„Někteří lidé nevědí, jak je důležité, že tu jsou. Někteří lidé nevědí, že ostatním dělá dobře, když je třeba jen vidí. Někteří lidé nevědí, oč bychom bez nich byli chudší. Věděli by to, kdybychom jim to řekli.“ (B. Ferrero)
… nebo o nich pověděli druhým. Protože slavnosti nedělají vylepené plakáty, reklamy na internetu ani stánky postavené na náměstí, slavnosti jsou především o lidech a jejich tváře leccos prozradí.
Frýdlantské Valdštejnské slavnosti bez vévody Albrechta z Valdštejna, to by snad ani nešlo, stejně jako bez jeho doprovodu. Pozoruji známé tváře a do detailu propracované kostýmy napovídají, že nejen pro místní je to největší ohlédnutí proti proudu času, opakující se vždy po dvou letech v polovině měsíce května.
A rozhodně se vyplatí být včas již v sobotní dopoledne na zámku a nezmeškat program. V něm nechybí ani „lahůdka“, vlajková show souboru Sbandieratori Castiglion Fiorentino, která zaujme nejen přihlížející diváky, ale i početný vévodův doprovod. Bez Italů v typických kostýmech, bez jejich červenobílých vlajek, zvuku bubnů a trumpet by slavnosti nebyly tím, čím jsou, lákavou podívanou...
Ani tentokrát nechyběla komentovaná dobová módní přehlídka…
„Módu si můžete koupit, ale styl, ten musíte mít.“ (Coco Chanel)
„Styl je způsob, jak říct, kdo jste, aniž byste museli mluvit.“ (Rachel Zoe)
Fotografování zase způsob, jak uzamknou prchavé okamžiky do vzpomínek…
A Italové? Příležitost dát si pauzu… Proč ne, když zrovna vystupují jiní.
Vždy po představení na zámku se seřadí průvod účastníků a vydá se na slavnostní pochod do města. To je vhodná příležitost zachytit pestrost vévodova doprovodu a pořídit i pár detailních portrétů.
I když květnové slunce prokazuje svoji sílu a někteří mají na sobě několik vrstev, čepice i rukavice, zdá se, že jim to vůbec nevadí. A myslíte si, že fotografa nevnímají? Ale vnímají a občas se tím i baví, zvlášť když postava, se kterou právě hovoří, je ke mně otočena zády, bezděčně kopíruje můj pohyb a brání mně tím ve výhledu, přestože uhýbám, jak umím, jednou napravo, podruhé nalevo.
„Emoce je ta věc, která vás unáší.“ (Carl Gustav Jung)
A já zatím pozoruji dívku v dobovém modrobílém kostýmu v zástupu stejně oděných bubeníků a nechám se unášet měnícími se výrazy její tváře… Od bezstarostně veselé až po tu poeticky zasněnou.
„Snáze poznáš dno oceánu než srdce ženy.“ (Japonské přísloví)
Možná nepoznám ani jedno, ani druhé, ale úsměv, ten vždy potěší…
Myslíte, že kontrasty přitahují? Fotografa určitě. Tak jako mohutný bubeník podupávající si do rytmu a křehká dívka se sadou hudebních nástrojů u svých nohou nemohla ujít mé pozornosti. Že to nejde dohromady? Ale jde, pokud jste ještě s dalšími členy skupiny Trifikus a pokud vás společné hraní baví. „Radost je jedna z nejdůležitějších složek života, právě tak jako potrava, nápoj nebo umění.“ (I. Stone)
„Každý člověk, který projde tímto životem, tu nevědomky něco zanechá a něco si odnese.
Většinu z toho něčeho nemůžeme ani vidět, ani slyšet, ani spočítat. Při sčítání lidí se to neobjeví, ale nic bez toho nemá smysl.“ (Robert Fulghum)
Někdy to něco však vidět je a má i smysl…
