Zdá se ale, že tehdejší výuka neměla na mě příliš zásadní vliv, protože v současné době, kdy jsem snad možná už konečně dospěl, považuji jakékoliv náboženství za pouhou berličku při problémech nebo za pomocníka při omluvě nepatřičného chování. Navíc, historické prameny uvádějí, že téměř všechny válečné konflikty na zemi měly náboženské příčiny. Když někdy popustím uzdu své fantazii a představuji si, že jsem prezidentem zeměkoule, napadá mě, že bych určitě zrušil ne náboženství jako takové, víra v cokoliv nebo kohokoliv je každého věc, ale zakázal bych pod hrozbou přísných trestů projevy a propagaci všech existujících náboženství.
 
V té dřívější době jsem jako malý kluk pochopitelně věřil také na Ježíška, ale ani si nevzpomínám na odhalení skutečnosti, že o dárečky se starali moji rodiče, možná tety a ostatní příbuzní, ale nikdo jiný. Asi mě to nijak zvlášť nezasáhlo. Přesto bych rád doporučil všem dnešním dětem a dokonce i dospělákům, aby na Ježíška věřili, alespoň trochu. To je totiž tak.
 

V první řadě, v mém šbquo;požehnaném‘ věku nemám o Vánocích žádné iluze, i když je to hezký čas, nijak mě to nevzrušuje, ale ty poslední tak trochu moje bezvěrectví zviklaly. Jako kluk těsně před vojnou jsem se věnoval hudbě, měl jsem dokonce nabídku do tehdy oblíbeného divadla Semafor, na místo pianisty. Byl jsem totiž na vojně s pány Faktorem a Kopeckým, kteří vynikli autorstvím písně Schody do nebe a byli tehdy členy zmíněného divadla a já jsem i na vojně často vystupoval právě hrou na piano spolu s ostatními spolubojovníky. Tehdy jsem tu nabídku odmítl pro nedostatek sebevědomí, nevěřil jsem, že to zvládnu a vlastně dodnes si to vyčítám. V druhé řadě a to je novější akce, jsem o současném trendu procházek s holemi (Nordic Walking) byl do nedávna přesvědčen, že se jedná o pouhou módní vlnu a přiznám se, že jsem dokonce tento trend považoval, omlouvám se, za trapný až směšný. Jenomže i v tomto případě na mě došlo. Miluju procházky v přírodě od jara do pozdního podzimu a zdá se, že se na mé fyzičce přece jenom podepisuje věk, někdy totiž je problém dojít na poštu nebo do Alberta. Prostě málo přes zimu trénuju, jsem stařec nad hrobem, i když uvnitř nadržený puberťák. Jak to moje povídání souvisí k Ježíškem? Jednoduše.
 

On přece ví všechno, a tak jsem o posledních vánocích dostal pod stromeček kromě spousty jiných dárků i jakousi malou náplast na neúspěch v šoubyznysu, který jsem si zavinil sám, vlastní vinou, totiž klávesy. Úžasné, jsem stará škola a vlastnit klávesy, které nejsou jen monofonní jako byly dříve, ale dnes dokážou vyloudit i zvuky akordů a dokonce i různých nástrojů a podobné vychytávky, to je něco úžasného. Takže cvičím, jde to ztuha, ale určitě alespoň něco málo zvládnu. Ježíšek samozřejmě dobře věděl i o dalším mém malém problému, nedostatku pohybu, a tím k omezení možností mých pěších procházek. Co mi nadělil pod stromeček? Neuvěříte, ale byly to ony neuznávané, znevažované a mnou zesměšňované hole, pomáhající správnému procvičení při chůzi nejen nohou, ale celého těla. No, je to jako dnes všechno, obrovská věda, ale už jsem to vyzkoušel. Byla u prvního pokusu velká legrace. Chechtal jsem se jako kůň sám sobě každé tři kroky. Nevěděl jsem, jak nastavit správnou délku a když se povedlo, byl jsem rozhodnutý, že postřehnu-li při chůzi s holemi jen nepatrný náznak posměšku k mé činnosti u protichodících spoluobčanů bez holí, přerazím o ně s chutí ty moje nové, krásné a vychytané.
 

Oba ty nečekané dárky spolu s ostatními mě nejen překvapily, ale samozřejmě i potěšily a jak už jsem se zmínil, trochu nahlodaly moje tvrdé šbquo;bezvyznání.‘

Takže děti, vlastně i vy dospěláci, věřte na Ježíška, člověk přece musí věřit aspoň něčemu, jinak by se brzy v současném světě zbláznil.