Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Nové knihy Ivo Fencla



Úvodník:

Ivo Fencl (*16. 4. 1964) dokončil a vydal okolo dvaceti knih a řada jeho děl zůstává nedokončených; na některých spolupracuje se spisovatelkou Radmilou Irrlacherovou. Je také spoluautorem několika desítek publikací, často antologií a sborníků. Uveřejnil řadu povídek, básně a bezpočet článků (zřejmě několik tisíc), jejichž tématem bývají nejčastěji knihy a životy jiných autorů. Více údajů o autorovi poskytuje Wikipedie, na níž je rovněž samostatné heslo o Fenclově nejsvébytnějším románu Smíš zůstat mrtev. Věnujme se ale jenom jeho nejnovějším, takže i nejdostupnějším knihám, které lze rovněž prostě získat prostřednictvím autorova e-mailu Ivo.Fencl@iol.cz.



Článek:

Občan Starého Plzence

Kniha Občan Starého Plzence je jakýmsi opakem angažovanosti. Její titul lze chápat jako ironii. Klidně a správněji se totiž mohla jmenovat Občánek Starého Plzence, neboť líčí jen hrdinovy vzpomínky do jeho čtrnácti let. Jedná se přitom o vzpomínky chlapce žijícího do jisté míry izolovaně. Je izolován už městečkem, ale hlavně ulicí, zahradou, rodinným domem, vždy blízkou školou a jen několika kamarády a spolužáky, neměnnými sousedy, mladší sestrou a také, ne-li především knihami. Jistěže i babičkou a rodiči, ale prvořadě je izolován sám sebou a jaksi sám „v sobě“, a aniž si to uvědomuje, trpí nejspíš jistým stupněm poruchy autistického spektra. Aniž mu to vadí. Je na něm zřetelně patrný tzv. Aspergerův syndrom, jímž se ovšem ve světě širém mohou holedbat mnozí - i včetně režiséra Stevena Spielberga.

Občánek“ ovšem vypoví o době, kdy dospíval, víc než mnohý neizolovaný bard. A ve svém světě je – a to se dnes už nejspíš vídá málokdy – úplně či takřka šťasten.

Kniha vyšla roku 2018 v nakladatelství Periskop a roku 2019 byla dotištěna. Má tři motta.

Vzpomínky rámuje situace, ve které autor vše vypráví svým přátelům, a taky uvnitř knihy tuto dvojici (Jakuba a Joriku) občas oslovuje.

Leitmotivem jeho vzpomínek je krátký (až příliš krátký) kontakt se spolužačkou Zuzanou Noskovou, ke kterému došlo, když byl v osmé třídě. Ona však brzy po dospění zahynula na motocyklu a nic už tedy nikdy nemůže pokračovat, a to navíc za situace, kdy se takřka nic nestalo.

Není to ale snad ta nejlepší motivace k psaní?

Jak říkával nedávno zesnulý spisovatel Jiří Navrátil: Nejvíc se stýská po tom, co nebylo.“

Motta:

U nás v Transylvánii by se tohle stát nemohlo.“

Ale tady jste ve Starém Plzenci.“

(Anonym)

Rozdíl mezi malým a velkým městem je, že v tom velkém městě je možné víc vidět a v tom malém víc slyšet.

(Jean Cocteau)

Neexistují vůbec žádná fakta, nýbrž jen interpretace.

(Friedrich Nietzsche)
 

Lektorka z galerie na rohu

Předchozí próza Ivo Fencla se jmenuje Lektorka z galerie na rohu. Bohemista Bohumil Jirásek o ní napsal: 

Je lehčí putovat s nadějí, než dorazit k cíli.“ Robert Louis Stevenson

Necháme-li z (bohaté) tvorby Ivo Fencla stranou oblíbenou jím tematiku dobrodružnou a hororovou, zůstává vyhraněným leitmotivem četných jeho próz okouzlení. To se dotýká především uhrančivého zjevu některých žen, žen probouzejících něhu i touhu. Láska je ovšem o to úchvatnější, že zůstává někdy až překvapivě nedosažitelná; v nenaplněné rovině a údolích stesku. I náš hrdina prožívá víc nostalgie než naplněných tužeb, které ostatně naplněním někdy ztrácejí, ba nevedou dál. Nerozplývají-li se rovnou v deziluzi. Fenclovi ne. Umí totiž umně uhlídat pomyslnou hranici říše Okouzlení, kde touha a radost z dobývání zázraku trvají. Zázrak, pravda, setrvá zakletý v zámku neuzavřenosti.

V Lektorce z galerie na rohu je vypravěči múzou půvabná Mikol. Vyprovokuje ho k psaní, k psaní jako realizaci touhy, a on dokonce plánuje, že budou dál psát spolu. Rozvíjí úvahy o smyslu či nesmyslu tvorby a vytváří a dotváří psaním vytouženou skutečnost. Ovšemže jen ve snové rovině, která ne a ne se mu převrátit do reality. Úděl? „Míval jsem pocit, že má psaní smysl, ale to jsem ještě vlastně neuměl psát. A dnes?“ ptá se vypravěč. „Něco napsat umím, ale dostavilo se zjištění, že psaní smysl nemá.“

Nebo přece? Pouze vypsaná touha rozhodně není totožná s realitou a zůstane jen terapií, ne-li únikem. I to je ovšem něco a každý jsme prožili podobné okouzlení cestou za naplněním touhy, i kdyby se jednalo „jen“ o touhu fotit, překonat sportovní rekord či malovat. Nejúchvatnější ovšem zůstane cesta; nikoli cíl.“

Tolik Bohumil Jirásek, ale je nutno ještě dodat pár slov. Krátký román o lektorce se skládá z několika částí. První je fakticky reportáží z galerijního prostředí a autor zachycuje v rámci akcí pořádaných okolo výstavy obrazů inspirovaných Lovecraftem jisté citové vzplanutí svého hrdiny. Následuje ústřední část knihy Sněžná pohádka, která líčí šťastný život rodiny a dětí uprostřed zcela idealizované zimy. Tato „vložka“ do knihy patří, protože ukazuje potřebnost dětí a manželství. Ani k jednomu se hrdina knihy nedopracuje a místo toho je příběh uzavřen zvláštní rošádou, respektive pastí, kterou na něj zaměstnanci galerie včetně lektorky uchystají.

V knize se vyskytuje rovněž oddíl Cenzurováno, který je úplně prázdný. Čtenář sám se může zamyslet nad tím, co asi knize chybí a co by oddíl měl či mohl obsahovat. Možná nějakou... erotiku? Kdo ví. Oddíl existuje pouze v nevydané verzi rukopisu nacházející se jednak ve Spojených státech a jinak také v autorově počítači. Kniha by touto částí změnila charakter, což autor nechtěl. Příběh tak zůstává veskrze romantickým, a vadí-li to někomu, nedá se nic bělat. Úplně jiné momenty Lektorky přitom vadily recenzentovi literárního časopisu Tvar Prokopu Krejčíkovi.

Kniha o lektorce objektem kritiky

Do úvodníku Tvaru 20/2018 napsal básník Adam Boržič: „Tohle české zacházení s autory mě rozčiluje. Jak to říká Ivan Diviš v jedné básni: i Božská komedie tu skončí na hnoji.“ Nu, Božskou komedii Ivo Fencl nenapsal, ale našel v tomtéž čísle Tvaru i článek o své knize Lektorka z galerie na rohu (NAVA) a nadšený z ní samozřejmě nebyl.

K recenzi udává, že je logické, že každý autor s odstupem odhalí nějaké nedostatky své prózy, ale sotva ty, které vypídil recenzent. Ten si úvodem díla přečetl hlavně větu „viděl jsem ji čtyřikrát a už jsem do ní byl úplně zamilovaný“ a zakousl se do ní s buldočí úpěnlivostí. Kritizoval ale i další v podstatě banální záležitosti, vysmíval se zdrobnělině "sluníčko", zcela zbytečně pohanil kombinaci spisovné a nespisovné češtiny v přímé řeči - proč? Nakonec věnoval celý odstavec jednomu překlepu. Celá recenze nakonec působí, jako by největším smyslem každé knihy bylo, nacpat ji do škatulky. Zkopírovat obecně platnou šablonu. Předností každého autora přece není psát jako všichni před ním, tou naopak je jeho originalita.




Ivo Fencl: Wikipedie

Smíš zůstat mrtev: Wikipedie

Kontakt na autora kvůli objednávk
ám knih: Ivo.Fencl@iol.cz

Zdroj foto: archiv autora Iva Fencla (obálky knih a předloha Lektorky z galerie na rohu)



16.05.2019 - redakce