František Antonín hrabě Kostka z Kostky je v dlouhé řadě šlechtického rodu posledním potomkem z rodu. Žije svůj tuctový život v americkém New Yorku, řeší problémy běžného občana za velkou louží a vůbec nemá tušení, jaké zvraty a karamboly mu osud chystá.
Po pádu komunistického režimu se s americkou manželkou Vivien a dcerou Marií, v pořadí třetí toho jména, vrací do Čech, aby převzal rodové sídlo. Kromě zámku „zdědí“ hraběcí rodina i personál: zpátečnického kastelána, hypochondrického zahradníka a kuchařku, která si ráda cvakne.

Navrátilec, rozpačitě navazující na slavný rodokmen, emigrantství, místní zemitost, zámek jako atrakce, kníže Schwarzenberg, zpěvačky Cher a Helenka Vondráčková, to jsou motivy, z nichž autor, profesí kastelán, upředl sérii komických situací.

No a teď kniha samotná, která vznikla dříve než zmíněný film. Evžen Boček, sám kastelán, zřejmě zamýšlel udělat humor tzv. "pro všechny". Jenže ono pro všechny vždy neznamená, že každý knihu zpětně ocení.
Já, naladěna na všeobecně příznivý ohlas, knihu koupila a když zrovna nebyl ten nejúžasnější den, ji také otevřela v dobré víře, že den neden, prostě to náladu spraví. Jenže ouha. Prvních pár stránek, bomba. Nasmála jsem se. Něco nového, svěžího. Byla jsem nadšena. Dozvídáte se takové věci, jak převézt příbuzné v sypkém stavu letadlem, objevujete svět nelehkého údělu a zoufalství stěhování. Bavíte se každou větou.

Jenže otáčíte stránky a humor neslábne, negraduje a stává se příliš násilným.
Velmi záleží totiž jakému humoru fandíte. Pokud rádi sledujete Slunce seno, Babovřesky apod. určitě se knihou nadchnete. Prostě řežba, jednoduchost a žádná záludnost. 
Ve chvíli, kdy ale toužíte po literatuře samotné, začíná krize čtenáře. Děj nemá žádnou velkou hloubku, v druhé polovině knihy dokonce je cítit i určitá únava, zbytečná rozevlátost, zpomalení.
Vždy se snažím knihu brát s co možná největším měřítku, benevolencí a ohledem na všelijaké chutě čtenáře. Abych tak literární počin Evžena Bočka pouze nehanila, ano, pokud chcete vypnout, nenamáhat se nějakým velkým dějem, "běžte" do ní. Určitě je plno lidí, kteří na Poslední aristokratku nenechají sáhnout.
Já bohužel ztratila touto prvotinou chuť číst i další z osudů Kostků z Kostky.
I o tom literatura je, najde si v ní každý to své. Komu nesedne jeden titul nebo autor, jistě si udělá radost jiným. 

Ukázka z knihy:

Matčina čeština se ani po třech měsících nelepší – lze-li v jejím případě mluvit o češtině. Kdykoliv se pokusí o nějaký projev, musí jej následně přetlumočit do angličtiny. Josef se domnívá, že se matce bezděčně podařilo zrekonstruovat praslovanštinu, jazyk, jímž se Slované dorozumívali naposledy v osmém století.
A stěžují si i návštěvníci, což dokládají zápisy v návštěvní knize. K zamyšlení nutí především tento: Vy že ste česká šlechta? Běžte do prdele!
Milada proto považuje za nezbytné, aby matka dostávala pravidelné hodiny češtiny. Za pokus to stojí, ale bojím se, že k žádoucímu posunu nedojde, zvláště když učitelkou má být Deniska. Milada nabídla učitelské místo nejdřív otci, ale ten odmítl s tím, že by dřív rozmluvil matčina oblíbeného Pygmeje než ji.
Skoro bych mu dávala za pravdu. Matku učil ve Státech téměř tři roky a ona není schopna rozlišit podstatné jméno od slovesa – o výslovnosti nemluvě.
Otec kdysi poznamenal, že pokud existuje peklo, má podobu matky skloňující slovo deštník. Josef matku učit také nechce, jelikož je prý bezpečnější, když jí nikdo nerozumí. Kromě toho také silně pochybuje, jestli se dá česky naučit člověk, který není schopen správně vyslovit ani svůj šlechtický titul.


Poslední aristokratka
Evžen Boček
2012, Druhé město