Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Devět spisovatelů a desátý kritik
Úvodník: Ne každý čte Tolstého a ne každý Flauberta, ačkoli Flaubert napsal i předlohu seriálu Dva písaři. Nu, a každý naštěstí nečetl ani pověstnou Červenou knihovnu, nicméně hrdinkou mých snů dlouho bývala Studentka Bláža z Knihovny šťastných dívek a čas od času ještě někomu doporučuji umolousaný výtisk Lidunčina tajemství. Co hůře, dodnes obdivuji Právničku Evu a hltám s nostalgií obě její pokračování Evino srdce bloudí a Evino vykoupení. Jednou takhle v úterý se ale rozletěly dveře našeho zahradního domku a hle, stojí tu starý známý: kostnatý chlapík s kšiltovkou a lulkou v koutku úst. Můj už málem zapomenutý strýc Jerry Ženíšek, starý to mládenec.
Článek: „Kdo se oženil, lituje,“ říkával mi celé dětství.
„A kdo se nikdy neožení?“
„Lituje ještě víc.“
Nyní vydechl a oněměl nad balíkem staré Knihovny šťastných dívek. Konečně povídá: „Já ti to, synovče, hodím do kamen. Jindra divoška? Ne, to jako literární kritik jednoduše nesnesu.“
„A odkdy jsi, strejdou, kritikus?“
„Odmalička. Tfuj, tfuj, tfuj. Copak jsi zaostalý megalodon? Copak nezvládáš ty sám dešifrovat podřadnost tohoto balastu? Hedina jarní píseň. Hu! Když tě vidím, prahnu být Koniáš jedenadvacátého věku a pálit a pálit a pálit. I Jožku, co se vdala.“
Ženíšek se neoženil, ale zato byl kritikem a nikoli špatným. Sám F. X. &Salda (a to už byl někdo) o něm prý kdysi řekl: „Rozliší kvalitu. Má budoucnost.“ A nejzvláštnější na tom je, že původním povoláním byl Jerry kasař. Odseděl si čtyři roky, a když jej pro skvělé chování pustili, vystudoval vědu. A toho dne v altánu? Jako arbitr Petronius uchopil Dědičku milionů a šup. Již hořela v krbu.
Jaké to barbarství, jak málo tolerance, avšak už takovým byl. Rázným. A já pálení neučinil přítrž. Místo toho jsem se rozplakala, ale on se mi smál: „To jsem filuta. Tříbit vkus je třeba. Přinesu ti Prousta.“ A když jsem večer usnul, zdál se mi zvláštní sen.
Divně se smrákalo. V zahradním domečku se skvěla vývěska s nápisem Vítejte a navštěvovali nás spisovatelé. Mne i Ženíška.
Prvním byl Edgar Allan Poe a vlastně se mi zdálo, že jsme jej spolu s Ženíškem vyvolali u stolku při spiritistické seanci. „Čeho si přejete?“ vyjekl strýček poplašeně, když Edgara spatřil. „Jste-li to skutečně vy.“
Jako bych to viděl stále. Edgar Poe shlíží zadumán ke knize Zkrocená svéhlavička. „Tohle se tedy bude číst ještě i v Evropě jedenadvacátém století?“ zeptal se, a jak vidíte, ani po smrti nebyl dezorientován a jeho výsostně racionální mozek pracoval jako hodinky i v duchovní podobě.
„Čeho si přejete?“ zopakoval strýc.
„Trochy peněz.“
„Ven.“
Poe zmizel, přesněji řečeno praskl. Jako mýdlová bublina. „Mohli jsme...“
Strýc mě zarazil. Ale vyvolávali jsme dál. Za Edgarem následovali H. G. Wells i Ray Bradbury. Ti naštěstí zůstali i na Onom světě sakulentsky bohatí. Žádných peněz rozhodně nežádali. Ale ten první chtěl stálý socialismus a druhý stálé dětství. Co však horšího, vynořovali se ještě i jejich následovníci. Alexandre Dumas starší chtěl nějakou dámu či prostě ženskou a Dickens živé a obdivné obecenstvo, před kterým by šarmantně mohl předčítat a malinko se i naparovat. Gilbert Chesterton přiletěl také, ale nevěřil, že nadále existuje, a Jules Verne chtěl za každou cenu zpět do Amiensu, kde by ve věži ze slonoviny spisoval.
Anglická královna rafinovaných detektivek Agatha Christie se ve snu zhmotnila taktéž, ale v koutě. Ihned vylezla na stůl a hlasitě zvěstovala, že u nás touží objevit svět už konečně oproštěný od vražd. „Je tady?“ mrmlala s velikou nadějí.
„Kupodivu se vraždí dál a prodaly už se dvě miliardy vašich knih,“ odbyl ji Ženíšek. „S lidmi a jejich vkusem a chutěmi asi my nic neuděláme, babi.“
„A čeho si žádáte jinak?“ zeptal jsem se královny. Puk! A byla raději také v čudu. Taktéž Gustav Meyrink se chtěl vrátit, ale pro změnu do milované Prahy, na niž dojatě vzpomínal dokonce uvnitř záhrobním kosmu. A zkrátka a dobře, každému něco chybělo.
A každý si přál zrovinka to, co na pravdě boží neměl. Zdůrazňovali kromě toho, jak prý je na druhé straně přeplněná čekárna, a někteří nás tam dokonce stahovali, až jsme v ní byli také. Hrůzo, třásli jsme se tváří v tvář lítému davu zapuzených spisovatelů, kteří bez ustání repetili a lamentovali.
Ženíšek omdlel. Tu jsem si dodal odvahy. Vykřikl jsem: „Dost. Jsem kritik ze Světa a rozhodně vám nechám, že jste všici psali, hm, na jisté úrovni. Ne, vaše práce nejsou jen Knihovna šťastných dívek. Možná se divíte, že to slyšíte zrovna ode mě. Ale nedivte se. Toto je pokání. To já té knihovně takřka podlehl. A kdyby nebylo tady strýčka...“
Ten se už vzpamatoval a jen se zazubil. Spokojeně přitakal. Chvíli vládlo záhrobní ticho.
„Hm. Tak to rádi slyšíme,“ povídá po chvíli Edgar Poe. „Ale kdo nám splní přání? Kdo odstraní naše neduhy?“ Asi už zase myslil na to, jak je chudý.
„No, já to nebudu!“ vzkřikl Jerry Ženíšek a bohužel se stalo to, že chytil amerického poetu za nákrčník. „Běž! A napiš román,“ začal dokonce zpupně velet. „Koukej se do toho obout. Proč jen jsi tvořil skoro pořád jen povídky? Poe, do komory! Potřebujeme lepší vzor, takže ještě musíš vyrůst. Nestačí jáma. Nestačí kyvadlo. Ne. Musíš i dospět! Dříve nám nesmíš na oči, a jestli to nezvládneš, už se neukazuj.“
Poe zmizel. Bradbury kupodivu také. A Dumase poplácal Ženíšek po ramenou, ale nic víc, a Dickensovi drze řekl: „O skutečném životě zase tolik nevíš, viď.“
„Jako dítě jsem pracoval a...“ namítl Charles.
„Dobře. Ale nikdy jsi nebyl v kůži opravdového kasaře. Ani v kůži dělníka. Pletu se snad? Nepletu. A možná bys mohl na Onom světě ustat s tím stálým předčítáním svých děl, co myslíš?“
„Ale co mi tu zbude?“
Ženíšek ho neposlouchal. &Sel k Chestertonovi a řekl: „Jsi myslitel, ale i ty někam před životem stále utíkáš. Zrovna jako tady Jules Verne.“
„A já?“ skočila nám do toho opět Agatha Christie.
„I ty. Vždyť tvé vraždy šustí papírem.“
„A tohle snad nešustí?“ vyhrkla, mávala dosud neupálenou knížkou Deník kvitánky Pavly, a jelikož také v záhrobí hoří krb, putovala do plamenů i Sekundantka Katka a královna detektivky nad tím infernem hulákala: „Otruby.“ A plameny vířily, plameny poskakovaly a praskaly a Bradbury tu zase byl a ještě se smál a 451 stupňů Fahrenheita je teplotou, při níž se skutečně vznítí takřka každý papír.
A Meyrink? I dál mlčel, vypadal záhadně a jako by i v bdělém stavu snil.
„Probuďte se!“ navrhl jsem tedy. „Probuďte se a pojďme do té vytoužené Prahy.“
Ale neodpovídal. Náhle zde stál jako vosková figurína.
„Pojďme tam,“ navázal Ženíšek. „Ale upozorňujeme tě, že mezitím nastaly nové časy.“
„A jaképak?“
„Ani se neptej. Ale máme návrh. Vyzvedni Golema, kandidujte na Hrad (on bude mluvčí) a vyhlaste znovu království. Korunujeme tě.“
I šel Gustav labyrintem snu do staré, zlaté Prahy. Ale nedostal se daleko. Jak to? Hned na Národní třídě jej zastavil jakýsi bodrý Čech a ptal se, proč na vodítku vleče za sebou onoho hliněného kolosa. Meyrink odsekl: „Protože Hrad padne a protože Svatý Václav byl jistě dobrý, ale Magický Gustav bude lepší.“
„Mýlíš se,“ odvětil Matěj Brouček. „A my tě zde nechceme.
„Copak snad hrubá síla, tupost a nenávist zvítězí i nad krásou kouzla a mystikou?“
„Ano.“
Tu však zahřmělo, já se probudil a čtu najednou pouze dobré knihy. Na světě jich je dost. A Ženíšek? Přece jen se nakonec oženil, takže si je kritizuji sám.
Zdroj foto: pixabay.com
16.06.2019 - Ivo Fencl