Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - MLČENÍ – TV tip – Jedno z vrcholných děl Ingmara Bergmana
Úvodník: Poznat kompletně Ingmara Bergmana a jeho dílo je téměř nemožné. Většina jeho filmových děl byla kdysi uváděna v našich kinech, ale dnes je problém se k nim dostat. Svoji významnou roli zde proto sehrává televize, která uvedla a stále uvádí jeho nejvýznamnější filmy. Vedle titulů jako VEČER KEJKLÍŘŮ, FANNY A ALEXANDER či HADÍ VEJCE by bylo zajímavé vidět i jeho sociální drama LÉTO S MONIKOU či komedie jako ÚSMĚVY LETNÍ NOCI. V omezeném prostoru tohoto článku se soustředíme na jednu část tvorby „filozofa filmu“ – na tzv. komorní trilogii „hledání Boha.“Ta vrcholí právě nyní uváděným filmem MLČENÍ, ale zapomíná se na předchozí dvě neméně významná díla-JAKO V ZRCADLE a HOSTÉ VEČEŘE PÁNĚ. Snahou bylo postavit život do vztahu k Boží existenci – a to ať už v Boha věříte nebo ne.
Článek: První film trilogie se jmenuje JAKO V ZRCADLE (1961). Sám tvůrce jej označil za OPUS č. 1 a prohlásil „Všechny ostatní filmy, které jsem dosud natočil, byly jenom etudy.“JAKO V ZRCADLE je stejně jako ostatní filmy trilogie doslova komorní film – vystupují v něm jen čtyři osoby a odehrává se téměř celý v jednom domku na břehu moře. Dá se říci, že je to drama stárnoucího spisovatele Davida (Gunnar Bjernstrand), který věnoval celý život umění (podobně jako cirkusák Albert ve VEČERU KEJKLÍŘŮ), aby došel k poznání, že to všechno bylo falešné a že jeho život se ubíral špatnou cestou. Přitom pro své umění opustil ženu a o svoji duševně nemocnou dceru (schizofrenie) se zajímá jen jako o klinický případ, který by mohl posloužil jako námět k novému románu. Je to právě Karin (Hariet Andersonová), jeho dcera, která v jednom záchvatu šílenství pátrá po Bohu, vidí ho však v podobě ohyzdného obrovského pavouka s chladným a krutým pohledem. Bergman zde naráží na paradox – lidé hledají Boha, ale jeho přítomnost mohou pocítit jen ve výjimečných chvílích životních krizí. A krizí projde i spisovatel David. Když vidí utrpení své dcery, spálí rukopis svého posledního románu a dochází k poznání, které se snaží předat svému synovi Minusovi: „Bůh to je možná láska“. Dochází tím k tomu, co Ježíš Kristus hlásal celým svým životem a co učí všechna východní náboženství i mystika. V lásce a odpuštění je naděje lidstva…
Druhý díl trilogie – HOSTÉ VEČEŘE PÁNĚ – je už čistým vyjádřením Bergmanových pochybností o smyslu života a hledání nějakého vyššího smyslu. Přestože tím, kdo hledá je zde přímo služebník Boží – pastor Thomas Eriksson (opět Gunnar Bjernsrtand) nejde jen o náboženství, ale o základní otázky lidské existence (např. velmi konkrétně aktualizovanou úzkost z atomové bomby). Z kazatelny pastor hlásá, že Bůh zkouší lidstvo v jeho úzkosti, ale sám brzy poznává, že je to „lživý bůh“, který už nemůže poskytnout žádnou naději lidstvu, stejně jako sám pastor není schopen pomoci úzkostmi trápenému venkovskému rybáři Jonasovi (Max von Sydow), který nakonec spáchá sebevraždu. Je otázka zda jemu samému pomůže životní spojení s nepůvabnou, staropanenskou Marthou (Ingrid Thulinová), která chce prolomit odcizení, které cítí mezi lidmi z nedostatku lásky. V druhém dílu trilogie v podstatě mizí naděje, ale zůstává jen východisko ve sblížení lidí do dvojice.-
Gunnel Lindblomová, Ingrid Thulinová
Film proslul svými pověstnými třemi sexuálními scénami, které jsou však záměrně koncipovány tak, aby působily odpuzujícím dojmem. Méně diváků pochopilo vnitřní smysl filmu – svět jako nepochopitelný kafkovsky nepřístupný ZÁMEK do něhož jsme jako CIZINCI (z Camusova románu) existenciálně vrženi a v němž jsme odsouzeni žít. Bez víry, bez lásky, bez naděje. Nefungují vztahy mezi lidmi, ztratil se vyšší smysl – chcete-li to říci jinak – mlčí Bůh.
Podle Ljubomíra Olivy film JAKO V ZRCADLE ukazoval svět s jakoukoli láskou, jakoukoli vírou. HOSTÉ VEČEŘE PÁNĚ to už byl život se zviklanou vírou a s láskou jako nedůstojným, zbabělým kompromisem toho, kdo neobstál ve víře. MLČENÍ líčí svět, kde už není ani stopy víry, ani stopy lásky, kde je všechno, a proto i sex, zredukováno na animální úroveň.
Sám Bergman se o neschopnosti orientovat se ve vlastním nitru, o vztazích k ostatním a k Bohu řekl: „...tady u nás máme všechno. Anebo spíš žijeme v představě, že máme všechno. Avšak uprostřed tohoto plného života je velká prázdnota, ztracená iluze Boha – nazvěte to jak chcete, na tom nezáleží, jde o potřebu rozumové jistoty... Ve svých filmech líčím právě tuto prázdnotu a všechno co si lidé vymýšlejí k jejímu zakrytí, a domnívám se, že to je jeden ze způsobů, jak dělat filmy angažované v současných problémech, a dokonce v jediném sociálním problému: jak dát duchovní nebo lidský smysl civilizaci hmotného štěstí.“
Snad bychom mohli zakončit ještě jedním citátem od Jeana Lacroixe:
„Vztahy mezi lidmi by mohly být plné lásky, kdyby lidé byli čisté duše, kdyby byli úplně průzrační a pochopitelní jak pro sebe samé, tak pro druhé. Ale každý máme v sobě sféru nejasností, zámlk a komplexů. Právě tak jako nemůžeme poznat jiné lidi, nemůžeme poznat ani sami sebe, svůj život - o nějakém vyšším smyslu pak ani nemluvě…
Foto: csfd.cz, terryhoponozky.cz, phippfils.com
*******************************************************/***
MLČENÍ (Tystnaden/ The Silence)
&Svédsko 1963, režie Ingmar Bergman
uvádí ČT art v pondělí 15, července od 22,30 hodin
12.07.2019 - Stanislav Polauf
