Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Řbitov zviřátek vnímaný jako tragická metafora
Úvodník: S románem Řbitov zviřátek začal Stephen King údajně začátkem roku 1979, právě před čtyřiceti lety.
V názvu knihy nejde o překlep. Omylu se dopustily děti, když vyráběly nápis na ceduli vztyčené pak nad hřbitůvkem kočiček, psů i dalších domácích „mazlíčků“. Hřbitov domácích mazlíčků (1989) je český titul první, třicet let staré filmové adaptace Kingovy knihy.
Článek: Už zmíněné děti státu Maine ovšem psaly „pet sematary“, přičemž hřbitov se anglicky obvykle řekne „cemetery“. V jednom slově děti tudíž nasekaly až nepravděpodobné množství hrubek. Tři, a to ač slovo „sematery“ má pouhých osm hlásek. Je tu, pravda, ještě teorie, že se jednalo o místní argot.
Český překladatel Ivan Němeček o všem také přemýšlel a byl oproti originálu skromnější, takže roku 1994 udělal v názvu chybu jednu, a to ještě jiného typu: ubral úvodní písmenko H. To řešení je vtipné a dost dobré, ale kdyby někdo prahl vzdorně rýt, rýč najde.
Písmena totiž obyčejně vynechává osoba postižená dyslexií, zatímco nedovzdělaná mrňata písmenka skutečně mění. Vynechat písmeno - a změnit písmeno, v tom je rozdíl! Ale podobné výhrady vznáší leda tupý hnidopich.
Stephen King hned za epilogem uvedl, že román psal od února 1979 do prosince 1982, což obnáší takřka čtyři roky. To se kavárenskému povaleči (například) může zdát trochu příliš; nebo snad ne? Dlouhou dobou se to zdá být obzvlášť proto, že zápletku v podstatě lze převyprávět v několika větách. Ale uvědomme si, že King průběžně pracoval na dalších projektech (například kratších povídkách) a neměl ještě k dispozici počítač, takže „makal“ na psacím stroji, jestli tedy ještě víte, co to znamená. Podle legendy byl navíc po dokončení díla jeho obsahem sám natolik zhnusen, že snad román ani nechtěl vydat, ale asi to opravdu bude dofouknutá báj: kniha vyšla už roku 1983. Ale přeložit ji tehdy do češtiny a vydat zde nebylo reálné.
V příběhu románu i filmů se stručně řečeno hraje o indiánské pohřebiště, které není pravým pohřebištěm, protože funguje právě naopak: oživuje; a jestliže tu zakopete mrtvolu, po určité chvíli se vzpamatuje! Nemusí to být přitom hned mrtvola vašeho strýčka. Funguje to i na jeleny, kočky, psy... a vše je magicky propojeno s Indiány obávaným monstrem jménem Wendigo, které si King ani zdaleka nevymyslel.
Ale nechme Wendiga. King svůj zcela původní román rozdělil na dvě části. Každá je uvedena citací z Evangelia svatého Jana. Druhá část se jmenuje Mikmacké pohřebiště, část první má stejný titul jako kniha. V první části je totiž akcentován titulní „hřbitov zviřátek“, který není totožný s oním mystickým místem Indiánů, to leží v kraji i vší hrůze o kus dál. Ještě o kus!
První část otvírá King následujícími slovy (překlad Ivan Němeček): To pověděl a potom dí jim: „Lazar, přítel náš, spí, ale jduť, abych jej ze sna probudil.“
Na to učedlníci pohlédli jeden na druhého a někteří se usmáli, nevědouce, že Ježíš hovoří v podobenství. I řekli: „pane, spí-liť, zdráv bude.“
Tedy řekl jim Ježíš zjevně: „Lazar umřel, ano... nicméně pojďme k němu.“
Druhá část začíná jinou sekvencí Janova evangelia: Přišel Ježíš do Betánie, nalezl Lazara již čtyři dny v hrobě pochovaného. Tehdy Marta, jakž uslyšela, že Ježíš jde, vyšla proti němu.
„Pane,“ řekla, „kdybys ty byl zde, bratr můj byl by neumřel. Ale nyní vím, že cožkoli požádal bys od Boha, dá tobě Bůh.“
Dí jí Ježíš: „Vstaneť bratr tvůj.“
King je určitě netypická osobnost a jistý „šokmistr“, ale rozhodně i sečtělý intelektuál s vysokou školou, což mezi autory hororů není pravidlem. Navíc je pozoruhodně dobrý stylista a umí vytvořit i věrohodné figury s charaktery. Struktury jeho textů je propracované a... fakticky nezfilmovatelné, přičemž ono obrovské množství filmů, které podle jeho děl už je natočeno, problém paradoxně jen dokazuje: s výjimkami jsou horší kvality.
Nijak zvláštní nebyla ani prvá adaptace Řbitova zvířátek (1989) dle scénáře Kinga samého (režie Mary Lambertová) a diskutabilní je adaptace aktuální. Přitom zdůrazněme, že jak roku 1989, tak dnes došlo k dějovým posunům oproti předloze. Ten aktuální přenáší akcent z hrdinova syna na dceru a následující mou otázkou je, zda máme ve filmech tohoto ražení hledat jakákoli vyšší poselství. Možná ne. A jak by řekl nejen Eco, snadno pak může dojít k tzv. nadinterpretaci; ač samozřejmě nikdy nevadí, když vnímatel vidí i to, co tvůrci nikdy nezamýšleli, to je v pořádku. Na tvůrčích záměrech autorů ve výsledku vždy záleží jen málo.
Nová verze scenáristy Jeffa Buhlera a obou zúčastněných režisérů přenáší těžiště hrůz do ještě nedospělého děvčete, které hraje Alisa Brooke Levine (*2005), a film tím trochu připomene Vymítače ďábla. Jinak je naštěstí svůj. Lékařova rodina v něm postupně pomře, ale je vzkříšena díky onomu „pohřebišti“, přičemž řetízek skonů si jaksi způsobila sama. Čím? Když nechala oživit svou autem zabitou kočku. Ta totiž po „oživení“ není víc „mazlíčkem“, takže ji otec odveze do dálav a vyhodí. Ač je lékař, kupodivu nebyl s to zvíře zabít. Chyba. Nejen chybička, ale chyba. Kočka se totiž z dálav vrací a vrátí a při svém objevení na silnici způsobí smrt lékařovy dcerky.
Ačkoli její otec viděl, že oživená kočka není už normální, oživí dceru (jejíž rakev musí předtím v noci vykopat) stejnou metodou. Divák hned vidí, že dcera zrovna nepůsobí po vystoupení z indiánského pohřebiště přívětivě, ale otec je jako šílený. Proč taky ne, své děti milujeme. Pak ovšem následuje poměrně kontroverzní sekvence. Začíná koupelí. Muž posadí nahou dceru do vany a češe ji. V hřebeni zůstávají její vlasy! Asociuje to trochu koupelnovou sekvenci z filmové adaptace Kingova Osvícení od Stanley Kubricka a otec se navíc dívá zezadu na stehy v dívčině hlavičce. Svým způsobem je to nejpříšernější moment filmu. Pak s ní jde do postele. V domě jsou sami, manželka s druhým dítětem odcestovala, a tento moment se dá tudíž chápat (ale nikomu to nevnucuji) i jako jisté porušení norem a příležitost pro latentně ukrytou pedofilii. A hlavně jako metaforu zakázaného sblížení hrdinů.
Metaforu ukrytého otcova milostného vztahu k vlastní, už dospívající dceři, což je tedy spíš hebofilie, ale jistě i něco, čeho by se každý otec děsil; a taky že se i zde bojí.
Ale je to horor-metafora, takže z jiného důvodu. Když cítí, že se k němu vlastně přivinula mrtvola. Vzkříšení nebylo ani nyní absolutní. Z hrobu vlastně vystoupila...
Co vystoupilo z pohřebiště? Indiáni, zdá se, neuměli či nechtěli oživit mrtvé úplně a na syžetu scénáře je přitom zajímavé, že je to výhradně otec, kdo není ani na sebemenší moment objektem dívčiny nenávisti; na rozdíl od všech ostatních. Ty ostatní je holčička připravena pokosit - velice brutálně zmasakrovat.
Ale ne proto, aby „nebyli“. Naopak. Aby je odtáhla na „oživovací hřbitov“ a udělala z nich bytosti vlastního nového světa „mezi životem a smrtí“. A aby byli jako ona. „Zombíky“, chcete-li.
Povede se to a všechny vraždy ani nemusí obstarat holčička. Finální scéna, kdy se už takřka kompletně proměněná rodina blíží k dosud neproměněnému synkovi, zdá se pak skutečně deptající. Co je to ale platné? Film působí v první části zdlouhavě, dost nevyužil vedlejší motivy knihy, k dispozici nemá dostatečně známé herce (kromě Johna Lithgowa) a nenabízí mnoho nového. Snad jen nenovou myšlenku, že není dobré žít u silnice a že není dobré chtít po mrtvých, aby se vrátili, protože „nikdy nevstoupíte do té samé řeky“. A oni taky nevstoupili.
Stejné poselství už do světa kdysi dávno vyslala klasická krátká povídka W. W. Jacobse Opičí tlapka a King ji znal. Peníze ovšem nevyděláte jen další povídkou o návratu nebožtíka. Peníze vyděláte tlustým románem o návratu celé rodiny nebožtíků. Kingův román je dobře napsaný, ale obě adaptace skomírají s jakousi přílišnou jednoduchostí prezentované hrůzy. Nechci přehánět, ale leda tak odradí od četby původního díla, které má značnou kulturu, a to nikol jen štábní, a je inspirativní. Nový film je sporný a pouhá metafora o vztahu otec-dcera, který bývá mocnější než vztah matka-dcera, mu podle mého názoru nestačí.
Řbitov zviřátek. USA 2019. Scénář Jeff Buhler. Režie Kevin Kölsch a Dennis Widmyer.
Kamera Laurie Rose. Hudba Christopher Young. Hrají Jason Clarke, John Lithgow, Alisa Brooke Levine, Amy Seimetzová a další. 101 minut
Zdroj foto: knihydobrovsky.cz
04.05.2019 - Ivo Fencl