Tisk článku ze serveru Rozhledna - Webmagazin.cz - Úspěšné rande



Úvodník: ... tu pravou a správnou životní partnerku nepotkáváme každý den ...

Článek: Rád chodím na dlouhé procházky po pražském sídlišti, kde bydlím. Čas od času objevím něco, čeho jsem si zatím ještě nestačil všimnout, třeba jen příjemnou maličkost a i nějaké drobné či větší dobrodružství je možné při takových toulkách zažít.

Vždy mi trochu vadilo, že jsem při těch objevech a zážitcích sám a nemohu se o ně s nikým podělit. Doufal jsem, že se s tím nepříjemným pocitem dokáži vyrovnat, ale ta tíha samoty byla čím dál vtíravější. Začal jsem přemýšlet jak problém vyřešit, ale znáte to, tu pravou a správnou životní partnerku nepotkáváme každý den. A tak jsem zachmuřeně bloudil ulicemi i blízkou přírodou. Bylo právě nádherné jarní období, sluníčko svítilo a hřálo jako kdyby se snažilo co nejrychleji zaplašit chmury na duši, nastřádané za nekonečně dlouhou dobu předcházející zimy. Všude kolem příroda hýřila barvami a probouzejícím se životem, na nebi ani mráčku, ale najednou jako když uhodí blesk, zůstal jsem překvapeně stát a jenom zíral. Kousek přede mnou stála ona, malý zázrak, takový neopakovatelný okamžik, zkrátka láska na první pohled. Po chvíli jsem se konečně vzpamatoval, pokračoval v chůzi a když jsem ji minul, pochopitelně jak by snad udělal každý, jsem se ohlédl. Tady už mi docházejí slovíčka. Ty krásné, ladné tvary, ta svěžest, vzrušující záhyby a oblinky i zářivé lucerničky, jak já říkám očím, které mě zaujaly při prvním pohledu, ještě ze zadu vynikly. Dopotácel jsem se domů a umínil jsem si, že ji musím nějakým způsobem získat. Hned následující den jsem ve stejnou hodinu spěchal na stejné místo a doufal jsem, že ji znovu uvidím. S radostí jsem zjistil, že jsem se nemýlil a tak se to opakovalo několik dnů. Mé procházky měly teď již ten jediný cíl. Později jsem si všiml, že nejsem sám, kdo je jí zaujatý, že i jiní muži ji nenápadně okukují a dostal jsem strach, že mě o ni některý odvážnější připraví. Co teď? Po několika setkáních jsem měl pocit, že ona na mne malinko, nenápadně mrkla a při dalších střetnutích jsem si začal myslet, že si rozumíme i beze slov. Jen někde najít tu odvahu a oslovit ji, ale odvahy se mi nedostávalo a tak jsem jen tiše obdivoval její krásu, sametovou hebkost a představoval jsem si jak odpočívám v její náruči, jak se spolu touláme přírodou a prožíváme ta nejromantičtější dobrodružství.

Nakonec všechno dopadlo dobře. Strach, že moje nesmělost způsobí to, že mi ji jiný doslova přebere, mě donutil k činu. Dnes je to už dva roky co jsme šťastně spolu a bylo to tak jednoduché! Půjčka v bance, pár podpisů a moje milovaná Škodovka z bazaru je konečně moje!

Praha 9.prosince 2004


15.02.2005 - Zdeněk Pilný