Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Díl IV. - Metúd tankista
Úvodník: Vojenské lapályje Metúda Filgasa v Československéj ludovéj armádě
Článek: Na štábu říkali, že ti chybí lidi, tak ti jednoho posílám. Né, můžeš se spolehnout. Je dobrej. Za měsíc dostal do basy půl roty mazáků. Ale přeci jen jednu radu. Dej si bacha ať se nepotká s vašima manželkama. Co, že to je ten pravej důvod? Prdlajs! Tak si to užij. Čest.“
Metúd sa z kasáren vytratíl hneď zrána, aby sa nepotkál s velitelem a pomály sa štráchal k nádraží, přemýšlajúc co včíl s tolikým volnem. Vtem vedla něho zakvičaly brzdy, rozglábily sa dveře, vyletěly ruky a Metúd už sa válal po ženských stehnoch.
„To bylo jak v kapitalistickým filmu, co, soudruhu vojíne,“ smíla sa Anička a všecky štyry roby si vézly Metúda do vedlajšého města a tam si ho na hoteli hýčkaly celé tři dně. V pondělí, vyždímaného jak náčeňový hadr, ho odvézly polovicu cesty a po mocném lúbání posadily na vlak do jeho nového bydlišťa. Odpoledně sa hlásil na posádce.
„Člověče, Filgas, vy jste chlastal,“ řval po něm nový velitél.
„Prosím pjekně, nechlastál, súdruhu velitelu,“ mumlál Metúd a giglál sa jak špagát ve větru. Velitél mu okusíl dlaňú čelo a Metúd v ten moment fičal do špitála. A tož si prvých štrnácť dní u tankistů hověl ve špitáli. No zadarmo to takéj nebylo. Primářka, roba v najlepších rokoch, si při hlúbkovej kontrole všimla teho fest vercajka, tož ho dala ležať na izoláciju a každý deň ho prohlédala do poslednéj mrtě. A co přehlédla primářka, to sa s vervú snažily dohnať sestřičky. A že ich najednúc na tem odděléní dělalo….
Tož býl Metúd v sedmém nebi, dyž sa po štrnácti dňoch ocitl mezi samýma chlapama. Mazáci si ho nevšímali ani kútkem oka, lebo už dostali echo, co dokázal na předcházajúcej štaci. A že býl taký krpatý, rozhodly zelené lebeně, že bude řídiť tank. Po týdňu štúdyja, dyž mosela posádka opravovať polovicu kasárenských zdí a plotů, uznali, že Metúd řidičem tanku asi nebude. Tož ho poslali do opravárenskéj dílny. Po páru hodinách hlásil, že desi do motora spadl šrúbek. „Ser na to, však on zase někde vypadne.“
Nevypadl. V padesátikilometrovéj rychlosti sa tank zastavíl na fleku. Opřél sa ladně o lauf, kerý sa vytvarovál do profila teréna a ostal stáť. Celú posádku odvézli do špitála. Zaměřovač aj s řidičem mjeli pjekňunké modrofijalovožluté brýle otlačené od periskopů a nabíjač na čele otisklú nábojnicu aj s nápisem MADE IN CCCP. A tož Metúd zaséj skončíl ve skladě hader.
Jedného odpoledňa doprovázala velitela při obhlídce posádky jeho manželka Alenka. „Představ si,“ začál velitél, „že mi Josef poslal takového skřeta, levého na všechno a důrazně mne varoval, abych jej nepouštěl k důstojnickým manželkám. Nechápu to. Naschvál, pojď se mnou, ať se zasměješ. Zrovna zaskakuje jednoho vojína při basketu.“
Jak stálo družstvo v pozoru, všiml si velitél, že má Metúd trenýrky skorem na půl žerdi.
„Filgas, ty trenýrky nahoru.“„Súdruhu velitelu….“
„Říkám nahoru a nediskutovat.“ Tož si ich vytáhl nahoru a v tem mu to vykúklo z nohavice. Alenka sa začala hihňať a velitél zařvál: „Filgas, trenky jak byly.“
No enem co začali hráť, pověsíl sa dosi za Metúdovi trenky. To už sa Alenka nehihňala, enem s otevřenú hubú kulila oči. Jak to zmerčíl velitél, poslál ju honem chystať večeřu. Včíl už mu bylo jasné jak to myslél Josef s týma manželkama. „Co mi dnes uděláš k večeři, kočičko?“
„Kukuřičné lupínky, jogurt, pšeničné klíčky, kakao.“
„Perfektní! Už se nemůžu dočkat. A co budeš mít k papání ty?“
Pečené kuře, pomfrity, tatarskou omáčku, jako moučník buchtičky s krémem, sedmičku…“
„Prosím tě, zadrž. Je mi z toho zle. Tak ahoj večer.“
Druhý deň sa ozvalo klepání na dveře ve skladě. Dyž Metúd otevřél, vklúzla do vnitřku Alenka.
„Metúdku, volala jsem Aničce,“ zamrkala. „Tož poďte, už su na vás připravený od teho basketa.“
A tak slaďunko ubíhaly Metúdkovi vojenské dně. Jednúc sa Alenka přihrnula jak velká voda a rychlo, rychlo, že aj zapoměli zamknúť. Samosebú, že v tem najlepším… „Metúde?“
Súdruhu velitelu co si žádáte?“ Velitél sa podíval na nohavice a potem na Metúda.
„Já nové tepláky a ty novou posádku. A ty mazej chystat večeři. Co budu mít dnes?“
„Kukuřičné lupínky, tvaroh, mléko a pažitku,“ pípla Alenka a zmizela.
„Paráda,“ zamlaskál velitél a furt sa mlsno díval na Metúdúv poklopec.
„Metúde, kdyby ses nedíval jen po těch ženskejch, tak…“
„Súdruhu velitelu, já radši tu novú posádku. “Po hodině si ho dal velitél zavolať jak dyby sa nic nestalo.
„Máte 24 hodin volno během mé služby. A na bráně vás čeká návštěva.“ Čekala Alenka. Odvézla si ho dom, de byla u loža nachystaná videokamera a taký fajný foťák. Dyž viděla, jak Metúd čučí, šeptla: „Na památku, Metúdku. Video pro mňa a fotky proňho. Proto to volno,“ a schúlila sa mu do náručí.
25.12.2004 - Radek Dolanský