vedl Virginio Pessione další expedici, a to k řece Culuene. Nahlásil tři bělochy žijící „už pár let“ u indiánů kmene Aruvudu a mladý Jack Fawcett se dle té verze oženil a „má modrookého syna“. Roku 1934 však opakovali ten samý podezřelý příběh i dva američtí misionáři Guiley a Halveson. S tím, že se udál u indiánů kmene Kirikuru, a téhož roku se za Fawcettem vydala rovněž výprava kapitána Morrise a francouského etnologa Louise Mallepina. Tři roky o ní svět nic nezaslechl, načež „našli“ indiáni Morrisův deník.
Výpravu dle všeho 28. 6. v noci zrádně opustili průvodci, když už předtím nějaký čas tvrdili, že dál nepůjdou, protože dál žijí duchové. „Jak dlouho jsme sami bloudili v džungli?“ stojí v deníku. “Měsíc, týden nebo rok? Stálý soumrak pralesa nedovoluje rozlišit noc ode dne a my ztrácíme poslední síly. Jsme v zajetí neznámého kmene, žijeme u tajemných bílých Indiánů. Mají v úmyslu odvést nás ke svému hlavnímu náčelníkovi do kamenného města, které se prý blyští a září jako slunce.“ A záznam končí v září 1934 následovně: „Zůstávám stát na prahu tajemství, ale dál přesvědčen, že nezahynu-li na zimnici, spatřím brzy plukovníka Fawcetta.“
Navzdory všem těmhle ztrátám pátrání neustala a roku 1935 podnikli sourozenci Patrick a Gordon Ulyattové hned dvě expedice na Mato Grosso. Tamní sběrači kaučuku jim o Fawcettovi, jak jinak, opět vyprávěli. Běžela však léta a roku 1943 realizoval expedici rovněž novinář Edmar Morel. Osobně se setkal s náčelníkem kmene Kalapos Izerarim a ten se po krátkém váhání přiznal k zavraždění všech tří mužů!
Nato Morel vypátral hocha jménem Dulipe a označil ho za plukovníkova vnuka. V Sao Paulu se však ukázalo, že jde o „obyčejného“ albína.
Fawcettova rodina se ovšem nevzdávala a Brian, který už řadu let pracoval v Peru, otce hledat nepřestal. Ale plynula desetiletí a kde nic, tu nic. Teprve roku 1953 uveřejnil Brian otcovy paměti a plukovníkův osud se v průběhu let pokusilo objasnit minimálně třináct výprav. Zmizelo či zemřelo přitom okolo sta lidí a také výše zmíněná Cumminsová měla následovnice. Kupříkladu vcelku uznávaná jasnovidka St. John Montagueová prý plukovníka viděla v křišťálové kouli.
Po jeho stopách i stopách Morisoých putoval rovněž Orlando Willas-Boas, jeden z největších znalců pralesních indiánů, a ten dospěl už počátkem padesátých let k závěru, že Fawcetta zahubily divoké kmeny v okolí řeky Xingu, přítoku Amazonky. Orlando sestavil i následující příběh:
Během sjíždění Kulis?vu sebrali zřejmě peřeje Fawcettovi dary pro indiány a byla to jen těžko zanedbatelná složka nákladu. Dál se poutníci prosekávali. Sice došli ke Kalapálům, ale vyčerpáni. Indiáni zrovna vedli válku se sousedy &Savanty a Žaruny. Krátce před Fawcettovým příchodem prošli bohužel a ke vší smůle okolo osady dva bílí sběrači kaučuku, načež byla ves ihned napadena právě &Savanty.
Kalapálové pak hledali a chybně našli souvislost mezi přepadením a sběrači. Taky dostali z Fawcetta strach. Navíc je zklamal, když neměl dary. A Fawcett udělal ještě jednu chybu. Odmítl přespat v náčelníkově domě a Kalapálové tak došli k absurdnímu závěru. Běloši jsou od &Savantů naočkování nemocí. Nazítří odpoledne proto všechny tři hosty zavraždili. Mladíky hodili do řeky a Fawcetta zakopali.
Dyott tam přišel až za tři roky a na nic nepřišel. Ale Boasovi prý indiáni roku 1951 už přece ukázali místo, pod kterým prý leží Fawcettovy kosti. Ty byly vykopány a putovaly do Londýna k plukovníkovu synovi. Ouha ale. Zásilka se vrátila.
Rodina neměla zájem. Boas tedy bednu poslal podruhé a nechal kosti odborně prozkoumat lékaři. Fawcett byl identifikován a Boas opět zkusil kontaktovat Briana. Marně. A tak to chodí. Rodina na záhadě vydělávala tolik peněz, že se jí odhalení nehodilo do krámu.
V roce 1998 navíc i náčelník Kalapálů Vajuvi popřel, že kosti vykopané Villasem Boasem patřily Fawcettovi, a prohlásil, že kmen neměl se zmizením cestovatele nic společného. Britský cestovatel a dobrodruh Benedict Allen téhož roku ještě k tomu uvedl, že skutečné kosti našel sám, a roku 2004 uveřejnil The Guardian zajímavou hypotézu televizního režiséra Mishy Williamse, jenž studoval plukovníkovu pozůstalost a dospěl k závěru, že se Fawcett ztratil „schválně“. Udělal to prý proto, aby založil teosofickou komunu pátrající po „božských" psychických silách“. Ale nechme už teorií a připomeňme aspoň pár česky vydaných knih, které se osudem záhadného pátrače nechaly inspirovat.
Už roku 1934 vyšla u nás publikace Ztraceni od Texe Hardinga s podtitulem Po stopách plukovníka Fawcetta brazilským pralesem. Přeložil ji překvapivě básník Jan Zahradníček. Nejde přitom, zdá se, o beletrii či mystifikaci, ale o skutečné vzpomínky jakéhosi muže, který se plukovníka pokusil najít.
Ani on však neuspěl, takže si na konci pamětí očividně mnohé přibásnil. – I známá ruská dvojice sci-fi autorů Michail Jemcev a Jeremej Parnov sepsala ovšem Poslední cestu plukovníka Fawcetta (česky 1968 s doslovem Miloslava Stingla) a nalistujete tu i další pozoruhodné pasáže z plukovníkova deníku. Ale ukončeme již tuto vzpomínku, a to úryvkem, který asi charakterizuje onoho hrdinu Jižní Ameriky a nyní i biografů nejlépe:
„Ze čtyřiadvaceti let manželství jsme s ženou byli jen deset roků spolu.
Čtyři roky jsem byl na vojně, deset let v pralese, ale nevzpomínám si, že by mi to někdy vyčetla.“
24.04.2017 - Ivo Fencl