Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Jurský svět: Zánik říše



Úvodník: Film Jurský svět: Zánik říše napsali Colin Treworrow a Derek Connolly. Jak tomu v podobných případech už bývá, máme pocit, že jim producenti předtím vykreslili sadu obrazů, a právě je měla (skoro nutně) sledovat dějová linka. Pokud by ty optické iluze v novém veledíle série ze světa dinosaurů nebyly, možná by se Steven Spielberg nerozplakal, ale třeba by se i rozzlobil a připsal je sám; kdo ví.

Článek:

Pokud by to v tom filmu neuviděla má vnoučata, ale co má vnoučata, děcka světa celého, bublina našeho komerčního úspěchu by, věřte, plaskla,“ řekl, i když jistě jinými slovy. A snad má pravdu. Proč? Skoro na ničem jiném podobné spektákly nestojí a při jejich sledování je to patrné zřetelně. U aktuálního snímku (pátého pokračování úspěšné dinosauří série, jejíž první dva díly Steven Spielberg i režíroval) je onen výběr obrazů (a představme si je úplně staticky) mimo jiné i následující:
Muž si nevšiml obrovského dinosaura v temnu bouřky tam za sebou, protože se neotočil v momentě záblesku.
Explodující sopka žene stáda draků rovnou do ledového oceánu.
Obrovský dinosaurus chňapne vrtulník za provazový žebřík.
Netvor se svisle vymrští z vln moře a slupne mladíka pod helikoptérou zrovna v momentě, kdy se předčasně radoval, že přežil naprosto neuvěřitelnou eskapádu.
Hle, i dinosauři mohou mít módní přehlídku. Právě na jejímž základě si diváci v krámu snáze vyberou a objednají jejich malé makety.
Děvčátko bez problémů ovládá starý dům, který vypadá „jako z Harry Pottera“, a bez chyby šplhá po římsách a běhá po hřebenech střech.
Muž a žena (kteří jsou partnery) jsou uvězněni v kamionu s obří, lítou, slintající, ozubenou bestií, která je spatří a může je současně rozmačkat i sežrat.
Místo očekávaného malého dinosaura se z temnot sálu v domě vymrští holčička. Na tomto místě ale výčet utnu, protože jsem už i tak prozradil víc než příliš. Nedá se nicméně nepřeskočit k finálnímu, skutečně bombastickému obrazu, který byl asi ukraden z nějaké ztracené knížky pohádek bratří Grimmů: Zatímco nedospělá dívka umírá hrůzou pod přikrývkou v posteli, na střeše poměrně starodávného sídla se k ní chystá sešplhat gigantická saň. Ale (další obraz!) přichází v poslední chvíli (už dospělý) princ (anebo tatínek) a děvče zachrání. Vše výš líčené v druhém Jurském světě najdete a skoro bych věřil, že četné z těch vizí jsou vážně ze Spielbergovy hlavy. Ale vlastně na tom nezáleží. I kdybychom si ty obrazy namalovali sami ve snu, jsou naprosto v duchu původního režiséra (byť méně už původního autora Michaela Crichtona), který je tudíž prostě nemůže neschválit.
Co však se mi zdá ještě podstatnější je ten fakt, že jde víc anebo méně o zakleté archetypy, které spolehlivě trefí buďto naši „první signální“, nebo něco obdobného. A holčička navzdory dospělákům pustí v malém prostoru se ušlapávající dinosaury do světa širého a tím ho jimi zamoří s prostým zdůvodněním: „Jsou živí jako já!“ A to je i další z momentů (a tentokrát víc moment než obraz) a tento článek (říkám to pozdě) je určen všem těm, kdo ten film už viděli.
Dodatečně byl zřejmě poněkud sestříhán a jde o nedostatek. Děj se musel vejít do únosného času, ale teď se místy žene moc, zvlášť ke konci, a tak se rodí ten efekt, že zdánlivě sledujeme zhuštěný televizní seriál. Ten by se dal nezhuštěně natočit podle Jurského světa docela snadno, tedy když si odmyslím ty obrovské výdaje. Ale ještě k obrazům a momentům, které byly rozpohybovány a nataženy na nit. Některé jsou bohužel i ryze komerční, a jestliže pozorujeme, jak dinosaurus zdevastuje jediným skokem kostru vlastního bratra, je to P. R. muzea. A jestliže se náhle hne jedna z figurek dinosaurů na pultě, jde taky o reklamu. A jestliže vidíte, že jedna bestie chňapla po dítěti, které piští uprostřed vzorově nasvícených maleb s tematikou pravěku, je to opět jasaná výzva: „Zajděte do podobné expozice.“ Ale „odmetení“ živočichů do Pacifiku z ostrova po explozi vulkánu má přece něco navíc. Je to polopatické předvedení toho, jak TAKÉ mohli dinosauři vymřít. A skutečně asi rádi zjistíme, že veškeré obrazy a momenty nejsou jen podlou metodou, jak něco prodat, a že scénář umí zachytit i záležitost tak vážnou jako vyrovnání se děvčátka s úmrtím milovaného prarodiče. A jistě, je to vždy věc názoru, ale věřím, že se tady dá říct: „I kdyby se jen tisíc dětí naučilo tímto filmem, jak si vážit dědečka a jak se jednou poprat s tím, že tento dědeček nakonec zemře, omlouvá to veškeré šílenství okolo.“
A(le) naštěstí nejen to. Tvůrci filmu přece vnukli i další myšlenky. Život je iracionální, říkají, a vypustí-li tedy děvče ty netvory do světa širého, není to tak mimo mísu. Je to jistě ostré, ale co dělat. Propříště si na soužití s létajícími i plovoucími i u křoví vyskakujícími obludami musíme zvyknout. A i lvi si budou na nové krále zvířat zvykat.
Ještě podstatnější postřeh ovšem zazní už ve dvou třetinách příběhu. A to? I kdyby světová mocnost (např. USA) vyvinula tu sebelepší zbraň (třeba právě bojového dinosaura útočícího na bod vytvořený zaměřovačem), stejně patrně zvítězí peníze a nějaký ten jedinec vše tajně odprodá kontrující mocnosti (třeba Rusku) a ta začne vyvíjet stejnou zbraň (asi jako kdysi atomovou bombu) a v oblasti zbrojení dojde k oboustranné eskalaci.
Poznámka: Na konci filmu a po nekonečných titulcích, provázených ovšem skvělou hudbou, je ještě jedna poměrně významná scéna.

Jurský svět: Zánik říše. Režie Juan Antonio Bayona. Scénář Colin Treworrow a Derek Connolly. Hudba Michael Giacchino. Hrají Chris Pratt, Bryce Dallas Howardová, Isabella Sermonová, Jeff Goldblum, Ted Levine, Geraldine Chaplinová, Toby Jones, James Cromwell a další

Zdroj foto: pixabay.com

 



14.07.2018 - Ivo Fencl