Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Šéfkuchař Tomáš "Fenix" Franek: Zlomový okamžik? Když jsem potkal svoji ženu.


Úvodník: Nedávno jsme vám představili nový klip RICHMAN od Food Addictors. Song přináší příběh čtyř kluků, kterým se splní sen. Tomáš "Fenix" Franek je nejen jedním z dvojice unikátního projektu Food Addictors, představuje i jednoho z chlapců. Neprezentuje zde ovšem své profesní úspěchy. Jak říká: "Práce je pro mě dost, rodina všechno." Svoji profesi miluje, jako šéfkuchař velí kuchyni v nově otevřeném RICHMAN BUSINESS BARU na pražském Žižkově. Jeho kolegové na něm oceňují lidský přístup, hosté milují jeho nespoutanou touhu vymýšlet a kombinovat nové a nové gastro kombinace. Tak jako jsou pestré chutě jeho pokrmů, je stejně barevný i jeho život. Rovněž jako bájný Fénix vstal z popela. Nejen o tom se rozvyprávěl, přiblížil samotný projekt Food Addictors a vizi celého songu RICHMAN.
 

Článek: Klipu RICHMAN se hodně daří, když jsem koukala na počet zhlédnutí. Máte z toho jako Food Addictors radost?
Určitě. Když spočítám views za 24 hodin, tak taková čísla se nám ještě nepodařila. I když musím říct, že zhlédnutí nepovažujeme za prioritu. Chceme dělat především unikátní věci, o tom i projekt Food Addictors je.

Song samotný v sobě nese mnoho myšlenek. Co to dalo vám oběma?
Je to další obrovská zkušenost. Poznali jsme spoustu zajímavých a skvělých lidí. A zase jsme viděli do natáčení klipu trošku jinak.

Říkáš (redaktorka a Tomáš si tykají – pozn. red.), že jste poznali spoustu lidí. Jak námět klipu vznikl?
Na počátku to bylo tak, že investiční skupina RICHMAN nám chtěla původně dát sponzorský dar na náš videoklip s tím, že by v něm měla na oplátku menší reklamu. Když jsme vymýšleli, jak to pojmout, uvědomili jsme si, že se nám líbí název RICHMAN i myšlenka té firmy. Takže ve výsledku jsme vytvořili klip postavený na celé idee investiční skupiny RICHMAN.

Tak mi pověz, co si lidé mají představit pod pojmem RICHMAN?
RICHMAN znamená v překladu "bohatý muž". Ale tato úspěšná firma neukazuje, že má hodně peněz. Prezentuje, že díky nim může pomáhat ostatním lidem rozvíjet se. Je to investiční skupina, která je schopna vytvářet nová odvětví. RICHMAN je jednak investiční společnost, rovněž obchoduje s realitami, věnuje se i stavebním projektům a nyní vstoupili do gastronomie. Takže tím svým majetkem pomáhají rozvíjet další odvětví, a tím nabalují další profese, které se mohou realizovat.


Food Addictors je jedinečný projekt, který spojuje hudbu a gastro. A kousek ? la carte je debutové album dvojice vynikajících šéfkuchařů. 

Tedy i tobě dala tato společnost možnost realizace, protože jsi šéfkuchařem v novém RICHMAN BUSINESS BARU na Žižkově v Praze. Jak jste se k sobě dostali?
Zrovna jsem skončil v jedné restauraci, protože jsem byl na celkem náročné operaci. Měl jsem v ruce artrózu jako 60letý člověk a doktoři mi řekli, že už si nezavařím.

Až tak může kuchař skončit?
Ano, ono se to nezdá, ale je to přece můj pracovní nástroj.

Tak pokračuj, jak to bylo dál?
Dál. (úsměv) Jelikož mám rád výzvy, tak jsem řekl: "Ne!" Takže jsem tři měsíce marodil a během toho se mi ozval manažer restaurace s tím, že shání nějakýho magora. (smích) Někoho, kdo má zkušenosti, nějaké vize a někoho mladého, kdo chce rozjet nový projekt. Tehdy do toho přišla první fáze korony, takže jsme měli možnost všechno doladit, i když samotné otevření ta korona zbrzdila asi o dva měsíce.

Jak dlouho ty sám děláš v gastronomii?
Motal jsem se už u babičky v kuchyni, což je tak od osmi let. Pak jsem šel na školu, i když rodina nebyla moc ráda, protože jsem neměl tak špatné známky, abych šel na kuchaře. Tehdy mi i děda, který mi tak trochu nahrazoval tátu, kterého jsem neměl, řekl: "Máš na víc, uděláš si maturitu." I přes všechno jsem šel ale na kuchaře. S tím, že jsem si pak dodělal dva roky společného stravování, abych si rozšířil gastronomické znalosti. A opravdu jsem makal. Během toho všeho jsem chodil na brigády, praxe, dokonce i o víkendech, kdy se ostatní chodili bavit. Já získával zkušenosti a je pravda, že jsem býval ve srovnání s vrstevníky mezi nejlepšími. Takže asi 17 let jsem v gastru.

A toto je tvoje první zkušenost v pozici šéfkuchaře?
Ne, ne. Kdysi jsem tu možnost už měl, ale toto je první podnik, kdy jsem si mohl tzv. si namalovat vlastní kuchyň. U té předchozí zkušenosti podnik namaloval někdo jiný, já se věnoval jen tomu, co bude na menu. Tady jsem měl ovšem možnost zapojit se i do stavebních prací, rozhodoval jsem, kde co bude.

Když tento rozhovor bude číst někdo, kdo chce pracovat v gastronomii, co bys mu poradil?
Pokud bych mluvil k někomu, kdo studuje, tak bych mu poradil jedno: "Musíš vydržet v učňáku." Protože v dnešní době v gastronomii k těm učňům nemají moc dobrý přístup, nepustí je k lepší práci. Někde třeba tři roky jen strouháš brambory. Proto jsme udělali i ten projekt Food Addictors, kde se snažíme ukázat, že když člověk vydrží tu špínu, negativní stránku práce, tak se může dostat i na ta lepší místa.


Fenix pracuje nejen s chutěmi, ale i vizuální stránkou. Jídlo si před realizací doslova namaluje. 

Popiš, jaký je rozdíl mezi tím být kuchařem a šéfkuchařem. Protože ta šéfovská pozice v sobě nese už určité manažerské práce a na tu lásku k vaření třeba není tak prostor, si myslím…
Jak říkáš, v té manažerské pozici, alespoň to tak mám já, si to celé vymyslím, dám to do počítače, kalkuluji a vytvářím. Někdo to může mít jinak, má na to lidi. Mně osobně baví kuchařina, je to hezká práce. Rád vedu tým, rád jsem s nimi v kuchyni a vše jim ukazuji. Zažil jsem v životě i šéfkuchaře, kteří seděli celý den v kanceláři a byli odtrženi od svého týmu. Já se snažím jít příkladem. Klidně umývám nádobí celý den. Když pak někomu řeknu, ať jej umyje on, nemůže reagovat, proč musí dělat špinavou práci a já nikoli. Musí být metoda cukru a biče. (úsměv)

Kolik máš pod sebou lidí?
Momentálně čtyři. Nejvíc jsem měl pod sebou 12 lidí. Ale to už nikdy víc.  Tam se pak projevuje, proč mají někteří kuchaři sklon k alkoholismu a drogám. (smích)

Ale, jak to?
Je to kolikrát na oběšení. Bohužel, nechci aby to vyznělo špatně vůči mladým lidem, ale spousta z nich nemá respekt. Myslí si, že jsou mistři světa, nechtějí poslouchat a ty pak bojuješ s 12 lidmi. Proto jsem si řekl, že když šéfkuchař, tak v podniku do 70 židlí, kde budu mít pod sebou pár lidí a ty si vychovám. Mám tu třeba slečnu, která není kuchařka. Přišla za mnou do bývalého podniku a řekla, že by se chtěla naučit vařit. To je pro mě cennější, než když přijde člověk, který se vychloubá, kde všude dělal, co umí, že má Michelina, ale chybí mu pokora. Mám radši lidi, kteří se chtějí učit. Ani moc nečtu životopisy, abych pravdu řekl, mám přístup "Pojď a ukaž."

Jak jsi sháněl lidi do RICHMAN BUSINESS BARU? Bylo to těžké? Když se bavím s různými podnikateli nebo manažery, tak si stěžují na bídu, že nejsou kvalitní lidi. Ostatně s tím mám zkušenost i já v médiích. Tak jak je to v gastru?
Předně, já jsem sháněl lidi po první vlně korony. A tam byla situace asi následující: řekl bych, že tak 40 % lidí z gastronomie odešlo. Bohužel jejich zaměstnavatelé se k nim nezachovali zrovna fér, tak tito lidé šli dělat třeba do skladu. A tady zjistili, že budou pracovat osm hodin, domů přijdou s čistou hlavou, budou mít peníze na pásku a volný víkendy. Takže neměli důvod se vracet do gastronomie, která je někdy peklo. Pracuje se i 16 hodin denně a v nějakých podnicích to ani nedocení. Kuchaři jsou takoví piráti na lodi. Takže k té otázce. Jak se shání lidé? Ozve se ti jich třeba 15. Na pohovor se dostaví jeden nebo dva. Ostatní? Ani se neomluví, nemají potřebu zvednout telefon a říct, že už mají třeba něco jiného. Takže dnes už ani nepíšu někomu, kde je, když nepřijde. No a ti co přijdou… Jeden si může diktovat: "Chci padesát tisíc, víkendy volný, 40 dní dovolené, letadlo a loď." Anebo máš kliku a ten člověk je dobrý. Bohužel takových ale moc není. Mladým se nechce projít tvrdou prací, aby se k něčemu dostali, volí jednoduší cesty. Myslí, že si koupí boty Gucci a budou sedět doma. Všichni chtějí drahé značky, ale aby na to vydělali, to ne. Tak to vidím já a myslím, že nejsem jediný.

Kolik studentů tu vystudovanou kuchařinu vůbec dělá? Co tví spolužáci?
Když vezmu lidi, co byli se mnou ve třídě, tak z nich je asi pět kuchařů. Jeden je fakt dobrý, Míša Húsek, který dělá šéfkuchaře v Hotelu Savoy ve &Spindlerově Mlýně. Pak tam u nás byli kluci, kdy jeden šel jezdit kamionem, jiný zas dělá zedníka. Bohužel na tu školu spousta lidí jde proto, že se tam nedělají přijímačky, a pak máš nějaký papír, že jsi to vystudovala.

Když jsi sestavoval menu do RICHMAN BUSINESS BARU, dostal jsi volnou ruku, jaký typ kuchyně tu bude?
Paní majitelka Nikol Richman měla nějakou představu a já se k ní vyjádřil. Ono je vždy potřeba ucelit nějaký koncept. Je blbost mít restauraci, kde budeš mít českou, asijskou, italskou kuchyni. To na lidi nepůsobí dobře. Ve finále jsme tak sestavili menu, abychom zkoušeli, co na lidi bude fungovat. Je možné, že za několik týdnů bude jiný koncept, prostě zkoušíme, co lidé chtějí. (Rozhovor vznikl před lockdownem. – pozn. red.) Pokud lidé budou chtít sushi, tak pojedeme sushi. Jsme v komplexu domů (ulice Pitterova na pražském Žižkově – pozn. red.), kde bydlí asi 1000 obyvatel, kteří jsou naši nejčastější hosté. Chceme to udělat pestrý, aby nechodili za měsíc a neříkali, že už všechno měli.

A než jste otevřeli, testoval jsi ta svá jídla na někom?
S paní majitelkou jsme se neznali, takže samozřejmě nemohla vědět, co může čekat. To je přirozené. Takže jsem chodil k ní do kanceláře na Václavském náměstí, kde jsem jí a dalším lidem dělal takovou kantýnu, během které jsem uvařil asi 40 jídel. Některá jídla chutnala, jiná ne, jiná se trochu pozměnila. Tak jsme to dali dohromady.


Prvotřídní suroviny. To je základ dobrého jídla i kvalitního života. Právě i to dvojice Food Addictors prosazuje.

Pověz mi něco o projektu Food Addictors. To je ojedinělý koncept gastro rapu…
Hanze (Jan Kratochvíl, v současné době šéfkuchař restaurace Pelikán – pozn. red.) jsem potkal v době, kdy jsem vydal svoji sólo desku. On sám se mi ozval, že vidí, že jsem kuchař a že dělám rap. A tak jsme se domluvili na první písničce, která tehdy nebyla tedy o gastru, ale o ženských. A jak jsme se poznávali a bavili se spolu, tak mi svěřil, že už dlouho přemýšlí nad projektem, který by byl ze života kuchařů. Že by tak nějak vyjádřil jejich pohled. Pustili jsme se do toho, a protože Honza tehdy pracoval u Zdeňka Pohlreicha, tak jsme se vydali právě za ním a celé mu to odprezentovali. Jemu se to líbilo, podpořil nás tím, že nám nechal udělat logo a pomohl s počátečním PR. Především nám i  poradil, ať si hlavně zaregistrujeme značku, když chceme dělat něco unikátního, aby nám nápad někdo neukradl. Takže vše je i úředně zaregistrované.

Vy ale jen nerapujete, máte i vlastní merch…
To byla další fáze, kdy jsme si řekli, že když už máme značku, tak proč neudělat volnočasové oblečení pro kuchaře. Ti mají rádi nože, hezké holky, tak jsme tím nechali potisknout trička. A začalo se dařit, dnes nám merch vydělává i na realizací hudební. Mě to pak povzbudilo dál. Začal jsem oslovovat velký gastronomický firmy s tím naším nápadem, nějaké se ozvaly, ale hlavně to bylo Makro. Tedy Makro akademie, což je největší školící centrum kuchařů. Líbil se jim ten nápad motivovat mladé lidi, aby vydrželi tu počáteční špínu. Gastronomie je docela v úpadku, lidí je čím dál míň. Všechno to je ale pořád naše okrajovka, furt jsme kuchaři. Proto nemáme tolik písniček, ale když už něco vznikne, tak ať to má kvalitu a sdělení. Teď máme třeba další projekt. Oslovila nás Česká asociace kuchařů a cukrářů, že chtějí napsat nástupovou hymnu pro český národní tým.

Renesanční člověk, multifunkční kluk i tak trošku workoholik. To je Fenix.

Chtěl bys ty sám mít vlastní restauraci?
Kdybych si já otevřel hospodu, tak jedině do 20 židlí, sám bych vařil, manželka by to roznášela. Sám bych nechtěl zaměstnávat lidi. Práce s lidmi je totiž peklo. Je opravdu pár lidí, kteří podrží, jsou v práci déle, když je třeba. Nezaspávají, nechlastají. Ale je jich fakt málo.

Teď se přes klip RICHMAN dostanu k tobě, protože ty jsi jednou z těch čtyř postav malých kluků, kteří si splní sen. Není to ovšem sen kuchaře, ale v klipu vystupuje tvá žena a malý syn. Máš krásnou rodinu, po tom jsi toužil vždy?
Pojmenoval bych to, že to mám takový zlomový v životě. Mně zemřel táta a já jsem se narodil až tři měsíce poté. Vyrůstal jsem s mámou a s jejím přítelem. V určité chvíli jsem se bohužel dostal na cestu tvrdých drog a sedm let jsem se v tom koupal, byl jsem i na ulici. Až jednou mě kamarád vzal z Moravy do Prahy s tím, že začnu nový život. Zezačátku to úplně nešlo, ale pak jsem v jedné restauraci potkal dnes už svoji ženu a ta mi řekla, ať si ty drogy beru, ale před ní. No a po nějaké době mi švihlo v hlavě a řekl jsem si, proč bych to dělal, když můžu tu energii a ten čas věnovat právě jí. Uvědomil jsem si, že je to skvělá ženská a že s ní chci rodinu. Nevím, jestli jsem tehdy dospěl, ale ze dne na den jsem přestal kouřit, brát veškeré drogy, ani alkohol nepiju. Jsme spolu pět let a asi čtyři roky jsem čistý. Máme rodinu, o kterou se chci starat. Nesnáším chlapy, který si udělají děcko, a pak se o něj nestarají. Stejně tak jsem proti rozvodům, takže do toho všeho jsem šel opravdu naplno. Radši budu v práci 30 dní já a ta rodina, ať se má dobře.

To se tvá žena má… (úsměv)
Ona mě za ten workoholismus taky ale neměla moc ráda. Viděla, že zdraví šlo trochu do háje, protože samozřejmě i ta hlava musí odpočívat. Ale to mě teď naučila korona. Uvědomil jsem si, jak je vzácný čas s rodinou. Dnes už jeden den v práci za den se synem nevyměním. Práce je pro mě dost, rodina je pro mě všechno. Proto je v tom klipu příběh mě ne jako kuchaře, ale jako někoho, kdo se dostal na dno, ale našel tu ženu, která mu pomohla a má s ní rodinu.


Povolání kuchaře je jeho splněným snem. Jestli je ale pro Tomáše něco víc, pak jsou to jeho žena Nikol a syn Maxík.

S Hanzem, dalším aktérem klipu, se znáš, to je jasný. Ale co ti dva zbývající? Každý jste jiný, dalo ti to seznámení s nimi něco nového?
Rozhodně jsem začal mít rád policajty. (smích) /V klipu je jedním z aktérů právě policista Tomáš Soukup. – pozn. red./ Je pravda, že jsem před tím asi spíš patřil mezi ty lidi, kteří policajty nemusí. Ale pak jsem poznal Tomáše, kdy jsem díky němu nahlédl víc do té policejní práce. Pak tam byl ještě Vahe, který hraje milionáře. Je to velmi slušný kluk. Poctivě si ty peníze vydělal, zaslouží si je, je pokorný. Rozhodně se na nikoho nepovyšuje. Všichni tam byli fajn.

Jste tedy kamarádi, že vás to až spojilo?
Právě s Tomášem jsme se začali stýkat, píšeme si skoro každý den. Není to tedy ten vztah, že bychom chodili každý den ven, přece jen ten čas trávím raději s rodinou, ale s Tomášem si třeba plánujem nějaký věci jako zajít do posilovny, a tak. Stejně to mám i s Hanzem. Máme projekt, ale soukromé aktivity máme nastavené jinak.

Co bys mi řekl na závěr, co třeba nezaznělo?
Uzavřel bych to asi tím, o čem ta myšlenka RICHMANu je. Když si někdo vytvoří v hlavě příběh, něco si vysní, může se to splnit. Nemusí to být jednoduchý, ale jde to. I když to trvá třeba 10 let, je to tvrdá cesta, stojí to čas i nervy, ale když to někam směřuje, je skoro jisté, že se to vyplní.

To je hezký zakončení.
Že? Je to super.


Hrdinové a režisér na křtu klipu. Vahe Galustyan, Tomáš Soukup, Tomáš "Fenix" Franek, Jan "Hanzo" Kratochvíl a režisér Milan "Balkins" Balek (zleva)


RICHMAN
Majitelem klipu je investiční skupina RICHMAN (www.richman.capital), která zprostředkovává investiční příležitosti do různých oblastí podnikání. A námět nového klipu nejlépe znázorňuje hodnoty právě investiční skupiny RICHMAN.

SOUTĚŽ!
Ve čtvrtek odstartujeme soutěž o merch Food Addictors. Těšte se na trička, kšiltovky i tašky. Vše originální a v prvotřídní kvalitě.

ZÍTRA DAL&SÍ ROZHOVOR - TOMÁ&S SOUKUP
Nouzový stav nám trochu zkomplikoval sérii rozhovorů s hlavními hrdiny klipu RICHMAN. Ještě jsme ale stihli vyzpovídat policistu Tomáše Soukupa, kterého znáte mimo jiné i z oblíbeného seriálu FTV Prima Policie v akci. 

Foto: archiv Tomáše Franka, Food Addictors, Petr Mráček



 

26.10.2020 - Aneta Šimonková