Tisk článku ze serveru Rozhledna - Webmagazin.cz - Petra Variant: Aglajina zem



Úvodník: Narodila se v ráji, který měla chránit. Do cesty jí však vstoupila smrt. Ani ta jí nezabránila v zoufalém činu, který by mohl její zem nakonec zachránit. 

Článek: Aglajině zemi – panensky čisté planetě, kde lidé žijí v harmonii a míru – hrozí návrat do temných časů naplněných strachem a utrpením. Náhle totiž umírá její Ochránkyně, čarodějka Diviena. Těsně před svou smrtí se, sžírána obrovským pocitem viny, odhodlá k riskantnímu činu, jenž by nakonec mohl obyvatele Aglajiny země zachránit.

Na Zemi, planetě velmi vzdálené od Aglaji, vede obyčejný život třicetiletá Melinda. Pracuje v knihkupectví, volný čas tráví s kamarádkou Viktorií a bydlí sama se svou mouratou kočkou. Touží po lásce, ale žádný vztah jí nevydrží moc dlouho. Netuší, že to má svůj důvod.

Když jí do života vstoupí Adam, vše se obrátí vzhůru nohama. Melinda se konečně šťastně zamiluje a je přesvědčená, že Adam je ten pravý. Vzápětí ho ale ztrácí. Pro to, aby se znovu setkali, je Melinda ochotna uvěřit čemukoli a jít kamkoli.

Cesta za milovaným mužem ji zavede do Aglajiny země. Tak, jak svým zoufalým činem předurčila Diviena...

UKÁZKA  Z KNIHY : 

S obrovskou námahou jsem se pokoušela nadzvednout ztěžklá víčka. Takhle vyřízená jsem určitě ještě nikdy nebyla. Všude kolem sebe jsem viděla jen rozmazané, barevné šmouhy bez jasného tvaru a slyšela spoustu zvuků, kterým jsem nedokázala porozumět – mísily se do sebe navzájem.

Cítila jsem se strašně podivně – těžko popsat. Jako bych se jednoduše vznášela uprostřed té směsi zvuků a šmouh. Víčka mi klesala zpět, držela jsem je jen silou vůle. Byla jsem tak vyčerpaná, že bych boj s touhle příšernou únavou nejraději vzdala, ale něco ve mně mě nutilo nepřestávat. Horečně jsem se snažila rozpomenout, co se stalo. Nešlo to.

 

Konečně se obrazy začaly vyjasňovat. Nepřišla však očekávaná úleva, naopak – cítila jsem se ještě mnohem hůř. S hrůzou jsem si uvědomila, že necítím své tělo – vážně příšerný pocit!

Neležela jsem na lůžku, ale na robustním dřevěném stole a zírala na nádherný kazetový strop, na němž se skvěly malby ze vzdálené minulosti. Obdivovala jsem ho už jako malá holčička. Žena, která je velmi věrně zachycena na všech obrázcích, byla moje pra pra – bůhví kolikrát pra – babička. Vždy jsem k ní cítila něco jako posvátnou úctu, protože toho dokázala opravdu hodně. Chtěla jsem být jako ona. Ale nedokázala jsem ani zlomek. Cítila jsem, jak mi stékají slzy z očí, ale nemohla jsem je setřít. Sotva jsem pohnula hlavou, a i to mě stálo obrovské úsilí.

Byli tu všichni – má rodina i nejbližší přátelé. Anghasův zoufalý pohled mě nenechal na pochybách! Umírám – a nikdo mi nemůže pomoci. Ani mně a tím pádem ani ostatním.

 

NENAPLNÍM SVŮJ OSUD! Pocit naprosté beznaděje zaplnil mé nitro.

Ale jak je to možné – to se ještě žádné Ochránkyni nestalo?! Zmocnila se mě panika, kterou vzápětí vystřídal obrovský pocit viny. Ano, konečně jsem si vzpomněla na všechno a bylo mi jasné, že tohle je jednoznačně moje vina!

 

Mou smrtí se naruší rovnováha dobra a zla – samozřejmě ve prospěch těch zlých. Země se ponoří do temnoty. Xanteriové se o to rádi postarají.

Nechvástám se, bohužel to tak je! Byla bych raději, kdyby tato tíha zodpovědnosti nebyla osudem přisouzena zrovna mně! Ale byla, a já zklamala na celé čáře.

 

Jak jsem to mohla dopustit? Zoufale jsem se podívala po ostatních. Viděla jsem Doileu a Dalu. Tváře smáčené od slz, a přesto soustředěně zaříkávaly s rukama položenýma na mém těle. Došlo mi, co dělají – udržují mě naživu a zbavují bolesti, která by byla zřejmě nesnesitelná. Chtějí mi dopřát možnost rozloučit se. Zaplavila mě obrovská lítost. Anghas mě roztřesenou rukou pohladil po tváři a políbil, naprosto zdrcený se do mě vpíjel pohledem a… plakal! Tenhle muž – těžko najít silnějšího – přes stažené hrdlo nemohl ani mluvit.

„Odpusť!“ bylo jediné, co jsem ze sebe dokázala vysoukat. Anghas je ten pravý muž pro mě, jediný v celém Vesmíru – sotva jsme se našli a už ho opouštím.

 

Vtom mi mysl zaplavily hlasy mých sester. Komunikaci skrz myšlenky jsme používaly často. „Divieno… nezachráníme tě – nejde to.“ Nešťastný hlas patřil Dale, mé nejstarší sestře.

„Je tu ale ještě jedna možnost,“ ozval se hned nato Dalin hlas s nádechem naděje, ale i obav.

Okamžitě mi bylo jasné, co má na mysli. Jiskřička naděje se objevila i u mě a já se k ní upnula. „Ano, uděláme to,“ souhlasila jsem.

„Je to velmi nejisté a riskantní, nevíme, co se může stát. Vážně to chceš podstoupit?“ Teď to byl Doilein ustaraný hlas. Doilea se narodila jako druhá, já byla nejmladší.

„Vím, že by bylo jednodušší odejít na věčnost, a taky vím, co riskuji, ale je to naděje, i když malá. Musím to udělat, dlužím vám to a chci to. Jdeme na to – nemáme moc času,“ rozhodla jsem rychle. I přes veškerou sílu, kterou sestry vynaložily, jsem cítila, jak si mě smrt přitahuje mocnou silou.

Pronesly jsme tedy zaříkání (já jen v duchu – v mém případě to stačí), pak jsem vyslala ještě jedno a dala pokyn sestrám, aby přestaly mé tělo udržovat živé. Pohlédla jsem na Anghase a z posledních sil hlesla: „Dokážeme to!“ Poslední, co jsem viděla, byl střípek naděje v jeho očích.

Ucítila jsem prudkou bolest. Pak se setmělo…

 

Zakoupit knihu můžete přímo z webu autorky : https://petravariant.cz/



01.12.2019 - redakce