Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - O knize Nikdyuš, která chtěla být nový Potter, ale nemá na to
Úvodník: „Pokud nejsi upřímná, rozhodná a statečná, pak nezáleží na tom, jak jsi nadaná.“
Z knihy Nikdyuš.
Článek: "Nikdyuš!" Takto nespisovně se jmenuje v překladu z angličtiny kniha představující marný, či do jisté míry marný pokus o „nového Harry Pottera“. Taky ten byl kdysi objeven Albatrosem, ale i jen slavný první jeho díl je poněkud delší než nedávná práce Australanky Jessicy Townsendové, zpracovávaná prý už scenáristou Drewem Goddardem.
Snad vám to nyní zazní jako rouhání, ale já sám bych Nikdyuš spíše nazval jakýmsi Hannibalem Lecterem pro devítileté – a jestliže si dílko přečtete, možná mi dáte za pravdu.
I máme zde vliv Potterův (a že už ovlivnil kdeco) a očividný vliv Mlčení jehňátek a zřejmě i dalších děl, jak už tomu bývá, ale žánrově stojíme na půdě regulérní fantasy. A čteme: „Nad oslavami se tyčil zčernalý Nebeský orloj. O půlnoci měl zblednout na barvu Nejprvnějšího dne věku – nadějnou bledě růžovou – a jaro Prvního roku přinese všem nový začátek. Večer byl jiný než všechny ostatní, a přímo nabitý možnostmi. - Pro každého, což znamenalo s výjimkou Morrigan Crowové. Její večer obsahoval jedinou možnost. Stejně jako všechny ostatní děti narozené v předchozí Nejposlednější den věku, přesně před jedenácti lety, měla zemřít, až hodiny odbijí půlnoc – jedenáct krátkých let jejího zavrženého života skončí a její prokletí se konečně naplní.“
Tolik tedy nová debutantka a my si teď spolu s ní představme, že některé, a třeba i ty nejroztomilejší děti, mohou být proklety, a to nejen nějak geneticky, a běda, celý jejich život už nepoběží až do dejme tomu jedenadevadesátého roku věku, ale jen k jedenáctým narozeninám. I přistoupíme-li na podobnou premisu, už nám nebude ani moc vadit, že se Nikdyuš malinko inspirovalo taky motivy slavné Kingovy Carrie anebo snad dokonce jistými prvky Wyndhamových Midwichských kukaček, ba televizního seriálu Wild Wild West (ó, ten pavouk, ó, ten obří pavouk!)
K věci však a děsivé prokletí ústřední hrdinky dozajista smí být chápáno i co metafora smrtící choroby, dejme tomu leukémie, anebo ještě spíš takové nemoci, na kterou ani sám doktor Robin Cook doposud nevynašel háček.
Titul knihy Nevermoore přitom je nejméně dvojsmyslný a krkavčí „nikdy víc“ (správně nevermore) sice ona statečná bezděky špitá (vždyť ví, že zesne v den svých jedenáctin), ale souběžně představuje Nevermoore i paralelní svět, jímž se dá vyvléci z tíže toho našeho. A co víc?
Navíc stačí i jen lesní stezička a následovati jistého kapitána Jupitera Northa. Vchod do světa Nikdyuš (jak to přeložil Vladimír Medek) totiž zná. Jenže ouha, možná ani to holčičku před skonem nezachrání a v oné paralelní rovině musí ještě soutěžit. Až jako by skoro lovila nějaké Foglarovy bobříky a věru že to „brnkačka“ není. A dokonce přitom dojde na jakousi pěveckou (ale nejen pěveckou) soutěž typu superstar. Běda, přeběda; nezvládne-li nebohá, co je záhodno, smrt ji přece pohltí.
A přeje-li si umříti jedenáctileté dítě? NIKDY NE!
Ale vidíte, přece může dojít i k takovým okolnostem, kdy je snad lépe nebýt, a malá Morrigana má pak slzy na krajíčku. Je inteligentní dcerkou kancléře jménem Corvus Crow (kancléře to „Velké Vlčiny“, toho největšího ze čtyř států Zimořské republiky) a příběh začíná tiskovou konferencí, kterou tatínek uspořádá před rodovým sídlem už po dívčině smrti!
Pak se teprve autorka vrátí, ač pouze o tři dni, a vylíčí nám momenty plné smůly, neštěstí a zoufalství, ve kterých holčička objevuje třeba i mrtvolku vlastního kocoura.
I Morriganina pravá maminka však je už rok mrtvá a Morrigana sama má „jednoduše“ předpovězeno, že do dalších 36 hodin odejde za ní.
A co je ještě ďábelštější? Většina katastrof a neštěstí v okolí i včetně požáru školy a krupobití či infarktů (ale i prostých zlomenin či zkaženého džemu) jest se samozřejmostí přičítána právě Morriganě. A není možná divu a obdobné věci jsou v té samé zemi draků a jiných oblud připisovány i mnoha dalším, obdobně postiženým dětem. I ty mají zemřít a působí to, jako by se blížil sám konec světa. Pro ně ostatně nastane a do katastrofy sice mělo původně uplynout tucet roků, jak se však ukazuje, bude stačit let jedenáct. Nu, a přestože se prokletého děvčete skoro každý i včetně učitelek bojí (ba i jen pohlédnout mu do očí), stává se Morrigana zničehonic oficiální dědičkou koncernu jistého Ezry Squalla, jenž prý ji vyškolí také v tom, „jak řídit těžbu, výrobu a celou říši“.
Anebo jde jen o vtip? Náhle to tak vypadá a zlem bombardovaná holčička má ke všemu i krásnou macechu jménem Ivy, která jen několik hodin před jejím už tak očekávaným „skapáním“ s klidem u večeře oznámí, že s tatínkem čeká nové miminko.
Opusťme ale příběh a konstatujme, že solidně konstruovaná kniha pokračuje celým sumářem zvratů a ještě stačí zafungovat co satira na principy našeho skutečného, třídně rozvrstveného světa i systémem často jen zdánlivě funkčního školství.
A jako satira na moc peněz i třeba pozadí všemožných charit. Vzývaná dnes demokracie totiž demokratická být nikdy dlouho nevydrží a jen tak bokem to autorka natře i sprejerům. Avšak politizující prvky jsou (asi naštěstí) v toku děje brzy pohřbeny a spíše alegoricky se zachycují kontury běžného života, v němž jistě potkáme i dobré a sympatické lidi, avšak rovněž ty, na které už za minutu zapomeneme. Také o takových osobách naše fantasy je. A... Ony, věřte mi, tu hypnotizují.
Propracovaný, stručný román Nikdyuš by autorce mohla - na první pohled se to aspoň zdá - závidět snad sama J. K. Rowlingová a nelze popřít, že se první části Harry Pottera vyrovnat snažil. Marně! A diskutabilní je i finále. Až příliš připomíná typické hollywoodské závěry.
Všimněme si ale ještě začátku. Již úvodní postavení děvčátka v rodině totiž až pozoruhodným způsobem rezonuje se smyslem Kafkovy Proměny a v další sekvenci románu přímo čteme: „Ale časem se prosadila skutečná hanebná povaha lidstva a lidé začali brát prokleté děti jako příhodné obětní beránky.“
Což přinejmenším tvrdí ústřední padouch, jehož by si měl v plánované adaptaci opravdu snad „střihnout“ Sir Anthony Hopkins. Až do hájenství filozofie ovšem kniha zabíhá v momentech, kdy rozkrývá, jak často jako lidé předěláváme příčinu za následek - a naopak.
Nikdyuš je pak i určitou odpovědí na dnes už klasické Bratry Lví srdce a taky Townsendové kniha může být útěchou mnohému smrtelně nemocnému dítěti. Stejně jako ta od Astrid Lindgrenové; nicméně tady se ani málo neotíráme o myšlenky na sebevraždu a kupříkladu možnost skočit z okna, byť rovněž Australanka fatálný skok z výšiny parafrázuje.
A abych to tedy neumně shrnul: Zatímco o něco snad talentovanější Lindgrenová si se sebevraždou v Bratrech pohrává, plošší a méně intuitivní debutantka Jessica Townsendová ji umně obkráčí. Lindgrenové „posmrtná“země Nangyala bude už navždy krásná, o to se nehádejme, avšak i spolu se mnou věřte, že Nikdyuš a „Svobodný stát“(okolo Nikdyuš ležící) zůstanou útěchou jakbysmet.
Jessica Townsendová: Nikdyuš. Zkoušky, jež podstoupila Morrigan Crowová
Z originálu Nevermoor: The Trials of Morrigan Crow (2017) přeložil překladatel Harry Pottera Vladimír Medek. Obálka a ilustrace Sasha Illingworth a Angela Taldone. Albatros. Praha 2018. 472 stran. Prolog a 26 kapitol. ISBN 978-80-00-05058-4
Zdroj foto: albatrosmedia.cz
18.06.2018 - Ivo Fencl