Tisk článku ze serveru Rozhledna - Webmagazin.cz - Země česká, domov můj?



Úvodník: Máme za sebou vrchol oslav stého výročí založení Československa. Nejenom na ulici, ale také ve školách v těchto dnech připomínáme národní historii, významné osobnosti. Čeští školáci ovšem navzdory všemu často odpovídají, že žádnou národní hrdost necítí. Co horšího, významná část z nich by v budoucnu ráda odešla pryč.
 

Článek: Jistě, jsou to děti. Můžeme se uklidňovat, že ve svém pubertálním věku mají zkreslené představy. Mně osobně ale zajímá především to, kdo dnešní teenagery naočkoval. Byly to rodiče, Youtube(ři) anebo neustálé nadávání na zdejší politiky? Popravdě, mám s tím problém.

Sobotní večer jsem navzdory bohatému programu v pražských ulicích strávila v kině. Černé svědomí z toho, že místo vlasteneckého postávání v dešti na Václaváku upřednostňuji CineArgentino, právě probíhající festival argentinského filmu, vystřídal po zhlédnutí snímku pocit vděčnosti a pokory. Vděčnosti za to, že žiju v České republice a pokory ohledně často přemrštěných nároků, které tu a tam každý z nás zažívá.

Kdyby snímek „Nikdo se nedívá“ neobsahoval pár choulostivých sexuálních scén (které by stejně dnešní mládež bez potíží snesla), vřele bych jej doporučila k promítání ve školách coby poučnou exkurzi na onen stále vysněný západ. Rozhodně nechci předchozí větou evokovat hlas někdejších komunistů, propagující domovinu nad oním zvrhlým a bezútěšným kapitalismem venku. Chtěla bych jen, patrně stejně jako režisér „Nikdo se nedívá“ Argentincům, českým dětem ukázat, že v České republice, této malé zemi uprostřed Evropy, navzdory všemu, se skutečně nemáme vůbec špatně, a že, jakkoliv nepěkně to v jejich uších zní, tam venku na nás skutečně nikdo s otevřenou náručí nečeká.

Příběh argentinské celebrity, herce Nica, utíkajícího do New Yorku, aby zde udělal mezinárodní kariéru, tohle všechno nádherně ukazuje. Je úplně jedno, jestli se bavíme o Argentině nebo o České republice. Pro obojí platí to samé – člověk, jehož angličtina není perfektní a bez přízvuku, který nepřichází do cílové země s něčím, co tamější lidé skutečně potřebují či chtějí, končí v daleko nuznějších podmínkách, než si tady, v rodné zemi, dokáže vůbec představit. Film velmi pravdivě (což mohu, bohužel, doložit na vlastní zkušenosti) vykresluje realitu přistěhovalců, kteří bez ohledu na dosažené mety a vzdělání v rodných vískách končí v drtivé většině v zahraničí coby ošetřovatelé, au-pair anebo pomocné síly. Pro někoho pouhý začátek, pro valnou většinu také konec, následovaný neslavným návratem zpátky domů.  

Je až s podivem, kolik dětí, byť jejich školní výsledky nezřídka naznačují (anebo snad právě proto) budoucí učňovskou či ještě nižší kariéru, dnes, stejně jako v minulosti, suverénně hovoří o odchodu za hranice. V době internetu, relativně dostupných možností cestování i pohybu na mezinárodním pracovním trhu by jeden očekával, že ona realita už k nám doputovala. Že si mladí i jejich rodiče všimli, že na rozdíl od jiných zemí disponuje ta naše jedním z nejlepších zdravotnictví na světě, že zboží, které se sem dováží, je už v lecčem srovnatelné se zahraniční nabídkou. Že na místní politiky se nadává všude. Že máme dobré jídlo, a že také služby se u nás stále zlepšují. Že máme zatraceně zajímavou krajinu, památky a historii. Že je u nás stále relativně bezpečno. Že navzdory všem problémům stojí za to v České republice zůstat a žít.

Bohužel, zdá se, že opak je pravdou. A tak trend minulých let, kdy si řada z nás musela nabít nos osobně, nejspíš ještě nějakou dobu potrvá.

foto: převzato z http://www.e-newspeak.eu/wp-content/uploads/2018/03/Nikdo-se-ned%C3%ADv%C3%A13.NicoTheo.jpg

29.10.2018 - Kateřina Sovová