Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Nahoře měli mejdlo



Úvodník: Pozor! Tím "nahoře" není rozhodně myšlena naše současná politická scéna. Je to vlastně trochu "černý humor" a je to podle skutečnosti, jen malinko vyšperkované.

Článek:
Potkal jsem nedávno spolužáka „z průmky“ a shodou okolností za současného přispění tehdejší vládnoucí dělnické třídy i spolubojovníka při dvouleté obraně naší vlasti. Stalo se  dokonce i to, že jsme byli u stejného útvaru a kupodivu i ve stejném družstvu.

Zašli jsme „na jedno“ a probrali jsme všechny ty chlapské záležitosti. Začali jsme pochopitelně tou vojnou, i když i na škole se staly zajímavé příhody. Probrali jsme, jak už to tak bývá, i ty tři holky ve třídě, což byl rekord, protože jsme chodili na „strojárnu“ a tam se holky moc nehrnuly. Trochu jsme si to vynahradili ohodnocením v hospodě přítomných dam a když jsme byli u té vojny prohlásil kamarád:

„Už tehdy, když nás povolali na vojnu společně, jsem to měl brát jako zvláštní znamení a pochopit, že už v tu dobu nahoře chlastali a k tomu brali bůhví co.“

Chvíli trvalo, než si všiml mého nechápavého a asi i přiblblého výrazu a reagoval:

„Zíráš jako tele, ale pochopíš za chvíli. Představ si, měl jsem mobil se zámkem na otisk prstu. Asi jsem se nějak zapotil nebo pršelo, už nevím, ale ten prevít po třech marných pokusech telefon odemknout, odmítl spolupracovat a zablokoval se. To byl malér, protože jsem v tu dobu měl docela dost aktivit a samozřejmě i spoustu kontaktů. Nic jednoduššího než zajít k operátorovi a požádat o odblokování. „Operátor“ prohlásil, že žádný problém a odběhl do zákulisí. Za chvíli se vrátil s odblokovaným telefonem a s informací, že je všechno v pohodě, při tom odblokování museli vymazat všechny mé kontakty, ale to je maličkost, jistě mám zálohu. Zálohy nemaje, měl jsem chuť přeskočit ten pultík a „operátora“ inzultovat. Naštěstí už jsem na to neměl sílu a byl jsem „ve smrti“ … co já teď budu dělat, jak se spojím s mými známými, mezi kterými byly i nějaké ty přítelkyně… no, ožral jsem se jako krahulík. Druhý den po několika pokusech zlikvidovat kocovinu jsem si řekl, no a co, když mne bude někdo potřebovat, zavolá a kontakty si postupně obnovím, takže pohoda. Byl právě den, kdy jsem musel zajít do školy na zápočet z ekonomiky, a tak jsem vyrazil. Po delší době jsem našel určeného asistenta a požadoval jsem od něho zápočet. Ano, pane … Procházka říkám … Aha, momentík . ale pane Procházko, já vás tady na seznamu nemám. Zase se o mne pokoušely mdloby jako při léčení té ranní kocoviny a měl jsem pocit, že vlastně neexistuju, ale po předložení indexu a několika dotazech mi pan „asák“ ten zápočet milostivě udělil. Samozřejmě to nebylo všechno, následovala po cestě domů klasika, policajti a pokuta za rychlost. Naštěstí nechtěli dýchnout do trubičky.“

„Ty vole, a máš vůbec ještě občanku?“ zeptal jsem se soucitně.

„Debile“, dostalo se mi odpovědi a  následovala dlouhá pauza …

Po nějaké době Petr opatrně vytáhl peněženku s pouzdrem na doklady a chvíli na její obsah zíral:

„Vole, občanku mám, ale stejně je to na prášek.“
Celou akci jsme důkladně zapili a domluvili se na další týden …
 
V naší hospůdce si Petr dal kávu a na můj udivený pohled mne ubezpečil, že se nestal abstinentem, ale že má zase takovou podivnou příhodu, kterou určitě zase vymysleli „chlapi tam nahoře“.

„Představ si, dva dny po tom, co jsme byli na pivu, to se mnou na ulici seklo a nemohl jsem se postavit na nohy. Byl jsem střízlivý, odvezla mne sanitka do špitálu, napíchli mne na kapačku a druhý den ráno propustili s tím, že jsem asi přehnal nějakou pohybovou aktivitu. Jinými slovy něco jako šbquo;simulante, už nás neotravuj‘. Nedalo mi to a šel jsem se k doktorovi objednat na rentgen. Nedůvěřivě na mne koukal, proč jako chci nabrat nějaké to záření, ale potom podle hesla šbquo;náš pacient, náš pán‘ mi rentgen napsal. Představ si, že mi tam našli nějaký problém s plotýnkami a hnali mě na magnetickou rezonanci, která ten rentgen potvrdila, takže za měsíc jdu pod kudlu, prý se to musí operovat.“

„To je blbý“, říkám. Co jsem asi tak měl říct jiného.
    
Potom jsme se domluvili, že se Petr ozve po operaci a všechno to řádně proberem a samozřejmě oslavíme.
 
Po měsíci jsem se dočkal telefonu a Petr mi sdělil, že tedy má po operaci, zdá se, že je to v pohodě, jen ho trochu brní pravá noha. Musel jsem potom odjet služebně na delší dobu mimo republiku a po návratu jsem měl na telefonu zprávu:

„Jsem ve špitálu u Zuzanky, přijď se na mne podívat.“

Říkal jsem si, že je tam asi na kontrole a vypravil jsem se ho navštívit. Tedy nevypadal právě moc zdravě, ale kdo ve špitále vypadá zdravě, že?

„Tak povídej, říkám.“

„Budeš se divit“, vypadlo z něj, „ale tu operaci už mám za sebou po druhý.“

Jen jsem zalapal po dechu …

„Ono to se mnou seklo za pár dnů znova a tak zase špitál, kapačka, ale milostivé propuštění nepřicházelo, dostal jsem nějaké ty prášky na bolest a to se táhlo celý týden. Po týdnu mne převezli do té nemocnice, kde mi rovnali tu páteř. Cestu si nepamatuju, probral jsem se až druhý den, seděla u mne sestřička a na hubě jsem měl kyslík.

„Vy jste nás vyplašil, pane Procházko“, vypadlo z ní.

„Vypověděla mi, že mne přivezli skoro v bezvědomí a že celou noc kontrolovala, jestli ten kyslík zabere, nebo ne. To zase nahoře chlastali, informoval jsem ji. Zahleděla se na mne trochu nechápavě, ale pak si asi řekla, že není divu po těch útrapách, prášcích a problémech, když trochu magořím.“
 
Petrovi se toho ještě v dalších dnech stalo mnohem víc, ale tím nebudu čtenáře unavovat. Jako důsledek toho všeho vždy když se ráno probouzím, jsem omámen údivem, že se jsem se probral i ve svém požehnaném věku, zvedám oči směrem nahoru a říkám:

„Díky chlapi za každé nové ráno.“
 
Praha 15.srpna 2017

Foto: pixabay.com, Alexas


16.08.2017 - Zdeněk Pilný