Tisk článku ze serveru Rozhledna - Webmagazin.cz - Vzpomínky muže ze člunu



Úvodník: Zdeněk Jirotka, dejme tomu, je typickým autorem jedné knihy. Saturnina. Za kanálem La Manche i na světě je na tom podobně Jerome Klapka Jerome (1859-1927), autor Tří mužů ve člunu (1889), a nabízí se otázka, co dalšího od něj si přečíst, nejsme-li literární badatel. I jen druhá polovina Tří mužů na toulkách totiž už není "ořechovým", ba ledaskoho zklame. Přesto se najdou prima knihy téhož mistra. A to? Deník dvou poutníků (1891, česky 1992), tři díly Lenochových myšlenek (1886-1905), autobiografický román Paul Kelver (1902) a neprahnete-li pak po břitké legraci, nevynechejte Klapkovy strašidelné povídky, Nájemníka z třetího patra (1907) a román Oni a já (1909). Ten je koneckonců i značně vtipný. Ale i Jirotka napsal ještě třeba Muže se psem a ani v těchto dílech, které jsme právě vyjmenovali, nepřekročil Jerome svůj stín. A ač je i plodným autorem desítek esejů a celkem padesáti knih a dramat, musel až do smrti tolerovat následující dovětek nakladatelů na svých obálkách: „Od autora Tří mužů ve člunu.

Článek:
Nicméně jeho autobiografie (1926) za čtení stojí a máme šanci to od letoška zjistit i v češtině. Konečně tu vyšla, k devadesátému výročí tvůrcovy smrti, a je překvapivým čtením.

Jak to? Jerome Klapka Jerome prožil dětství na hraně chudoby a rád je srovnával s dětstvím Dickensovým. Co víc, v Kelverovi i zde tvrdí, že se s Dickensem jednou potkal v Hyde Parku.

Zprvu poněkud ostýchavý Jerome Klapka utrpěl pak i jisté trauma propojené s matčinou smrtí a léta letoucí se cítil až nebezpečně a podivně osaměle. Do smrti také zůstal až mimořádně uzavřený a jako řada humoristů zkrátka nebyl ryzí optimista, to věru ne. Ba píše (str. 31): Z East Endu čiší zlověstnost, neodbytná hrůza, jakou nenajdete nikde jinde. To příšerné ticho jeho vyčerpaných ulic! Ty popelavé tváře s neživýma očima, které se noří ze stínů a jsou ztracené. Z tohoto prostředí, v němž jsem strávil své dětství, jsem si patrně odnesl svou melancholickou, zádumčivou letoru. Dokážu vidět humornou stránku věcí a užít si legrace, když na ni přijde, ale ať se podívám kamkoliv, připadá mi, že v životě je vždy víc smutku než radosti.

Tři muži ve člunu vznikly poté, co se JKJ oženil s Georginou, už tehdy maminkou pětileté Elsie, která pak (a je tu další neštěstí) zemřela v pouhých osmatřiceti letech (1921). „Bylo pro něj charakteristické se oženit se ženou ve svízelné situaci právě kvůli té situaci a ne navzdory ní,“ tvrdí Joseph Connolly, Jeromův životopisec. „Ale není zřejmé, zda sám nějakým způsobem napomohl Georgininu rozvodu s prvním manželem – jistým panem Harrisem -, neboť nelze zjistit, jak dlouho žili ona a Harris odděleně předtím, než se na scéně objevil JKJ. Jisté je, že Georgina měla v úmyslu se provdat za Jeroma hned, jak to bude možné, neboť rozvod sám (a požádala oň právě ona) nabyl platnosti 12. června 1888 a za Jeromea se provdala o pouhých devět dní později, když jim oběma bylo dvacet devět let.“

Sám Jerome vzpomíná, že zprvu neměl v úmyslu psát humorně a nikdy si nebyl vlastně jist, zda je skutečný humorista. Svět se mu ani nezdál tak veselý. Usmyslil si však jednoho dne, že sepíše „příběh řeky Temže. Z nějakého zvláštního důvodu to tak ale nevyšlo.“ Proč ne? Právě se vrátil z líbánek a měl prý pocit, že „všechny starosti světa pominuly“. Zničehonic se cosi v jeho psychice posunulo a neměl náhle žádnou potíž s humorným odlehčením.

Kniha byla zprvu uveřejňována na pokračování v Home Chimes a psal ji v bytě v Chelsea Gardens, k němuž vedlo pro hosty únavných 97 schodů. „Ale výhled za ty stupně stál. Měli jsme kruhový salon samé okno, až vyvolával dojem majáku.“ Z něho shlíželi na Temži a přes Battersea Park na kopce v Surrey. Za dva pokoje, tři ložnice a kuchyni přitom platili nájem 14 šilinků týdně a ještě si mohli dovolit služku! „Za těch časů jste byli při třech stovkách liber ročně relativní boháč,“ vzpomíná.

A výlety člunem po Temži? Jedním byla svatební cesta, ale už předtím byly Jeromovou kratochvílí, takže mohl do jisté míry jen zapsat, co mu utkvělo. A jeden z mužů z člunu Harris se sice možná jmenuje podle prvního manžela jeho ženy, ale jeho skutečným vzorem byl někdo úplně jiný; jistý Carl Hentschel, jehož otec do Anglie uvedl technologii fotoleptání a umožnil tím otiskovat v novinách fotografie!

Dá se říct, že Hentschel změnil povahu žurnalistiky, ale „tehdy byl ten proces tajemstvím a mladý Carl i otec, poté co zamkli zadní dveře do kuchyně s stáhli rolety, dlouho do noci míchali v tyglících.“ Carl pak rodinný podnik přetavil do velkého koncernu a „my si mysleli, že skončí na postu londýnského starosty. Ale válka ho srazila na kolena. Byl obviněn z příslušnosti k německému národu, ačkoli byl ve skutečnosti Polák. Ale konkurenci se tím nabídla šance a chytila ji za pačesy.“ S druhým z mužů ve člunu Georgem, pozdějším bankovním manažerem, se spisovatel původně scházíval jen kousek od čítárny Britského muzea zvané „Klubu chudých studentů“ a v neděli ráno jezdívali často všichni tři vlakem do Richmondu.

Temži jsme zpočátku mívali téměř sami pro sebe, ale rok co rok na ní bylo rušněji a vyplouvat jsme začali až z Maidenheadu. Anglie oněch časů ovšem byla země, kde se stále úzkostlivě dodržoval den klidu, a když jsme proplouvali kolem lidí s košem a oděni v módních svetrech, často bučeli.“ Co víc, jednou před ně zničehonic dopadlo na kolena i děvče z Armády spásy - a začalo se modlit.

Podnikali i třídenní až týdenní výlety a „vždycky mi připadalo,“ poznamenává JKJ, „že trojice je ta správná společnost. Dvojice upadá do jednotvárnosti a čtyři a víc lidí se štěpí do skupinek.“

Později se v jejich pánské trojici vydali na cyklistickou výpravu až do německého do Černého lesa (skutečně nezapomeňme, že jeden z nich byl Němec, ač skutečně ne špión) a odsud vzešli Tři muži na toulkách, v USA známí jako Tři muži na kolech. U našich západních sousedů byla ta kniha oficiálně uznána za školní četbu!

„Další rok jsme vandrovali po údolí horního Dunaje,“ pokračuje JKJ. „I z toho by byla zajímavá kniha, ale byl jsem v té době zaneprázdněn psaním her. Ona výprava ovšem přetrvává ve vzpomínkách jako nejlepší ze všech.“
Ta další je vedla do Arden. „Už tak zajímavá nebyla, Carl, který měl plné ruce práce se šplháním do starostovského křesla, později dezertoval a třetím do party se stal Pett Ridge, který se mezi nás kvalifikoval svatbou s jednou z Carlových sester.

Jediné, co jsme Carlovi měli za zlé, bylo, že se nikdy nepřevlékal... Přidal se k nám na pěší túru po Tyrolsku a pochod po Bretani, a měl na sobě stejné svršky, v nichž jsme ho naposledy viděli, když se po londýnském Strandu ubíral do Garrickova klubu: žaket s elegantní vestou, šedé páskované kalhoty, kozinkové boty se zapínáním po stranách (jak je tehdy nosili jen ti nejlepší lidé), sněhobílou košili s límečkem, tečkovanou modrou vázanku, měkký plstěný klobouk a rukavice z hebké jelenice. S Pettem Ridgem jsem jezdil na saních ve Švýcarsku. Jezdil jsem s ním ve člunu. Jezdil jsem s ním automobilem. A vždy měl na sobě tytéž věci. Tak se objeví i v den posledního soudu; jsem si tím jistý. Z úcty k tribunálu si jen možná vezme černou vázanku.“

Ale vraťme se. Tři muži ve člunu přinesli Jeromovi slávu i peníze, dodnes vycházejí ve značných nákladech, ale kdyby se objevili jen o šest let později, přinesli by mu ještě daleko větší bohatství. Takhle si totiž přišel na velký výdělek jen „americký pirát“.

JKJ tedy zbohatl jen napůl a v letech 1892-1897 dokázal vydávat hned dva časopisy. Jeho pozdější vzpomínky jsou pak zajímavé i pohledy na další osobnosti. Tak třeba na génia hrůzy Arthura Machena, manžela to Jeromovy přítelkyně, na sportovního Arthura Conana Doyla a jeho švagra Ernsta Hornunga, na G. B. Shawa či W. S. Gilberta, na politiky Theodora Roosevelta a Lloyda George, na Rudyarda Kiplinga, pohádkáře Joela Chandlera Harrise, na H. G. Wellse, Henry Ridera Haggarda, Thomase Hardyho, Brama Stokera, Breta Harta, Izraela Zangwilla, Robereta Louise Stevensona, Oscara Wilda a mnohé další, dnes méně už známá umělce, jako byl třeba prozaik Anthony Hope či Marie Corelliová. Jak ovšem Jerome postřehl, psaní svědčí spíš chudoba, takže mnozí „nadějní“ autoři, ve které on sám nevěřil, skončili s tou bláhovou činností, když „nešťastně“ zbohatli. Příkladem takového je i kvalitní povídkář W. W. Jacobs, který sice psal i zajištěn, ale extrémně, opravdu extrémně pomalu a laxně.

Povahy dalších zase byly až příliš specifické, a tak třeba šlechtice a autora Petra Pana označuje Jerome ve vzpomínkách jako nejmlčenlivějšího muže, jakého poznal. Barrie byl džentlmen navíc až extrémně ostýchavý a třeba nakladatel John Hare jej původně považoval za blázna. „Jak jsem jen mohl tušit, že ten hlupák je génius?“ zuřil později.

Jerome Klapka Jerome, jak se už nedočteme v jeho textu, zemřel na následky těžkého úrazu, načež vdova, žena až otrocky mu oddaná, zničila většinu jeho deníků a dopisů. I vzpomínky Čas mého života ovšem řeknou dost. Přesto vždy jen to, co říct chtějí, a třeba o jeho nevlastní dceři je tam jediná a ještě vágní zmínka, a to v až děsivém kontrastu s celičkou přehršlí zmínek o jeho dceři vlastní.

Úvodem doplnil knihu už zmíněný Jeromův životopisec Joseph Connolly, který napsal už dříve i životopis Pelhama Greenvilla Wodehouse
.
Jerome Klapka Jerome: Čas mého života. Přeložil Milan Žáček. Vyšehrad. Praha 2017. 256 stran. 16 stran fotografických příloh. ISBN 978-80-7429-802-8

Ukázka
Nejúspěšnějším hostitelem při těchto dnech otevřených dveří byl Douglas Sladen. Na jeho recepce v Addison Mansions, které se konaly od půl jedenácté do úsvitu, musela chodit polovina prominentů uvedených v seznamu Kdo je kdo. Uměl vás skvěle představit, když v pěti šesti větách shrnul vaši profesi, názory a obecnou povahu, a poté vám stejně informace sdělil o vašem spolubesedníkovi či spolubesednici. Vždy věděl, jakých zločinů a pošetilostí se má vystříhat a na jaká nadání a přednosti by bylo vhodné při rozhovoru poukázat.
Vědci nám sdělují, že se blíží doba ledová – že dříve či později bude nyní mírné pásmo opět pod ledem. Ovšem v dané chvíli se zdálo, že míříme jiným směrem. Jak to?
Za mého mládí byly závěje na londýnských ulicích něčím zcela běžným. Mosty bývaly naprosto neprůchodné, dokud na nich neprorazila cestu armáda metařů. Vídal jsem saně, jak se s cinkajícími zvonky ženou po Embankmentu. Jednoho roku jsme šest týdnů v kuse bruslili. Na jezírku Serpentine to žilo a v Lambethu přešel Temži muž i se psem. Mlhy za těch časů vypadaly jako mlhy a pamatuji se, že jedna trvala přesně týden. Na Charing Cross a Hyde Park Corner za ní hučely plynové signalizace a z druhé strany ulice vypadaly jako vzdálené majáky. Své služby vám vnucovali světlonoši, mávající hořícími pochodněmi, a náboženští fanatici chodili nikým nespatřeni tam a zpátky a chraplavě prohlašovali, že nastal konec světa.


Foto obálky: megaknihy.cz




07.08.2017 - Ivo Fencl