Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Díl I. Asent



Úvodník: Vojenské lapályje Metúda Filgasa v Československéj ludovéj armádě

Článek: Metúd sa od svojich sedumnácti roků plahočíl od jedného dochtora k druhému. Ti ho proždárávali ze všeckých možných stran, aby zistili či ho povolať na vojnu lebo né. Všeci ho uisťovali, že s takýma diagnózama, keré připomínaly fest nabúrané auto, sa dostane najdaléj tak ke dveřám odvodovéj komísije.
No to býl pravý opak Metúdových dlúhodobých snů. Štyryadvacet hodín denně si vysníval, jak ve fajném zeleném oblečku tlápe po buzeráku a v rukách svírá vzor 58. Jedného dňa sa sny skončily a nastal veliký deň D, dy sa mělo odborně rozhodnúť či to bude khaki paráda lebo knížečka nebeskéj barvy.
Metúd sa jak pravý ogar z dědiny vyšňoříl do obleka a nastúpil cestu do města k asentu. Městští flútci na něho v sáli, de mjél asent probíhať, čučali, jak dyby přileťél z jinéj galaxie.
Po dlúhém čakání konečně předstúpil před komísiju v apartních červených trenkách s bílýma lampasama, keré mu byly tak akorát kúsek nad kolena. Dyž vedúcí odvodový dochtor pokývl, začala sestra předčítať chorobopis.
„Dioptrické brýle, jejichž síla je běžnými přístroji nezměřitelná…“
„Jsem toho názoru,“ ozvál sa Metúdúv ošetřujúcí dochtor, „že tahle úvodní diagnóza úplně stačí k osvobození brance Filgase od vojenské povinnosti.“
„Ale deže by, simulant je to,“ zavrčál hlavní vojenský dochtor. „Podívajte sa!“ Stanúl, vzal Metúdovi brýle a chystál sa na něm dokazovať svoje výmysle. V tem sa skrz mraky, skrz okno a skrz Metúdovy brýle prodralo slunko jak přes čočku obrovského teleskopa a dochtorovo oblečéní v ten moment zbľklo jak olympijská fakla. Metúd stál jak solný slúp lebo prd viďél. Enem cítil fajné teplo a čúl řvať dochtora, že ho všecko pálí. Potem mu dosi nasadil brýle a rýchlo ho vytlačil ven. Tak sa skončil Metúdúv prvý asent.
Podruh ho zavolali až za půl roka, dyž sa dochtor vrátil pozlepovaný z kliniky plastickéj chirurgie. Jak zmerčil Metúda, enem zavrčál. „Dyž s týma brýlama trefíl k asentu, trefí aj na vojnu.“ A sestra sa dala předčítať z chorobopisa dalej. „Vychýlená lopatka pravéj ruky.“
Dochtor vyskočíl, v očách blesky a nápise „uznať a odvésť“. Metúd sa ščastím ščúřil, dyž si to v dochtorových očách přečetl a už sa viďél v zeleném. No dochtor si to vyložíl tak, že si z něho robí čurynu, tož mu přikázal stúpnúť si do pozora, ruky v bok, dlaně v pěsť. A plnú silú mu dlaňú pleštíl po téj vychýlenéj lopatce. Vtem sa dostavíl ten samý reflex jak dyž šlápne na hrabě. Ruka sa Métúdovi vyvrátila a břink, dochtorovi rovno do ksichta. Byla z teho zlomenina lícní kosti, nosní přepážky a dva zuby gdoví gde. Tož ani včíl sa Metúd nic nového nedověďél.
Jak sa zjavíl u asenta po dvúch měsícoch, dochtor si brlontál pod fúsy a zuřivo zhlédal na Metúda.
Sestra četla: „Téměř nulový reflex v kolenou.“
„To je jasná simulácija. Včíl sem ho konečně dostál,“ vystřelíl dochtor zpoza stola. Začál Metúdovi oklepkávať koleno ze všeckých strán a fakt nic. Tož sa nasrál a zpředu do něho praštíl jak kladivem. Přímo doprostředka. A noha vyletěla takéj přímo doprostředka, ale dochtorovi mezi nohy. Ten sa svalíl a skučál jak smečka nadržaných vlkú. Potem začal jačať, že to je atentát a že dá Metúda zavříť. To už ale stanúl neurolog a dal sa temu zelenému mozkovi vysvětlovať.
„Kolego, uklidněte se. Tu diagnózu jsem určoval já. Podívejte, nikde nereaguje, pouze na tomto kousku a to velmi citlivě,“ ukázal mu to místo. Zvědavý dochtor si neuvědomíl nebezpečí, přistúpil a klepl do kolena. A noha zaséjc vyletěla mezi dochtorové nohy. To už ho ale moseli odvézť ke kolegom na psychiatrickú léčebňu.
Jak sa po dvúch měsícoch potkál s Metúdem, enem sa celý naježíl a zavrčál na sestru“ „Čtěte!“
„Slabé řitní svěrače. Při větší námaze vypovídají službu.“
„No jasné, jasné, parkráť sa posrál a myslí, že sa vyhne vojně,“ hulákal pološílený dochtor. „Vztyk! Zohnúť, narovnať, zohnúť, narovnať. No vidíte, zdravý jak rybička. Podajte mi ešče rukavicu.“ Natahovál si gumovú rukavicu, no jak sa otáčal, byla Metúdova řiť to poslední co uviďél. A to už natvrdo vyfasovál celu v blázinci.
Za nejaký čas Metúda postavili před mladého dochtora, kerý enem nazízl do chorobopisa a prohlásil: „Natrvalo neschopen.“ Metúd sa celý roztřásl a dal sa brečať.
„Sestro,“ pokývl dochtor, „odveďte ho do šatny a uklidněte jej.“
A jak ho v šatně obtúlala, aby přestal fňukať, tož sa Metúdovi nafúkly trenky. Sestra to ucítila a řekla si, že dyž uklidniť, tož ze všeckým co k temu patří. Jak mu stáhla trenky, tož sa skorem vyvalila, jak sa to na ňu vyvalilo. No hneď sa pustila do pomáhání. A dyž mjela sestra plné ruky práce a Metúd býl v tem najlepším, tož sa odhrnula plenta a všecko to ostalo dochtorovi na gaťách. Zrudl vzteky a enem procedíl mezi zubama: „Schopen, odveden!“



04.12.2004 - Radek Dolanský