Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - RADOSTNÉ VENČENÍ - 1. část: Příjezd do horského městečka



Úvodník: V osmidílném příběhu "RADOSTNÉ VENČENÍ" líčí pejsek - border kolie Johnnei - polidštěným způsobem své zážitky z venčení v přírodě při pobytu v horském městečku.
Motivem jsou skutečné minipříběhy jmenovaného.
Určeno dětem a dospělým milovníkům čtyřnohých němých tváří.
Obrázky pořídila autorka a pan Lukáš Sobek. 

Článek:
   Jsem dvouletý pejsek - border kolie. Říkají mi Johnnei. Mám spoustu zážitků z venčení v horské přírodě. Rozhodl jsem se, že vám budu některé vyprávět. Můžete se mnou prožívat i to, co se děje teď a tady, v jedné pražské ulici před naším domem.
   Právě tu zabrzdilo červené auto. Jé, to přece znám! Otevřela se dvířka. Páníček mě pouští z vodítka. Přibíhám k autu, hups! a už jsem uvnitř. Á, páníčkovi rodiče! Vítáme se a já se dozvídám, že s nimi pojedu na pár dní k nim domů. Mají mne za jediné vnouče. Prý vůbec nevadí, že čtyřnohé.
   Páníček bývá v těchto dnech dlouho v práci, a  tak je rád, že mě může svým rodičům svěřit, abych na něj nemusel čekat v bytě sám o několik hodin déle než obvykle. Přichází k autu a podává paničce-babičce tašku s všelijakými dobrůtkami a já nevím s čím ještě. Čmuch sem, čmuch tam, to to voní! Hned bych si něco dal!
   Děda startuje. "Tak ahoj, Johnnei, a měj se hezky!" slyším ještě svého páníčka. Poté trochu posmutněle sleduji, jak se vzdaluje a mizí ve dveřích našeho domu.
   Ujíždíme z Prahy do horského městečka, obklopeného smíšenými lesy. Cestou mi panička, vlastně babička, našeptává, jak si spolu budeme hrát v lese, na zahrádce i u vody, a které psí slečny nebo letité feny zas uvidím. Na znamení, že tomu rozumím, jí každou chvilku pohlédnu do očí a podávám pacičku. Děda se bedlivě soustřeďuje na řízení, téměř ani nehlesne. Když projíždíme městy, nestačím se divit: Tolik pejsků se prochází po ulicích! Jak rád bych se s nimi potkal a čichem je prověřil! Ale nejde to. Města střídají pole, hájky, dálnice. No to už není k pokoukání. Ukládám hlavu paničce - babičce do klína. Poklinbávám. Občas vnímám příjemné pohlazení.
   Náhle mě probralo zašustění. V paniččině ruce - tak blizoučko! - objevuji pamlsek. To je určitě pro mě! Chňap! ... a již si pochutnávám. Mňam! To bylo dobré! "Cos to udělal, Johnnei?! Vždyť jsi mi snědl svačinu!" zahartusila panička-babička, hrozivě se mračíc. Cítil jsem se nesmírně provinile, chtěl jsem to omluvit podáním pacičky, ale panička si mě za trest nevšímala. Po chvilce jsem usoudil, že zas tak zle nebylo, protože se oba rodiče mého páníčka srdečně rozesmáli.
   Jémine, zadní sedačka auta nějak zchlupatěla! Nevím, jak je to možné, ráno jsem byl přece vykartáčován. Snad to nevadí, aspoň zde po mně zbyde nějaká stopa, když to tu nelze označkovat.  
   Čím víc se přibližujeme k horám, tím víc se těším na skotačení v přírodě. Horlivě pozoruji ubíhající krajinu a netrpělivě čekám, až auto zastaví. Stalo se. Hurá, jsme tu!  
    



15.12.2020 - Eva De Filippová